Svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí. Tak začíná knihu Já a Ty Martin Buber, židovský filosof ovlivněný Feuerbachem, Kierkegaardem a chasidskými příběhy. Jeho koncepce patří do oblasti filosofie dialogu, filosofie individuálního vztahu s druhou osobou. Takové setkávání se podle něj děje ve dvou modech, jimž zasvětil právě tuto knihou. Nakladatelství Portál vydává její 4., přepracované a doplněné vydání.

Někde mezi filosofií a psychologií se rozprostírá člověk, který se nějakým způsobem vztahuje nejen k druhým, ale i k sobě samému. Podle Bubera neexistuje a priori samotné Já o sobě, nýbrž uskutečňuje se ve dvou základních slovech; Já-Ty a Já-Ono.

Modalita Já-Ty je o bytí ve vztahu, kterého se člověk účastní cele, o vztahu, v němž jeden druhého proměňuje a který existuje jen v přítomnosti, kdežto Ono se výlučně děje jen v minulosti. Předměty  náleží minulosti. Já-Ono je svět zkušeností, je to sféra zpředmětňování, ve které se pohybujeme nejčastěji. Pokud se člověk spokojí s věcmi, žije v minulosti a jeho okamžik postrádá přítomnost. Ta není prchlivá a pomíjivá, ale zpřítomňující a trvalá.

Buber v knize často hovoří o vzájemnosti (Ty působí na mne jako Já na ně – proudící vzájemnost všeho jsoucího), která představuje vztah. City jsou podle něj jen něco, co máme, kdežto láska se děje a je to odpovědnost jednotlivého Já za jednotlivé Ty.

Člověk by nemohl žít pouze v modalitě Ono, povstává ze vztahu Ty k Já. Protějšek přichází a odchází, vztahové události se zhušťují a zase rozptylují a ve změně se stává stále jasnějším a silnějším vědomí neměnného partnera, vědomí Já. Já tedy vzniká z Já-Ty osamostatněním (rozložením).

Buber dále rozvíjí myšlenku, že z Ty se musí stát Ono, z Ono se může stát Ty. Já z Já-Ono se objevuje jako individualita a uvědomuje si sebe jako subjekt. Kdežto Já z Já-Ty se objevuje jako osoba a uvědomuje si sebe jako subjektivitu. Dílo Já a Ty se nijak netají svým náboženským přesahem, autor se zde široce zabývá i vztahem k Bohu, věčnému Ty, k němuž se protínají linie vztahů.

Kniha není psána jako jednotný text, nýbrž je členěna do krátkých útržků, které na sebe myšlenkově navazují a rozvíjí předešlé. Má tři díly (kapitoly) a obsahuje i Lyčkův doslov, ve kterém se mj. píše, že Buber předkládá své dialogické pojetí lidského bytí jako existenciální alternativu ke karteziánské subjekt-objektové dichotomii. Troufám si říct, že tato kniha nepatří mezi lehké a oddechové čtení, nepatří mezi knihy, které si většina přečte po cestě do práce, ale mezi ty, ke kterým si musíte v klidu sednout a hermeneuticky se vracet mezi stránkami.

A proč si i po více než 80 letech od prvního vydání knihu přečíst? Možná proto, že stále nabízí aktuální, a v dnešní době podstatnou myšlenku. Někdy jsme dnes např. příliš materialističtí, některé věci pokládáme za zcela samozřejmé a zapomínáme, jakou hloubku má vztahování se k někomu, s úctou, respektem a bytostně. A možná proto, že pro leckterého čtenáře je to zároveň trénink pozornosti a trpělivosti.

Buber nabízí dialog vztahu, žitou přítomnost a introspektivní zkoumání já, a je na každém čtenáři, jak dalece se tím nechá zasáhnout.