„No tak! Pojď dolů. Musíš něco jíst!“Bouchla jsem dveřmi a otočila klíčem. Může si do těch dveří mlátit jak chce. Teď už je neotevře. Ať mi dají sakra všichni pokoj. Praštila jsem sebou o postel a schovala obličej do dlaní. „Měla bys ven, mezi lidi!“ Ona to prostě nevzdá. Proč nechápe, že potřebuju být sama?! Matky… Myslí to vždycky dobře, ale dělají špatně. „Týno, prosímtě, zavolej Lucce nebo Míše. Nebo prostě jen vylez z toho pokoje.“ Chvilka ticha. Teď začne vyhrožovat. „Kristýno, moje trpělivost už je pomalu u konce. Jestli neotevřeš, tak nechám ty dveře vypáčit.“ No jistě, znám ji líp než kdokoliv jiný. Ale ona nezná mě. Nikdo mě nezná. Jedině on. On mě znal. A nemyslete si, že jsem jedna z těch, co fňukají po rozchodu a myslí si, že skončí svět… Ne, tohle bylo trošku jinak.
Viděla to pořád. Přehrávala si to v hlavě jako film. Od té chvíle na náměstí, až po ten poslední telefonát.
Bylo už pozdě, ale jakoby se jim nechtělo rozloučit. Stáli pod stromem na náměstí. Najednou začalo sněžit. Jakmile ucítil rozpouštějící se vločky ve tváři, chtěl nad nimi roztáhnout deštník, ale nedovolila mu to. „Vždyť je to jen sníh… Už stejně musím domů.“zašeptala. Lehce ji políbil a objal kolem ramen. „Ještě ne. Drž mě ještě chvíli.“tiše prosil. Hodiny začaly odbíjet desátou. „Ne! Už jsem měla být doma. Pojď, ještě tě doprovodím.“ Věděla, že to nepotřebuje a že určitě začne protestovat, ale nemohla si pomoct. vždycky měla divný pocit, když odcházel sám. Dominik byl slepý, neviděl. Věděla, že nesnáší, když se o něho stará, podává mu věci, ale nemohla jinak.
Litovala ho, přestože jí několikrát řekl, že nemusí, že je to pro něj normální, že nic jiného vlastně ani nepoznal. Měla pocit, že mu nesmí ublížit, nesmí ho zranit. I když ho měla opravdu ráda, asi ho přestala milovat. Myslela, že už je to jen soucit, převlečený za lásku. Necítila už tu vášeň, se kterou za ním dřív chodila, nemohla dospat, nechtěla ani jíst, ani pít… To bylo pryč. Nevěděla proč. Nikdy jí nic neudělal, vždy byl milý, pozorný a plný pochopení pro její zvláštní nálady. Vhrkly jí slzy do očí. Nedokáže mu to říct. Dnes ne. Domů šli mlčky, u vchodu se políbili, on začal hledat v kapse klíče, ona váhavým krokem odcházela. Neměla by mu to přece jen hned říct? Vždyť tohle přece není fér. Trápí svým chováním nejen sebe, ale i jeho. I když nevidí, dokáže se dokonale vcítit do ostatních. Celý den se jí ptal: „Lásko, děje se něco? Jsi vážně v pořádku?“ Svedla to na únavu a bolest hlavy. Ale takhle to dál přece nejde. „Domčo, musím ti něco říct.“ rychle se otočila. „Co se děje?“ zvědavě se zeptal s úsměvem ve tváři. Nešlo to. Zakoktala něco o tom, že jí bude chybět a než stačil cokoliv říct, utekla rychle pryč. Zastavila se až u domovních dveří. No Týno, víš kolik je hodin? Kde jsi byla? Večeři máš studenou a…“ otevřela maminka dveře se spoustou výčitek, ale jak uviděla její uplakaný obličej, zarazila se: „Děje se něco?“ zeptala se maminka ustrašeně. „To nic… No, vlastně…“ Naráz to potřebovala někomu říct, vyzpovídat se, nechat si poradit. Později u ní v pokoji, když už se dost vybrečela, řekla jí maminka jen to, co sama věděla dávno. Dominik má právo to vědět.
Schůzku si s ním domluvila hned na druhý den. Jen se zvedl a odešel. Neběžela za ním. Cítila se hrozně. Připadala si jako potvora. Věděla, že oba to bude bolet, ale nečekala, že až tak moc. Uvědomila si, že je zítra Štědrý den. Pěkný dárek k Vánocům mu tedy dala. Bylo jí ještě hůř. Opřela se o ruku, vlasy si shodila do čela, aby lidé kolem neviděli, že pláče. Jak mu teď asi musí být? Co když si něco udělá? „Chybí mi…“ Počkat co? To, že řekla? Jako by se probudila. Byl to ten pravý. Dokázal ji vždy vyslechnout, poradit, rozesmál ji v těžkých situacích,cítila se s ním v klidu a v bezpečí. Líbil se jí jeho smích, rozcuchané vlasy, které mu padaly do čela, když sklonil hlavu, aby ji políbil. „Vždyť já ho miluju!“ skoro vykřikla a honem se rozběhla ven. Konaly se vánoční trhy. Na náměstí byly davy lidí. „Nejjednodušší bude mu zavolat.“ rozhodla se. Telefon nezvedl. Co když se mu v té tlačenici něco stalo? Zkoušela volat znovu a znovu. Pak uslyšela jeho hlas. Všechno mu řekla a prosila o odpuštění. „A tohle myslíš vážně Týno?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Ano, jen mi hned řekni, kde jsi. Letím za tebou.“ „Jsem na nádraží, chtěl jsem se stavit u babičky. Ale samozřejmě ti hned jdu naproti.“
Dominik na nádraží málem skákal radostí. „Miluje mě!“ Věděl, že ona je ta pravá. Roztržitě vypnul mobil a ten mu spadl na zem, někam ke kolejím. Shýbnul se a začal ho hledat rukama, když se z reproduktoru, odněkud z dálky, ozvalo: „Prosím pozor. Osobní vlak číslo 157 přijel k nástupišti číslo 2 na 3. kolej. Vlak zde jízdu končí. Dbejte prosím zvýšené opatrnosti při pohybu v kolejišti. Uslyšel blízko troubit vlak a pomyslel si: „Které je tohle sakra nástupiště?“