Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: II. část

http://foter.com/f/photo/26577883520/d46ff8afb9/My jsme děti z blázince, z opařanské věznice

Velká budova se zamřížovanými okny, oplocený areál se spoustou starých budov, levné staré ubytovny, zahrada, betonové cestičky, vrátnice. To vše se stalo mým novým domovem, výkrmnou a vězením.
Opařany jsou malá vesnička u Tábora. V této léčebně jste mohli být třeba rok. Nedávno jsem zjistila, že se tam posílají agresivní dospívající autisté, které se rodiče bojí mít doma, aby neutekl, nebo někomu neublížili. Byly tam děti, které se pokusily někoho zabít, někomu ubližovaly, byly znásilněny, pokusily se o sebevraždu a mnoho dalších případů. Tak tady jsem se ocitla se svými 39 kily. Super.
Poslala mě sem moje psycholožka, ke které jsem chodila už od dětství kvůli rodinným problémům. Rodiče mou nemoc neznali, a tak jí – dalo by se říci ,,zbaštili,, – že mi tady pomohou. Pamatuji si na den, kdy mě sem vezli. Doma jsem prohlašovala, že nemám rodinu, že se domů už nevrátím, půjdu raději do děcáku. Měla jsem v plánu psát jen prababičce a ostatní zavrhnout. Po cestě jsem nemluvila, mamka brečela a babička mi nabízela čokoládové sušenky. To byla výprava.
Při příjmu jsem se ptala lékařky, zda se jí zdám hubená. Naléhala jsem, aby to řekla, abych si na to vzpomněla, až budu muset jíst. Pak jsme šli na oddělení B5, dívčí oddělení, kde mi prohrabali věci, zvážili mě a i když váha ukazovala 39 kilo, viděla jsem se hrozně moc tlustá. Je to nepopsatelný pocit a pochopí mě jen člověk, který ho poznal na vlastní kůži.
Všech jsem se bála. Holky se kolem mě seběhly, zkoumaly mě a vyptávaly se na všechno možné. Slyšela jsem poznámky, jak jsem bílá hubená vyklepaná chudinka a podobně. Ten večer do mě nacpali malou veku s máslem a prášky, po kterých jsem usnula a ráno si nic nepamatovala.
Moje první snídaně byl chleba se sýrem. Pro ostatní naprosto normální, někdo si dal ty chleby i čtyři. Já jsem smlouvala, prosila, brečela, aby mi dovolili něco nechat. Odpovědí mi bylo NE. Seděla jsem sama u extra odstrčeného stolu a sestra mě hlídala. Celá jsem se klepala, jelikož jsem v sobě neměla pořádné jídlo dva měsíce. Neuměla jsem už ani jíst. Napatlala jsem kostku sýra na chleba, přelomila ho a během tří kousnutí jsem ho měla v sobě. Při té vzpomínce se mi zvedá žaludek. Já jsem nejedla, já hltala. Během deseti minut jsem měla vše snědeno, ani jsem to nekousala. Chtěla jsem mít všechno rychle za sebou a zapíjela to neuvěřitelným množstvím tekutin, klidně šesti hrnky. Nemá cenu popisovat, co všechno jsem musela sníst. Bylo to od knedlíků, přes halušky, těstoviny, sladké a slané, chleby s pomazánkou, polévky, omáčky, maso, sýry, prostě normální jídla, ale pro mě utrpení. Dostávala jsem ty největší porce, největší chleby, druhé večeře a sestry se jen vyžívaly, když se opíraly o stůl a sledovaly, jak se celá klepu a hltám svůj příděl jídla.
Byla tam ještě jedna anorektička. Procházelo jí dávat jídlo jiné slečně, ale pak jí také začali hlídat. Moc jsme se nebavily. Záviděla jsem jí hubenost, všechny jsem viděla hubenější (kromě těch opravdu obézních) a samozřejmě jsem se pokoušela smlouvat o každou porci jídla. Pak také plivat a schovávat jídlo do kapes. V noci jsem cvičila. Ale nebylo to normální cvičení. Nemoc mě donutila cvičit vedle postele celé noci, když holky spaly, a do toho jsem hlídala, aby nepřišla sestra. Na záchodě jsem dělala dřepy a počítala třeba do pětiset. Bylo to neskutečné a dnes nemohu uvěřit, jak jsem toho byla schopná.
Nejraději bych vám popsala každý detail léčebny, ale bylo by toho opravdu moc. Každý den byl ale téměř stejný a každý den jsem myslela jen a jen na jídlo. Ráno byla komunita, snídaně a škola. Po škole terapie nebo návštěvy, svačina, volno na oddělení (neboli nuda na oddělení), koupání, večeře, léky, večerní terapie, večerka. Ano, správně, jako roboti od rána do večera.
Školu jsem měla nejradši. Na záchodě jsem mohla cvičit, byla jsem pryč od sester, jídla a dohledu. Pan učitel byl moc hodný. Ve třídě jsme byli kombinace více ročníků, ale nebyly to skutečné hodiny. Když se vám spolužák z ničeho nic vyzvrací na lavici a o přestávce rozbije kluk hlavou výlohu, dojde vám, že jste fakt v blázinci. Sestra vás odvede jako pejska na vodítku, škola se zamkne a v poledne zase odemkne. Bála jsem se úplně všeho. Nikdo si mě nevšímal, nemluvili semnou, jen sledovali každý můj pohyb. Často se někdo pokusil o útěk a pak se vrátil v policejním autě. Vznikaly zamilované páry a často se někdo pořezal nebo popral. Všechno kole bylo zamčené, hlídané, nepřístupné, jako ve skutečném vězení .
Nejhorší pro mě bylo koupání. Samozřejmě po jídle. Nejdříve bych měla říct, že jsem se asi první dva týdny nemyla. Proč? Viděla jsem se tlustá, nedokázala se svléknout a koukat se na sebe. Chodila jsem do sprch, cvičila tam a pak v čistém oblečení vyšla ven. Holky jsem uplácela žvýkačkami, aby na mne nežalovaly. Dělaly to stejně. Byla jsem na ně hrozně naštvaná a odmítala se s kýmkoliv bavit. Dnes vím, že to myslely dobře a chtěly mi pomoct. Ale já to v té době viděla jako zradu a spiknutí. Všichni se proti mně spikli a chtějí mě vykrmit.
Když jsem se poprvé odhodlala osprchovat, byla to katastrofa. Vylítla jsem ze sprchy jako šílená a brečela sestřičce, že jsem hrozně tlustá. Udiveně na mě zírala a pronesla: ,,A co já s tím?‘‘ Doslova jsem si kynula před očima. Po každém jídle jsem si říkala, jak tloustnu. Každé sousto se mi ukládalo na těle. Jídlo bylo nepřítel, vrah mé dokonalosti a sebekontroly.
Co se týče kontaktu se světem, zajistily mi ho návštěvy rodičů a telefony. Telefon jsem dostávala každý den od 17:30 do 18 hodin. Žádný super hovor to ale nebyl, když sestra poslouchá, co řeknete, a kolem vás mluví dalších 29 lidí. Volala jsem jen rodičům a věřte mi, že ty hovory si vyčítám ještě dnes. S tátou to byla jen rychlovka, občas v klidu, občas hádka. Nemohla jsem přeci chlapovi říkat, jak vidím své tělo. A co se týče debat o jídle, víc by mě naštval, než pochopil. Zato s mámou to bylo něco. Jako horská dráha. Vydírání, prosby, nadávky a vyhrožování. Něco, co byste doma nařekli ani pod vlivem drog. Vyhrožovala jsem, že se zabiju, půjdu do děcáku, už jí nechci nikdy vidět, že už nemám mámu a rodinu. Prosila jsem, ať mě vezme domů, že budu jíst a za každé NE jsem jí nenáviděla a proklínala, až jsem to dopracovala k hlídanému volání před sestrou. Celá jsem se klepala, brečela a vařila se ve mně krev, když mi máma řekla, že si mě nemůže vzít domů. Neříkám, že takové byly všechny telefony, ale první týdny to bylo peklo. Dlouho jsem si vyčítala, co jsem tehdy rodičům řekla. Přála bych si, aby mi odpustili. Doufám, že vědí, že jsem nemluvila já, ale anorexie, která chtěla domů a zase přestat jíst.
Návštěvy byly o něco lepší. Ovšem nejdříve jsem se musela dostat ven. První dny po příjmu venku děsně mrzlo. Pamatuji si, že se mluvilo o mínus 30 stupních, takže si asi dovedete představit, jaká mi byla zima. Celý týden jsem nemohla ven a byla jsem za to upřímně ráda, jelikož jsem mrzla v koupelně, v posteli, no prostě všude, kde jsem se nemohla nalepit na topení. Pak jsem mohla začít chodit do školy, která byla v areálu. Návštěvy mi byly povoleny podle mé váhy. S rostoucí váhou se zvyšovaly i moje možnosti. https://www.wattpad.com/240027308-songs-of-fate-poems-anorexie-bulimie
Moje první návštěva byla katastrofální. Hysterická scéna, při které jsem se složila mámě k nohám a prosila ji, ať mě vezme domů a táta se na mě nemohl ani podívat, jak jsem byla bledá a vyhublá. Pamatuji si, že jsem ho ani moc nechtěla vidět. Mluvila jsem jen s mámou. Napoprvé tam byli jen chvilku. Celé dva dny v kuse jsem probrečela v posteli a vyčítala si všechno možné. Fackovala jsem se. Jedna facka za každé kalorické jídlo, co jsem kdy snědla.
Asi po měsíci jsem mohla s rodiči ven. Nejdříve jsme byli v malé návštěvní místnosti. Pak jsme chodili po areálu, po vesnici, do restaurace U Šneka a na kozí farmu, která patřila k léčebně. Ale nebylo tam nic pěkného, jen lesy, pole, špinavé ulice a domy. Nejdříve jsem návštěvu využívala, abych se vyhnula svačině. Když to zjistili, hrozilo, že mi je zakážou, a tak jsem se donutila k malým svačinkám, a sice k rozhodně dietnějším, než byly dvě bílé housky v léčebně. Štvalo mě, že mamka vůbec nic nejedla. Alespoň táta se mnou svačil. Když jsem jedla sama, připadala jsem si jako žrout.
Po delší léčbě a malých pokrocích jsem mohla s rodiči na celý den. Zkoušela jsem s nimi obědy a večeře. Nejdříve jsem je nedojídala, ale opět mi pohrozili zákazem vycházek, a tak jsem se musela polepšit. Jezdili jsme do Tábora a do Bechyně. Musela jsem si koupit nové oblečení, jelikož mi bylo všechno velké a byla mi zima. Zkoumala jsem se v kabince, někde jsem brečela a jinde se viděla hezky hubená. To jsem měla hned lepší náladu a menší výčitky u jídla.
Během léčby jsem byla i na propustce. Zkusila jsem být doma dva týdny, vrátit se do školy a jíst bez dozoru. Opravdu jsem jedla, snažila se. Opět jsem byla jedlík vedle mámy, která toho do sebe moc nedala. Bála jsem se setkat s lidmi ze třídy i z rodiny. Nechtěla sem slyšet: ,,Ty jsi se spravila.‘‘ nebo: ,,Přibrala jsi, vypadáš dobře.‘‘ Tyhle věty by mě zabily. U babiček jsem byla jen chvilku, zabalená v bundě, aby mě neviděly a stále jsem opakovala, že chvátáme a musíme jít. Na propustce jsem zhubla a lékařka mi nevěřila, že jsem jedla. Ale já jsem opravdu – opravdu – jedla a moc se snažila a tohle mě totálně odrovnalo. Ona mi nevěří. Sestry si mě vychutnávaly a dávaly mi větší porce: ,,Doma jsi zhubla, tak si tě zas vykrmíme.‘‘ I mamku naštvalo, když dokonce ani jí nevěřili, že jsem jedla a považovali to za manipulaci z mojí strany. Další propustka se už nekonala a kvůli poklesu váhy se prodloužil i slibovaný termín mého propuštění. Veškerá moje snaha se zhroutila a já neměla důvod se více snažit. Proč bych měla, když mi nikdo nevěří. Mají svou verzi a dokud ze mě nebude koule, která neprojde dveřmi, tak se očividně domů nedostanu.
Těchto pocitů jsem měla hodně. Během těch pěti měsíců, které jsem v léčebně byla (podle zápisků od ledna do května) se hodně měnily od těch nejhorších po ty nejzdravější a nejracionálnější. Ze začátku jsem byla úplně mimo. Postupem času jsem otvírala oči a uvědomovala si, co se děje s mým životem a zvažovala, zda to tak chci nebo ne. Všechny mé myšlenky, pocity a nápady jsem si psala do deníku. Denně jsem popsala i dvacet stránek. Byl to můj jediný kamarád, kterému jsem dala všechnu svou bolest. Nikomu jinému to vlastně ani nešlo. Nikdo mě nechápal, jen ten němý papír. Deníky mám stále schované a jednou bych si je ráda přečetla.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

One thought on “Zkušenost s mentální anorexií: II. část

  1. děkuju. brečím u toho a bojím se, že vším si bude muset projít i moje dcera. kéž by ne. snad ji to psycholog vysvětlí a až sem se nedostaneme. 13let, 160 cm, 42 kg :-(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>