Znáte Podivný příběh doktora Jekylla a pana Hyda? Tato známá novela o váženém lékaři, který se v noci mění v pana Hyda, a v této podobě se bezstarostně oddává nočnímu životu, je pravděpodobně nejznámějším příběhem inspirovaným mnohočetnou poruchou osobnosti. Pojďme se na tuto vzácnou poruchu podívat blíže.
Základním procesem, který za vznikem poruchy stojí, je obranný mechanismus disociace. K disociaci, čili k odštěpení obsahů od vědomí, se lidská psychika uchyluje v okamžiku, kdy prožívané události a s nimi spojené emoce jsou natolik intenzivní, ohrožující a traumatizující, že jsou zcela mimo možnosti běžných obranných mechanismů uchránit dobré a celistvé self. Vzpomínky a emoce jsou proto rovnou odloučeny od vědomí a jedinec si je nepamatuje. K tomuto obrannému mechanismu dochází například u obětí přírodních katastrof nebo havárií, častěji však u osob, které byly dlouhodobě vystaveny psychickému, fyzickému či sexuálnímu násilí. V kazuistikách týraných a zneužívaných osob často nacházíme zážitky depersonalizace, což je okamžik disociace, kdy je mysl jedince odpoutána od těla a tedy i od nepříjemných tělesných prožitků.
Disociací byl fascinován již S. Freud, který spolu s J. Breuerem pečoval o pacientku Annu O. Tato známá pacientka, jejíž případ a léčba jsou mnohdy chápány jako okamžik zrodu psychoanalýzy, trpěla četnými somatickými obtížemi a parézami, které neměly žádnou fyziologickou příčinu. Zajímavá byla rovněž skutečnost, že tyto intenzivní hysterické stavy vždy nastoupily velmi náhle, a když odezněly, pacientka si na ně nevzpomínala. V této souvislosti hovoří S. Freud ve svých Studiích o hysterii o jakémsi rozštěpení mysli či přímo rozštěpení osobnosti a později nachází souvislost mezi těmito příznaky a traumatickými událostmi, které byly z pacientčina vědomí vytěsněny a sublimovaly do zmíněných somatických potíží.
Ve své nejextrémnější podobě může pak disociace roztříštit celou osobnost jedince. Vlivem traumatických zážitků je do té doby celistvá osobnost rozdělena do dílčích entit či mentálních stavů, které spolu nesdílejí emoce, vzpomínky, přání ani hodnoty.
To je případ Roberta B. Oxnama, úspěšného odborníka na Asii a ředitele mezinárodní společnosti, který svůj život s mnohočetnou poruchou osobnosti popisuje v knize Roztříštěná mysl.
Robertovy problémy začaly v době, kdy jeho zaměstnání provázel neobvyklý stres. Ovládaly ho například záchvaty zlosti, při kterých rozbíjel nábytek a vyhrožoval ostatním. Tyto nekontrolovatelné záchvaty se později staly také důvodem rozpadu Robertova manželství. Roberta často bolela hlava, býval vyčerpaný, hodně pil a později se u něj rozvinula bulimie. Míval výpadky paměti a popisuje řadu událostí, kdy si uvědomil, že v jeho paměti chybí celé úseky. Odešel například z domu, vrátil se až druhý den, ale nebyl schopen si vzpomenout, kde byl a co dělal. V podpalubí své jachty dokonce našel pytel plný věcí, za které nikdy nezaplatil. Jindy se ho přítel, coby odborníka na Asii, zeptal na nějaký banální fakt o Číně, Robert si však nemohl za žádnou cenu vzpomenout. Jindy o sobě hovořil ve třetí osobě, aniž by si to pamatoval nebo to dokázal vysvětlit. Tížily ho deprese, objevily se též suicidální myšlenky a pokusy, které jej nakonec přiměly vyhledat péči psychiatra.
Robertovou prvotní diagnózou byl alkoholismus. Ačkoli zmíněné příznaky přesně odpovídají těm, které pro diagnózu mnohočetné poruchy osobnosti vymezuje DSM-V, vzhledem k jejich komplexnosti a rozmanitosti jsou osoby trpící touto poruchou velmi často chybně diagnostikovány.
Tito lidé propadají alkoholu nebo závislostem na jiných látkách a jejich příznaky jsou pak často vysvětlovány právě závislostí. Pokud si pacient stěžuje na to, že slýchává hlasy, může mu být diagnostikována schizofrenie.
Po tom, co Robert absolvoval protialkoholní léčbu, dochází nadále na psychoterapii k psychiatrovi. Zásadní zlom přichází po šesti měsících terapie, kdy se Robert podivuje nad tím, že sezení končí, neboť je přesvědčen, že zrovna usedl na pohovku. Také si není vědom toho, co celou hodinu s doktorem rozebíral. Jeho psychiatr ve skutečnosti celou hodinu strávil rozhovorem s jakýmsi Tommym, jednou z Robertových alternativních osobností, kterých, jak se v průběhu terapie ukázalo, bylo dohromady jedenáct.
Některé byly plnohodnotnými osobnostmi s vlastní historií, hodnotami, vztahy a plány do budoucna. Jiné pak byly spíše zakonzervovaným mentálním stavem schraňujícím bolestné vzpomínky a emoce.
Jednou z plnohodnotných alternativních osobností, která čas od času přebírala otěže, byl Bobby, dospívající chlapec, který se rád bavil, byl nezodpovědný a holdoval alkoholu. Dominantní, avšak ne primární osobností, byl Bob. Přímý, odvážný, komunikativní a rozhodný. Dominantní osobností se stal právě proto, že tyto vlastnosti mu umožňovaly obstát ve vedení mezinárodní společnosti. Naopak Robert, primární osobnost, byl spíše zdrženlivý, vystupovat před lidmi mu dělalo problémy, a byl proto nahrazen Bobem.
Alternativní osobnosti přebíraly kormidlo v situacích, kdy primární identita nebyla s to obstát, a plnily tak v Robertově životě různé funkce. Entity se totiž nelišily jen vzpomínkami a city, ale také v hudebních schopnostech – Rob uměl hrát na kytaru, v motorických dovednostech – Bobby jezdil na bruslích, nebo jazykových znalostech – Bob uměl čínsky. Každá z osobností byla navíc jiného věku, měla jiný jazykový a pohybový repertoár, výšku hlasu a dikci, mimiku, odlišné písmo, tepovou frekvenci i somatické problémy.
Byly tu i identity, které nikdy nevystupovaly do popředí, například Dítě. To bylo úhrnem děsivých událostí, kterým byl Robert vystaven jako malý. Byly to vzpomínky na brutální týrání, znásilnění a na chvíle, kdy byl Robert přímo ohrožen na životě.
Traumatizující události v dětství a rozvoj disociativní poruchy osobnosti spolu vysoce korelují. V důsledku traumatu se odštěpí první obsahy či je stvořena přímo nová osobnost, která trápení dokáže čelit. O podobném zážitku rozštěpení hovoří například i lidé, kteří přežili koncentrační tábor.
Jakmile jednou k takovému procesu dojde, nové osobnosti se odštěpují s dalším prožitým traumatem, při velké frustraci a jiných zátěžových situacích. Nové alternativní osobnosti pak ve svých vlastnostech odrážejí charakter traumatické události, nějakým způsobem na ni reagují.
V anamnézách pacientů s touto poruchou velmi často nacházíme také chladné až odmítavé rodinné prostředí, zejména citově nedostupnou matku, která nebyla v raném dětství schopna dítě adekvátně vnímat a reagovat na něj. Tím, že dítěti nepomáhá organizovat zkušenosti z vnějšího a vnitřního prostředí, není dítě schopno některé prožitky integrovat a odštěpuje je. Také v Robertově případě byli jeho rodiče citově chladní, přísní, orientovaní na výkon.
I proto později vznikl Robbey, alternativní osobnost mladého chlapce, který vynikal v memorování, byl poslušný, tichý a byl jediný, kdo od dospělých sklízel pochvalu.
Pravděpodobnost disociace v dětství zvyšuje pocit osamělosti dítěte. Dítě, které trpí, ale stále vnímá naději, že mu bude pomoženo, že se setká ještě s někým jiným, než s agresorem, s někým, kdo bude přijímající a milující, tuto událost přetrpí bez nutnosti disociovat. Proto je pravděpodobnost disociace větší, pokud je agresorem samotný rodič nebo blízký příbuzný.
Pokud je člověk vystaven dlouhodobému týrání, často se identifikuje s agresorem. Je to obranný mechanismus, který umožňuje přežití. Typicky se pak vyvíjí osobnost, která zvnitřňuje negativní postoje trýznitelů vůči jedinci. V Robertově případě to byla osobnost Čarodějnice, která Roberta nenáviděla, nadávala mu, ponižovala jej. Považovala ho za hloupého, špatného, špinavého, což byly věty, které Robert slýchal právě od svých trýznitelů.
Všechny Robertovy osobnosti obývaly v jeho mysli imaginární hrad. Funkce, které zastávaly, místnosti, kde se pohybovaly, byly metaforou pro jejich fungování ve vnějším světě. To, kolik mezi nimi bylo zdí a jak byly silné, naznačovalo, jak moc jsou jednotlivé obsahy od sebe odděleny.
Osobnosti, které se pohybovaly na ochozech, byly ty, které často vystupovaly ven a přebíraly otěže. Osobnosti, které byly zamčené kdesi hluboko uprostřed hradu, byly ty, které se navenek projevovaly málo nebo vůbec. Osobnosti, mezi kterými nebyly tak silné bariéry, spolu mohly být v kontaktu. Tyto představy hradu, domu nebo zahrady, kde všechny osobnosti sídlí, jsou u pacientů s touto poruchou časté.
Hlavním cílem psychoterapie disociativní poruchy osobnosti je nalézt odštěpený obsah, integrovat jej do osobnosti, a podpořit tak její celistvost a stabilitu. Ke zvědomění odštěpeného obsahu může posloužit například hypnóza. Tyto traumatické zážitky pak musí být znovu zpracovány, aby se neutralizoval jejich negativní emoční náboj a nepůsobily nadále utrpení. K tomu může posloužit expoziční terapie či desenzibilizace.
Základem je však o událostech mluvit a znovuprožívat s nimi spojené emoce. Pokud jedinec trauma odžije a dokáže zpracovat, je na dobré cestě k integraci osobnosti, neboť za takových okolností již není disociace nutná. Ke zlepšování psychického stavu pacienta lze využít i léčbu psychofarmaky s cílem zmírnit depresivní, úzkostné či psychotické příznaky. Dalším bodem psychoterapie je modifikace negativních hodnot a postojů, který jedinec převzal od agresora a které jsou součástí pacientova já.
Když Robert poprvé slyšel od svého psychiatra, že trpí mnohočetnou poruchou osobnosti, vůbec o existenci dalších osobností nevěděl, disociativní bariéry byly silné a nepropustné. Procesem psychoterapie se však bariéry zmírňovaly a Robert si byl odštěpených částí své osobnosti vědom.
Po mnoha letech intenzivní psychoterapie došlo k integraci sedmi jeho alternativních osobností a mentálních stavů. Některé osobnosti, které ustrnuly na určitém vývojovém stupni, začaly dospívat. Bolestné vzpomínky schraňované jinými entitami byly integrovány. Podařilo se také docílit toho, aby se dominantní osobností stal opět Robert, primární identita, a Bob ustoupil do pozadí.
Zbyly tedy čtyři relativně nezávislé osobnostní celky. Robert, coby dominantní osobnost, byl schopen využívat schopností a dovedností ostatních entit podle toho, jaké nároky vyžadovala aktuální situace.
Přístupnost těchto obsahů vyjádřil Robertův sen o tom, že tyto čtyři osobnosti utekly z hradu, a usadily se na rozhlehlé louce. Byly odděleny, avšak bariéry v podobě hradebních stěn zmizely.
V současné době je mnohočetná porucha osobnosti poměrně sporné až kontroverzní téma. Někteří odborníci tvrdí, že tato porucha vlastně neexistuje a odkazují se na takzvané falešné vzpomínky. Tyto názory je určitě důležité brát na vědomí a zvýšená opatrnost je zejména na místě při diagnostice pacientova problému a zkoumání jeho osobní historie, popřípadě při pátrání po možných traumatických událostech. Jiní naopak tvrdí, že prevalence poruchy je dlouhodobě podceňována a často zaměňována s jinými diagnózami, jako jsou již zmíněné drogové závislosti a schizofrenie, někdy ale také s poruchami příjmu potravy nebo transsexualismem.
Jo, tohle je o mně a mých konkurentech. Dnes jsem tady, ale nemusím tady být zítra. Namísto mě tady může být jiný Martin Malý, kterého ode mě na první pohled vůbec nerozeznáte, jenže já to nebudu. Může se totiž stát, že se dostanu do situace, kdy se v takovou osobu změním mimo svoji vědomou kontrolu. Ani tato osoba si ale nebude moci být jistá svojí existencí; kdykoli může být vytlačena jinou, podle požadavků a možností situace (třeba zase mnou). Moje existence je tak v průběhu času nespojitá, a stejně tak jsou na tom moji konkurenti. Systém, který všichni dohromady představujeme, se tak podobá občanské válce ve fereraci bez federální vlády, kdy jednotlivé státy federace střídavě přebírají kontrolu nad celým územím.
Chtěl jsem příspěvek fyzicky opravit, ale nenacházím zde k tomu přístup, proto opravuji zde: Text počínaje slovy „Ani tato osoba …“ nahrazuji textem „A tato osoba na tom bude podobně; kdykoli může být vytlačena jinou, podle požadavků a možností situace (třeba zase mnou), a tak dále. Moje manifestování se na světě je tak v průběhu času nespojité, a stejně tak jsou na tom moji konkurenti. Systém, který všichni dohromady představujeme, se tak dá přirovnat k moři, v němž se jedna po druhé střídavě vynořují různé vlny – co vlna, to jiná osoba neboli jiný subjekt. Teď mě napadá, jak vlastně v této situaci řešit právní otázky?“
Když se tak dívám na poslední větu svého prvního komentáře, řekl bych, že přirovnání nebylo až tak špatné. Myslím, že větu stačilo opravit např. na tvar: „Systém, který všichni dohromady představujeme, se tak podobá federaci bez federální vlády, kde státy, co mají být v postavení omezené suverenity vůči svému lidu a svému území, střídavě přebírají kontrolu nad lidem a územím celé federace.“
Malinká oprava prvního příspěvku: namísto „kdy se v takovou osobu změním“ kladu „kdy takové osobě ustoupím“.