Rozhovory

Rozhovor s anorektičkou

Říkejme jí Alice, která je na prahu devatenáctých narozenin a žije v průměrném městě. V takovém, kde z každého plakátu kouká vyhublá (a třeba brzy vyhubená) modelka a kde reklamu na krém proti vráskám prezentuje – při nejlepším – čtvrt století stará dívka.
A pak je tu Alice (nepřeje si zveřejnit své pravé jméno), na první pohled sympatické děvče. Ten typ, za kterým je Vám trapné přijit zase pro radu (po kolikáté už), ale víte, že ona Vás prostě nevyhodí.
Každý den cestou do školy zadumaně hledí ze špinavého okénka autobusu. Podařilo se mi jednu cestu absolvovat s ní a popovídat si. Alice totiž má o čem vyprávět, nejbližší okolí by o ní řeklo, že trpěla mentální anorexií, ona sama si není tím minulým časem jistá.

     Začnu možná neobvykle vtíravě, ale… Fakt Ti to sluší.
(Usměje se). Děkuju, ale upřímně… Pořád tomu nevěřím. Jsem až hloupě podezíravá. Za pochvalou vidím většinou zášť nebo lež. Moc pozitivních slov si nedokážu pustit k tělu.

     Kdy Tě poprvé napadlo, že u Tebe není něco „normální“?
Nevybavuji si žádný zlomový bod, asi ani žádný nebyl. Spíš se jednalo o proces, který mě praštil do očí až v momentě, kdy se mi dělalo špatně už jenom z toho, vidět se v odrazu vitríny v nákupním centru.

     Jak člověka přepadnou takové pocity?
U mě se pojilo hned několik faktorů. Nahromadění malých běžných starostí, kterým jsem nevěnovala pozornost, celková námaha ve škole, doma, v tělocvičně, sem tam nějaký problém s přítelem, s kamarády… Nic světoborného, každodenní drobná trápení, která se dají vyřešit pozitivní myšlenkou, odpočinkem a nějakým nahlédnutím do sebe samé. Na to jsem ale tehdy nemyslela.

     A co se Ti honilo hlavou?
Kolik lidí na ulici mělo zase hubenější nohy, než já.

     Objektivníma očima – jsi prostě „kost“.
Jak říkám, tohle na mě neplatilo. Nevěřila jsem, že by to někdo mohl myslet vážně, jakoukoli pochvalu jsem automaticky smetla za stolu. Pokud byla od kluka, tak chtěl být zdvořilý, pokud od holky, tak to byla určitě záškodnice, která ze mě chtěla mít kouli tuku.

     Co vede holku, jako Ty, aby o sobě začala mít pochyby?
Okolí ve mně chtělo vidět poloboha a já na tu roli hloupě přistoupila. Zase jedeš na mistrák? Zase nejlepší známky? Zase Tě chválí dospělí? Rodiče jsou na Tebe pyšní? Mezi kamarády jsi pořád tak oblíbená? OK – máš pozici, plánek – a teď se ho drž. (Odmlčí se). Ale tohle se nedá vydržet dlouho. Tahle pozice mě po nějaké době začala děsit, dusit omezovat a unavovat. Byla jsem smutná, sešlá, pořád jsem něco předstírala.

     Jak jsi takové nálady řešila?
Postupně to přestaly být nálady, ale stálý stav. Přestala jsem ráda sportovat, to je tak, když si z milovaného koníčka uděláte povinnost. Netěšilo mě to. Dřív jsem běhala proto, že to pro mne byl určitý způsob relaxace, později kvůli tomu, že byla jistá šance, že tím ztratím další deko.

     A zhubla jsi?
     Vůbec ne. Přes tu úpěnlivou myšlenku by to ani nešlo. S tím, že jsem tlustá, jsem chodila spát, s tím jsem se další den probouzela. Navíc mi začaly neustálým sportováním nabývat svaly a já přitom stále koukala na ty vyzábliny všude, kam se podíváš, a tajně doufala, že jednou budu mít nohy jako ony – kosti potažené kůží.

     Myslíš, že to se může někomu líbit?
Pro mne bylo v tu chvíli důležité, že jsem se nelíbila sama sobě.

     A jak jsi na tom teď?
Líp, o dost líp. Nejsem si jistá, jestli se toho dokážu někdy zbavit – té neustálé pochyby o sobě samé. Dolů po skluzavce se dostaneš líp, než nahoru po schodech, a tak si dávám pozor, abych nesklouzla. Ale… nejvíc mi paradoxně pomohlo jiné trápení. Vytloukání klínu klínem… Do života mi přibyly větší problémy, vedle kterých najednou vypadaly „tlustý“ nohy takhle malinkatý. Trochu mě to proplesklo, trochu víc jsem brečela. A pak nic. Duto. A tohle dutý místo se teď snažím zaplnit jinými věcmi.

     Co Ti teď dělá radost?
Kolikrát i normální věci, který jsem dřív nedoceňovala. Ráno vstát a nebrečet. Nenutit se do čehokoli, bavit se s kamarády, posedět v přírodě, zahrát si na housle… Nebavit se o jídle a o postavě, hubnutí… (Směje se). Jsou to totiž zbytečný blbosti, víš?

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>