Barvová psychologie a všeobecně barvová věda jsou fascinující oblasti, které dennodenně ovlivňují naše prožívání. Často si možná neuvědomujeme jak moc. V následujícím seriálu jsme se rozhodli vám poskytnout širší náhled na historický, kulturní i teoretický kontext spektrálních barev duhy. Cílem není odborné vědecké pojednání, nýbrž sonda do různých přístupů ke zkoumání barev, a především vlastní uvědomění o tom, jak moc jsou barvy součástí našeho života.

„Barvy jsou úsměvem přírody“, prohlásil kdysi britský literát Leigh Hunt a adresoval tím jeden z nejdůležitějších aspektů barevných účinků. Barvy jsou v první řadě přírodní, jsou zcela přirozené a člověku vlastní. Už Goethe, praotec barvové disciplíny, tvrdil, že člověk vnímá velkou radost z barev; náš organismus barvy vyhledává, protože k životu potřebujeme jeho pestrost a světlo.

Že barvy ovlivňují naše prožívání, je snad zbytečnou připomínkou. Barvy vyvolávají emoce a nálady, jsou to vizuálně zprostředkované pocity – kdo vnímá barvu, prožívá emoci. Nejde však jen o psychický účinek, neboť barvy nás ovlivňují i po fyzické stránce. Působí na náš vegetativní systém. Teplé barvy (žlutá, červená, oranžová) zvyšují naši aktivitu, podněcují krevní tlak, zrychlují puls, automaticky a podvědomě zesilují svalový tonus. Při jejich vlivu nám čas ubíhá rychleji, pociťujeme silnější nabuzení, máme větší chuť k jídlu i k aktivitě, jsme citlivější na rušivé podněty.

Naopak studené odstíny (modrá, zelená, fialová) působí obráceně, vegetativní nervstvo uklidňují, harmonizují vnitřní procesy, způsobují útlum organismu. Takové účinky můžeme vnímat dnes a denně například v rozmarech počasí. Unylá šeď sychravého dne tlumí rozjuchanou náladu, uspává, apatizuje, jakmile však světlo rozehraje okolí pestrým koloritem, barevné vjemy nás aktivují a osvěží.

Všechny barvy mají svůj objektivní (archetypální) význam, tedy svůj kulturní, estetický i psychologický kontext. Zároveň však disponují i subjektivním významem, tedy významem určeným individuálním postojem daného člověka, jeho zkušenostmi s danou barvou, jeho osobními asociacemi a tak dále. Ten je zcela nezaměnitelný a jedinečný. Nelze tedy dogmaticky tvrdit, že barva je nevývratně taková či jiná – vše je potřeba brát relativně, barvy tkví v oku pozorovatele.

Koláž k uvedení do barvové problematiky.
Autor: Petra Štěpánková

Historické souvislosti

Prvotní využití účinků barev se datuje do období před více než 10 000 lety, kde byly barvy užívány jako jedna z přirozených forem léčení. Léčba byla tehdy provozována zejména vysokými kněžími, neboť nauka o barvách byla považována za tajnou a byla předávaná jen těm, kteří byli hodni zasvěcení do velkých mystérií života.

Starověká kultura Egypťanů je jedním z výchozích pilířů barvové vědy. Už tehdy objevili zákon sedmibarevné energie duhového slunečního spektra a vystavovali barevné chrámy rozdělené na sedm součástí, z nichž každá byla věnovaná jedné ze spektrálních barev. Podobným způsobem využívali barevně laděné prostory k léčení psychických i fyzických neduhů. Kolem r. 1350 se do historie barev zapsala faraonka Nefertiti, která pěstovala kult uchování krásy a pomocí nauky o účinku barev si dopřávala barevné olejové koupele.

Další velmocí, která pronikla do účinků barev již v dávném věku, je Čína. I zde se věřilo na léčivou sílu barev, které byly užívány nejen k léčbě chorob, ale též k zachování vnitřní harmonie a naplnění životní síly, tedy k jakési prevenci defektního fungování organismu.

Teoretická východiska

Když se posuneme do trochu teoretičtější roviny, není možné nezmínit řeckého filosofa Pythagora, který definoval tři základní barvy – červenou, žlutou a modrou – a uvedl je ve spojitost s tělem, duchem a duší. Tvrdil, že tato trojnásobná síla je východiskem zdravého lidského vývoje a pro správné fungování organismu musí být přítomna ve vzájemném souladu a rovnováze.

V pozdějším věku se barvami zabývali nejen filozofové, ale postupně i umělci, pedagogové a vědci (namátkově například Goethe, Newton, Schopenhauer či Itten), všichni svým unikátním přístupem, neboť každého z nich zajímal jiný atribut barev. Je důležité si uvědomit, že poznávání barev představovalo pro minulé éry velkou výzvu, neboť barvy tehdy nebyly ani pojmenovány. Ve starých indoevropských jazycích výrazy pro barvy prostě neexistovaly a existuje i hypotéza, že lidstvo se tehdy muselo učit barvy rozpoznávat tak, jak se to dnes učí malé děti.

Například v pozoruhodném článku od Gladstona je vyjádřen poznatek, že řecký básník Homér používal k popisu barev bizarní přirovnání, například „moře jako tmavě červené víno“. Týž autor také tvrdí, že Řekové byli modroslepí, nerozlišovali vůbec červenou, modrou a zelenou. Modrá barva ostatně chyběla i v bibli a byla v naší historii objevena a pojmenována jako poslední; první odlišenou barvou se stala červená. V indické kultuře Árjů se zase vůbec nerozlišovalo mezi modrým nebem a zelenými stromy, pro dotyčné bylo prostě a jednoduše vše černé. Začátky zkrátka nebyly lehké.

Počátky odborné disciplíny

V novodobé historii jsou klíčová zejména dvě jména. Prvním je Isaac Newton, který ještě jako student v roce 1666 dokázal rozložit bílé světlo skrz prizma (trojboký hranol) na spektrální barvy duhy: červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou, indigovou a fialovou. Z původního konceptu duhy ve své době, který čítal barev pět, tedy vytvořil magickou sedmičku tím, že přidal oranžovou a indigovou barvu. Jeho volba působí zvláštně, odstínů barev bylo již tehdy známo víc, ale důvod je celkem prostý: tehdy bylo lidstvu známo sedm planet, sedm dnů v týdnu, sedm not a sedm smrtelných hříchů; je tedy dost dobře možné, že Newton chtěl, aby se duha skládala ze stejně magické číslice. Přehlédl tak například tyrkysovou nebo světlé či tmavé odstíny fialové.

Schéma Newtonova barevného kruhu.
Zdroj: http://www.recessart.org/

Druhým jménem a jakýmsi praotcem barvového studia je Johann Wolfgang von Goethe, jehož životním dílem se stalo právě zkoumání barevných účinků. Sám dokonce prohlásil že:

„O všem, co jsem vykonal jako básník, nemám velké mínění. Existovali přede mnou slavní a velcí básníci a budou existovat i po mně. Ale to, že jsem v tomto století jediný, kdo poznal pravou podstatu barev, na to jsem pyšný.“

Goethe v roce 1810 vydal práci nazvanou Nauka o barvách a poznatky v ní obsažené neztratily za dvě staletí takřka nic na své výpovědi, byť byly v několika aspektech upřesněny a korigovány.

Dělení barev

Barevné spektrální schéma tak, jak jej vytvořil J.W. von Goethe.
Zdroj: http://www.brainpickings.org/

Z Goetheho učení tedy budeme vycházet a nastíníme si nyní dělení barev tak, jak je právě on stanovil. Základními, respektive primárními barvami jsou podle něj červená, žlutá a modrá – to jsou barvy, které nelze nijak druhotně namíchat, naopak pomáhají utvářet všechny další odstíny. Tím vznikají smíšené barvy prvního řádu, tedy sekundární barvy, a to podle následujícího převodníku.

červená + žlutá = oranžová
žlutá + modrá = zelená
modrá + červená = fialová

Barvy lze dále třídit podle jejich komplementarity, tedy jakéhosi vzájemného doplňování. Ke každé základní barvě je komplementární barva jí opačná, kontrastní, která jí pomáhá nejlépe vyniknout a naopak. Jak vidíte v nákresu, k červené je komplementární zelená, k modré oranžová, ke žluté fialová. Barva indigo, sedmá a velice výjimečná barva duhového spektra, patří do jádra kruhu a je smíšeninou všech šesti předcházejících barev.

K úvodu do problematiky spektrálních barev to je pro dnešek vše. Od příštího dílu seriálu se budeme zabývat již konkrétními barvami, jejich kontextem a výskytem v dnešním světě.