Autor několika světových bestsellerů Dan Brown nedávno vydal nový román, na který s napětím čekal celý svět. Inferno zaplnilo výlohy knihkupců, bylo přeloženo do spousty jazyků a v tuto chvíli si jak přívrženci, tak odpůrci známého spisovatele mohou konečně odpovědět na otázky: Dostane se Inferno do literárního nebe, nebo pekla? Obstojí před zraky tisíců kritiků a tíhou očekávání milionů příznivců?

Mým původním záměrem bylo popsat knihu nezaujatě, a ponechat tak každému právo na vlastní úsudek, nicméně bezbřehá láska literárních kritiků k neopodstatněné kritice mě přiměla k opaku. Po přečtení několika recenzí, jejichž jediným cílem bylo rozcupovat novou knihu Dana Browna bez ohledu na to, jaká je, nebo dokonce bez jejího přečtení, jsem se rozhodla podělit se především o vlastní názor.

Román Inferno je napínavý, akční, plný nečekaných zvratů a komplikovaných postav, jejichž osudy berou dech. Rozhodně jí nechybí hloubka, a to jak v intelektuálním, filozofickém, tak i v psychologickém směru. Dokonce obsahuje i nemalou dávku vědecké fikce celospolečenského rozměru.

Čtenář si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatečnou intelektuální stimulaci, neboť kniha je plná historických, kulturních a uměleckých souvislostí. Hlavní postava, kterou je opět harvardský profesor Robert Langdon, doslova „přednáší“, kudy chodí. Kdyby však někomu připadaly popisy měst a jejich pamětihodností moc dlouhé a detailní, nechť se utěší myšlenkou, že pokud by se někdy rozhodl navštívit Florencii, Benátky či Istanbul, nebude muset utrácet peníze za průvodce. Barvitější, propracovanější, ale hlavně zajímavější místopis nikde jinde nenalezne.

Jak samotný název napovídá, ústředním motivem celého románu je Božská komedie. Odkazy na toto velkolepé renesanční dílo se prolínají dějem od začátku do konce, ale přitom ho nijak nenarušují. Dan Brown jako správný americký autor popisuje život a dílo Danta Alighieriho tak, že je srozumitelné a zajímavé pro všechny čtenáře bez ohledu na to, jak moc dávali pozor v hodinách literatury.

Inferno je natolik podobné předchozím autorovým knihám, aby nezklamalo příznivce svého žánru, ale zároveň tak jiné, jak jen kniha téhož autora a se stejnou hlavní postavou může být. Přesto čtvrté pokračování dobrodružství Roberta Langdona neuniklo ostrým připomínkám kritiků.

Ti si vzali na paškál například fakt, že knize úplně chybí hlavní záporná postava. Jediný pořádný padouch příběhu zemře hned na začátku a ještě navíc není zdaleka tak démonický, jak by se od prvoplánového záporáka očekávalo. V souvislosti s tím bych ráda poukázala na psychologický přesah Brownovy volby záporného hrdiny, protože zrcadlí fakt, že svět není černobílý, nikdo není jen dobrý nebo špatný a nejzávažnější světové problémy nezpůsobili zlí čarodějové mávnutím kouzelné hůlky, ale lidé, kteří nebyli schopni porozumět jeden druhému.

Jiným kritikům přišlo nadmíru neumělecké a neoriginální, že většinu děje doprovází Roberta Langdona mladá inteligentní žena. K tomu mě napadá jediné. No a? Kdo by to jinak četl? Navíc druhá nejdůležitější postava knihy, krásná Sienna Brooks, je spíše případ pro psychologa než Robertova femme fatale, takže rozhodně nečekejte srdcervoucí milostný příběh plný růžových klišé zakončený happy endem.

Do třetice všeho dobrého byla Danu Brownovi suše vyčtena celková přeplácanost a zahlcení příběhu nesourodými historickými fakty. Já osobně však nemohu jinak, než považovat příběh, ve kterém se spojuje Dantovo Peklo, historický vývoj od doby temna k renesanci, celosvětový problém přelidnění, nezadržitelný vědecký pokrok, genetické inženýrství a stále palčivější otázka neplodnosti lidí moderního světa tak, aby z toho nevznikla prvoplánová blbovina, za opravdovou machrovinu.