Kultura/Ze života studentů

Recenze: Fifty Shades of Grey

Prvoplánový brak, nebo mistrovské dílo? Řeč je o knize, kterou snad ani není třeba představovat. Za téměř nudně znějícím názvem, v českém překladu Padesát odstínů šedi, se schovává román, který by se dal přirovnat k mnoha různým barvám, ale rozhodně by to nebyly odstíny šedé.     

Troufám si říci, že mnohem zajímavější než samotná kniha je efekt, který měla na společnost. Přiznejme si, že ať je ten příběh jakýkoli, popraskem, který kolem sebe nadělal, trumfl snad většinu bestsellerů posledních let, neřku-li desetiletí. Padesát odstínu šedi otevřeli snad i ti, kteří jinak vůbec nečtou, dokonce podle některých svědectví v životě nedrželi knihu v ruce.

Americké ženy odtrhávají první stránky, aby neprozradily okolí, jakou sprosťárnu že to čtou. Evropské ženy se s ní také pečlivě schovávají, a když už přiznají barvu, tvrdí, že je to jen odpočinková braková literatura a přinejlepším je to vlastně vůbec nebaví, ani ji prý nebudou dočítat. Pravdou je, že se čtením tohoto „ani trochu šedého – spíše rudého“ románu naděláme spoustu cavyků. Stydíme se, že to vůbec čteme, stydíme se ve chvíli, kdy to čteme a vůbec nejvíc se stydíme, když se nám líbí, co čteme.

Fifty Shades Darker

Nicméně pojďme k ději. Pokud si chceme na tuto knihu trochu zanadávat, její obsah nám k tomu dá příležitost. V jakém vesmíru se nadpozemsky krásný, sedmadvacetiletý multimilionář … počkat, musím pokračovat? Dobře: v jakém vesmíru se tento nádherný, zazobaný sadomasochista dá dohromady s mladou, úplně nevinnou dívenkou, která nejenže neuteče křičíc za kopečky, když jí nabídne vztah založený na všelijakých způsobech jejího fyzického i psychického týrání, ale dokonce ho v podstatě zbaví jeho „úchylky“ jednou pro vždy. (Omlouvám se čtenářům za naprosto neodborný výraz, prostě jsem si ho nemohla odpustit.)

Pokud vám to stále nepřipadá poněkud přitažené za vlasy, vězte, že mezi všemi těmi postelovými scénami se příběh vyvine doslova v pohádku pro dospělé, když chudé děvče osvobodí bohatého prince od zlého démona a (ve stylu románů Rosamundy Pilcher) se vezmou, mají kupu dětí a jestli neumřeli, tak šťastně žijí ve svém zámku obklopeni služebnictvem a láskou dodnes. Pokud by vás žádná z dosavadních poznámek neutvrdila v tom, že příběh Anny a Christiana pochází z jakéhosi fantazijního světa, mohu už jen podotknout, že je to svět, ve kterém muž a žena dojdou k vyvrcholení vždy společně.

Nyní však od pohádek k realitě. Ačkoli v posledních desetiletích se ze seznamu deviací odebraly některé položky díky tomu, že společnost je otevřenější čím dál většímu množství forem sexuality a pojetí normality se rozšiřuje i na věci, které se nám někdy mohou zdát těžce „nenormální“, sadomasochismus dnes stále patří mezi parafilie uvedené v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Tam je popsaný jako: „preference sexuální aktivity‚ která zahrnuje působení bolesti‚ ponížení nebo omezování osobní svobody“. Je možné, že láska přenáší hory, ale poněkud nepravděpodobné, že by léčila deviace. Zmírnila snad, potlačila možná, ale že by úplně zvítězila nad lidskou přirozeností, k níž bohužel parafilie patří? To je velké sousto i pro velmi naivní romantickou duši.

Ale jak je možné, že nás Christianova potřeba ubližovat ženám a ponižovat je zároveň uráží a přitahuje?

Jak to, že tolik zbožňujeme temné hrdiny se všemi hrůzami, kterých se dopouštějí? Co je pro nás tak zajímavého, ba dokonce lákavého na samotném násilí? Na tuto otázku nedovedu odpovědět, snad mohu jen citovat autory publikace Bláznit je lidské: „Pro zdařilé setkání – s láskou i bez lásky – se musejí ve stejné míře sejít blízkost i odstup, úzkost, touha po bezpečí i po násilí. Levněji není k mání – každopádně ne pro většinu z nás“. (Dörner a Plog, 1999, 74)

Nicméně když jsem začínala předminulý odstavec větou v jakém vesmíru (…), nemyslela jsem to pouze jako ironizující řečnickou otázku. Bez špetky trpkého sarkasmu tvrdím, že příběh Anny a Christiana opravdu je z jiné dimenze. Naštěstí pro autorku El James je to však dimenze, která nás nejen baví, ale promlouvá k nám na velmi hluboké archetypální úrovni. Mluvíme tu o trilogii románů, která oslovila miliony lidí, otevřela ve společnosti téma doposud tabuizované stránky lidské sexuality a doslova rozohnila i rozplakala své čtenáře. Která jiná kniha se může pochlubit tím, že by vyvolala najednou takový mix emocí a zároveň pomohla tisícům žen a mužů okořenit jejich sexuální život?

Co se však někomu zdá nové a osvobozující, může být pro jiného hrubé až perverzní. Možná proto se také někdy mluví o „fifty shades“ jako o pornografii pro ženy. Jsme zvyklí na to, že v nás knihy vyvolávají různorodé pocity: radost, euforii, smutek, hnus, překvapení, opovržení atd. Ale na co nejsme zvyklí, je kniha, která v nás vyvolá pocity erotického vzrušení. Napsat něco takového a pustit to do světa muselo vyžadovat nejen velký talent, ale také obrovskou dávku odvahy. A za to klobouk dolů!


Literatura:

DÖRNER, Klaus a Ursula PLOG. Bláznit je lidské: učebnice psychiatrie a psychoterapie. Vyd. 1. Překlad Jan Lorenc. Praha: Grada, 1999, 353 s. Psyché (Grada Publishing). ISBN 80-716-9628-5

http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>