Máte potíže s motivací? Nedodržujete předsevzetí a holdujete prokrastinaci? Nezoufejte, čtěte inspirativní rozhovor s autorem publikace „Motivační rozhovory v praxi“ a lektorem kurzu Motivační rozhovory, PhDr. Janem Soukupem, Ph.D.
Dokázal byste určit konkrétní moment ve Vašem životě, kdy jste se rozhodl být psychologem?
Asi ne. Máma pracovala v pedagogicko-psychologické poradně, takže to nebyl pro mě tak vzdálený obor (od mala jsem si doma zkoušel různé testy). S překvapením jsem ovšem nedávno zjistil, že jsem se na psychologii (kromě jiného) hlásil už po maturitě, ale protože jsem pak odjel na rok do zahraničí, přijímací zkoušky jsem nedělal. Šel jsem pak studovat matematiku na MFF UK, chtěl jsem se zabývat něčím, co mi přišlo podstatné. No a postupem času jsem zjistil, že to je spíš to lidské a emocionální, než to abstraktní a racionální, co mě zajímá, a tak jsem šel studovat psychologii. To, že jsem psychologem, je – s mírnou nadsázkou – vedlejší následek zájmu o člověka a o sebe.
Litoval jste někdy tohoto rozhodnutí?
Ne, nikdy jsem toho nelitoval a nelituji, považuji ten obor za nesmírně zajímavý, spíš mám problém si vybírat, co mě zajímá, a oželet to ostatní, na co už nemám kapacitu. Navíc jsem na škole a později v různých zaměstnáních potkal spoustu mně svým založením blízkých lidí.
Ovlivňuje Vaše práce nějakým způsobem Váš osobní život?
Myslím, že mě nejvíce ovlivňuje v tom, že mám zájem se pořád nějak osobně rozvíjet – nemyslím tím se něco učit, ale pracovat se sebou, všímat si, co se ve mně a kolem mě děje. Máme teď dvě malé děti, a to je neuvěřitelný zdroj námětů na zkoumání a seberozvoj, je to výborná škola, výzva, zážitek (doporučuji!). Vnímám jako svůj úkol, a do určité míry i smysl života, stále poznávat sebe, člověka obecně, hledat odvahu, přijímat sebe a lidi kolem sebe, atd. Vnímám sebe jako nástroj, který při práci používám, a asi i proto to tak je. Jinak na své přátele a rodinu zkušenosti z psychoterapie nepřenáším, aspoň se o to tedy snažím. Ale je pravda, že zrovna třeba když jsem s dětmi, tak hledám inspiraci v tom, co jsem se kdy naučil, abych jim lépe rozuměl.
Co Vás na Vaší práci baví nejvíce?
Vztahy, pocit plného bytí, pocit smysluplnosti. Ve chvíli, kdy začnu práci vnímat jen jako práci, přestávám být spokojený. Práce, kterou dělám, je pro mě vždy zároveň nějakou cestou osobního rozvoje. Nejvíce mě ovšem baví, když do práce nemusím, teď už si druhým rokem dopřávám částečnou otcovskou dovolenou, či jak to nazvat, a nemůžu si to vynachválit. A když si pak po týdnu stráveném s dětmi odskočíte na chvíli do práce, to vám je požitek.
Jaká byla Vaše cesta k motivačním rozhovorům?
Pracoval jsem při škole v Domě na půli cesty a paní ředitelka spolu se svojí sestrou pozvaly do Prahy dva irské terapeuty, aby zde vedli výcvik v motivačních rozhovorech – takže jsem měl štěstí. A protože mi ta metoda velmi vyhovovala a zajímala mě, pokračoval jsem ve výcviku pro lektory, a pak už jsem výcviky začal sám vést. Samozřejmě jsem motivační rozhovory používal a používám ve své praxi – považuji ji za velmi komplexní, efektivní a velmi humanistický přístup, a vlastně i postoj.
Kde všude může technika motivačních rozhovorů nalézt své uplatnění?
Myslím, že v podstatě kdekoli. Základní partnerský a evokativní přístup a základní techniky zcela určitě, jako celek všude tam, kde pracujeme se změnou chování a s motivací ke změně chování. Používá se v práci se závislými, s psychiatrickými pacienty, minoritami, ve věznicích, s mladistvými, v oblasti poruch příjmu potravy, v koučování, atd. Asi to nemá smysl vyjmenovávat, je to prostě jeden z použitelných nástrojů pro tento typ situací.
Pokud můžete, prozradil byste čtenářům alespoň jednu stěžejní techniku, na které staví motivační rozhovory?
To se asi nedá takto říci, žádná samotná technika není bez ohledu na další aspekty naší práce ani stěžejní, ani účinná. Podstatný je celkový přístup, charakterizovaný důrazem na partnerství a spolupráci, nehodnocení, empatii, respekt, evokaci (v tomto hodně vychází z přístupu orientovaného na člověka). Pak je to – což je pro motivační rozhovory specifické – práce s tzv. řečí změny. Vyjádření klienta, která „míří“ směrem ke změně (že něco potřebuje, chce, že hledá cesty, jak na to apod.), zvyšují její pravděpodobnost (a naopak). Takže my se snažíme, aby takovýchto vyjádření v řeči klientů bylo více, než těch opačných. A pak jde o soubor drobných základních komunikačních technik, které takovouto atmosféru a takové směřování usnadňují.
http://motivacnirozhovory.cz/
Nedávno vyšla Vaše kniha Motivační rozhovory v praxi, co Vám dalo (a popřípadě vzalo) její napsání? (Využíval jste při práci na ní některých motivačních technik?)
Mám co nabízet zájemcům o motivační rozhovory nebo účastníkům kurzů, lačným teorie, a dalo mi to také možnost si svoje poznatky a zkušenosti utřídit. Drobná nepříjemnost je, že se cítím trochu hloupě, když na výcviku říkám třeba stejný příklad, který je v knize uveden, a vím, že někteří účastníci tu knihu třeba už četli. Motivovat jsem se – pokud se pamatuji – ani moc nemusel, už nějakou dobu jsem něco podobného chtěl napsat svépomocí, a když mě oslovili z Portálu, tak to bylo přesně ve vhodnou dobu a dostal jsem to poslední, co bylo třeba – termín odevzdání. Materiál jsem měl v hlavě a samotné psaní mi trvalo dva měsíce, takže mě to ani nějak zvlášť nevyčerpalo a neomezovalo. S chutí jsem chodil do Klementina psát a odpočinout si tak od dětí a s chutí jsem pak odpoledne zase chodil za nimi.
4.11.2014
Zajímavé.