Dětský svět bývá často podceňován. Může se zdát, že malí lidé mají malé problémy, kterým kolikrát ani nepřikládáme patřičnou pozornost či důležitost. Vždyť co může trápit dítě? Co asi tak řeší krom toho, s jakou hračkou si zrovna pohrají. Děti jsou flexibilní, bezstarostné, odolné – však ony se „rychle otřepou“. Chyba. Vývojová psychologie by mohla vyprávět, stejně tak, jako to dělá Bruce D. Perry ve své nové knize Chlapec, kterého chovali jako psa. Perry je americký psychiatr, specializující se na dětské duševní zdraví a neurovědy. Knihu napsal pomocí vyprávění z vlastních profesních zážitků a zkušeností.

Zachycuje v ní životy jeho pacientů, kteří si prošli zneužíváním, deprivací, genocidou, násilnými činy, smrtí rodičů,… a zároveň neopomíná celý příběh podrobně popsat a osvětlit široké veřejnosti.

Kniha je napsána velmi poutavě a něžně. Autorův popis kazuistik pacientů je plný emocí a informací. Poskytuje tak možnost nejen dozvědět se informace o neuroanatomii – neboť pečlivě vysvětluje funkce a části mozku, – ale i nad věcmi přemýšlet. Publikaci i přes velmi těžké téma nechybí nadhled. Tady si dovolím pro větší autentičnost citovat: „Oheň může zahřát i pohltit, voda může zavlažit nebo utopit, vítr může polaskat nebo zlomit. A tak je to i s lidskými vztahy: můžeme tvořit i ničit, vychovávat i terorizovat, traumatizovat i uzdravovat se navzájem.“

Čím může kniha mile překvapit, je míra faktických informací. Téměř na každé straně se nám přibližují znalosti z biologie, metodologie, neurologie, a pronikáme tak více do tajů našeho mozku, přičemž Perry objasňuje některé znaky našeho smýšlení a logicky odůvodňuje různé situace z každodenního života. Snad možná právě tato skutečnost pomáhá strávit už takhle těžké čtení. Nejedná se o téma, které otevřete v posteli večer před spaním. Ale je nadmíru poučné a řadí se tím k těm literaturám, které čtenáře navedou k popřemýšlení o životě a hodnotách, což je v dnešním rychlém světě, kde jedna police v knihkupectví přetéká knihami o jídle a ta druhá knihami o hubnutí, vskutku příjemná změna.

Za důležité považuji také zmínit způsob, jakým je text členěný a napsaný. Z mého pohledu je totiž velmi působivé, jak autor zabíhá do detailů netradičně smutných příběhů s citem a naprostou profesionalitou. Jednotlivé kapitoly, které popisují traumatické zážitky dětí, líčí jak eticky korektně, tak zcela lidsky. Text o to víc působí sympaticky a věrohodně.

Spolu s doktorem (knížka je podána v ich-formě) projdete deseti příběhy traumatizovaných dětí. Dozvíte se nejen, jak Justina zavírali do klece se psy, takže pak téměř docela ztratil lidské návyky, ale i jak před tříletou Sandy znásilnili a zabili její matku, nebo jak bývají vychovávány děti v sektách a jaké to s sebou nese důsledky.

Kniha může oslovit široké publikum, neboť v ní nenajdeme nadbytečné informace, přičemž je podána čtivě a srozumitelně. Doporučila bych ji lidem, kteří se zajímají o problematiku vývoje, výchovu, a zároveň jim nevadí dozvídat se o extrémních situacích, které jsou, moderní době navzdory, stále mezi námi.