V původním významu se o spiritualitě hovoří ve spojitosti s křesťanstvím; jedná se o jistý duševní přesah, o spojení s Bohem. Prožívána by však měla být v každodenním životě. K tomu ostatně nabádá i spiritualita nenáboženská, tedy ta, se kterou se dnes setkáte pravděpodobně výrazně častěji. A nejen nábožensky je spiritualita pojímána i v publikaci Spirituální výchova v rodině autorů Pavla Říčana a Pavlíny Janošové.

Autoři za spiritualitu označují prakticky cokoli, co souvisí s nitrem jedince, s jeho cíli a hodnotami, s krásou, láskou a dobrem, se skutečnou moudrostí. Spirituální výchova je pak autory pojímána zejména jako výchova k lásce, k růstu a uvědomění.

Kniha vznikla s cílem pomoci čtenáři vnímat spirituální smysl toho, co se v rodině i jedinci jako takovém děje, a zejména napomáhat neustálému růstu jedince – rodiče i dítěte. Zaměřuje se tedy na to, jaké jednání u dětí podporovat a k jakému prožívání, cítění a představám je vést. Názory a nauky o člověku, světě či Bohu jsou až na druhém místě, byť se s nimi v knize samozřejmě také často setkáme.

Základním motivem, který se objevuje napříč celou publikací, je respekt; respekt k sobě samému, a zejména respekt k dítěti, jeho potřebám, přáním i pocitům. Za důležitější než informace, které by mohli rodiče dítěti poměrně snadno předat, je dle autorů považován rozhovor a společné hledání. Dítěti je tak ponechána svobodná volba prakticky ke všem činnostem; ty by měly být rodiči spíše jen nabízeny, nikoli vnucovány. Je na místě ovšem zmínit, že autoři rozhodně nenabádají k ryze liberálnímu přístupu, kdy by byla dítěti ponechána absolutní volnost volby. Jedná se spíše o přístup respektující, v rámci kterého jsou stanoveny pevné hranice a je vyžadována důslednost; současně je však s dítětem vedena diskuze, kterou si odlišné přání může, respektive musí obhájit.

Zmiňována je často také vděčnost a vědomé prožívání života. Kniha pobízí rodiče, aby vedli své děti k vědomému prožívání života tady a teď. Dítě by si jistě mělo stanovovat cíle a postupně k nim směřovat, současně by se však nemělo slepě hnát jen za nimi; mělo by si uvědomovat, že jejich součástí – součástí jeho života – je i žitá přítomnost.

Kniha je rozčleněna do tematických celků (kapitol), kterým se postupně věnuje. Postihuje všechna témata, se kterými se rodiče v rámci výchovy dítěte jistě setkají. Poskytuje univerzální rady, které rodiče mohou či nemusí v rámci výchovy dětí aplikovat, současně také podněcuje k hledání nejvhodnějších řešení pro jejich konkrétní životní situace.

Přestože jsem se tématu spirituality poměrně obávala, knihou a jejím uchopením výchovy jsem byla nadšená. Ne všechna témata mě zaujala – kapitolu o historii spirituality v České republice, byť si uvědomuji, že její zařazení bylo nutné, jsem jen prolistovala, podobně jsem poněkud skepticky přistupovala ke kapitole věnující se modlitbám; ačkoli je třeba mít na paměti, že autoři tento způsob vyjádření vděčnosti a jistého pozastavení se pouze nabízejí, nikoli vnucují.

Knihu bych proto rozhodně doporučila všem, kteří se o výchovu zajímají – rodičům, budoucím rodičům, lidem, kteří jakýmkoli způsobem pracují s dětmi. Netvrdím, že je potřeba držet se všech doporučení, které poskytuje, jistě však nabídne nový úhel pohledu na mnohá témata, podobně pak i třeba konkrétní cvičení, která je možné s dětmi provádět a tak je rozvíjet.