Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: III. část

Když odchází hlava, odchází i tělo

Po „skvělém nápadu“ začít hubnout se začalo všechno měnit. Doslova se to sypalo, z pomalého drobení stále rychleji, až se vše rozsypalo. Mou hlavu ovládal hlas, hlas anorexie, kterou nikdy nikdo neviděl, je u každého jiná a týrá ho. Rozkazuje mu, co má dělat, co má jíst, jak má myslet a jak se chovat, ale nic z toho neodpovídá realitě. Středobodem mého života se stalo jídlo, váha a tělo. V hlavě mi znělo, jak jsem tlustá, vše se na mě klepe, mám špeky, zadek, břicho. Plus jsem byla hnusná, nemožná, hloupá, nesamostatná, neschopná a já nevím, co ještě mi hlava dávala za vlastnosti. Paradoxem byla škola. Dodnes nechápu, jak jsem mohla nosit samé jedničky, když jsem skoro nic nejedla, cvičila, byla unavená a starala se jen o to, abych se zbavila jídla, co mi přistálo na talíři. Byla jsem pedant na učení jako moje babička. Škola byla na prvním místě, teď se k ní přidalo ještě jídlo. Výsledek byl žádné jídlo, jenom cvičit a učit se.

Když jsem u toho cvičení. Všichni si rádi zacvičí, je to zdravé a člověk si u toho protáhne tělo a vyčistí hlavu. Anorexie ale tohle cvičení nezná. Vaše tělo hladoví a ještě se musí hýbat. Dělala jsem dřepy, kliky, sedy lehy a chodila dlouhé trasy. Běhala jsem po městě a stále si prodlužovala cestu, i když jsem cítila, že už nemohu. Cvičila jsem ve škole na záchodech, tajně v nemocnici, doma ráno a večer dlouho do noci. Samozřejmě tajně a ve stresu, kdyby někdo přišel. Byla jsem schopná napočítat stovky u každého cviku. V Opařanech jsem se naučila za noc pětkrát vstát a udělat na záchodě pět set dřepů. Když si to sečtete, vyjde vám neskutečné číslo. Při váze kolem 40 kilogramů je to fakt výkon.

Byla jsem posedlá pohybem a samozřejmě jídlem. Zamilovala jsem si pořady o vaření a doslova je hltala. Cítila jsem uspokojení, když lidé kolem mě jedli nebo to dělali v televizi a já jíst nemusela. Nejraději bych vykrmila celou rodinu, ale sama bych nesnědla ani kousek. Moje záliby byly stejné jako u holek, co se mnou byly v nemocnici. Jen mě překvapil plán jedné z nich. Plánovala, že až bude mít děti, bude jim dávat vše, co si sama zakazovala, bude je krmit a dívat se jak jedí. To se mi nelíbilo a moc doufám, že od té myšlenky upustila.

Nekoukala jsem na lidi jako na své vrstevníky a rodinu. Porovnávala jsem je podle jídla a tloušťky. Zlobila jsem se, když někdo jedl málo nebo něco nedojedl. Ve škole jsem sledovala, jak spolužáci svačí a zkoumala, co mají. V hlavě jsem jim počítala kalorie, sama jsem nic nejedla. Stále jsem se viděla tlustší než spolužačky, to mě stále nutilo víc a víc hubnout. http://www.invitehealthblog.com/wp-content/uploads/2015/05/anorexia-bulimia-treatments3-14-15-.gif

Rodina si toho samozřejmě časem všimla. Reakce byly na různé. Mně to bylo srdečně jedno. Nevnímala jsem plačící babičku, prosícího dědu, nadávající druhou babičku. Buď se mi podařilo se jídlu vyhnout, vyhádat si to, anebo jsem se ho prostě nějak zbavila. Pak přišly návštěvy odborníků a otázky typu: ,,Proč nechceš jíst, tobě nechutná?‘‘ nebo: ,,Taková hezká holka a nechce jíst?!‘‘ Totálně jsem to ignorovala a jela si svou. Hrozně ráda jsem poslouchala, když mi někdo řekl, jak jsem zhubla, proč nejím, když jsem hubená a podobně. Ale bylo to až v té nejhorší době, těsně před hospitalizací, a proto jsem si vážnost situace ani neuvědomovala.

Vzpomínám si, jak mě začali hlídat ve škole. Učitelka se ptala, co jsem svačila, ptala se spolužáků, dokonce mi jednou prohledala tašku a začala si telefonovat s mámou.  Jak já je za to nenáviděla. Považovala jsem to za spiknutí a snahu mě vykrmit. A já tomu vzdorovala, seč jsem mohla. Všechny jsem obviňovala, zlobila se na ně, hádala se a uzavírala se do svého světa. Myslela jsem si, že se na mě domlouvají a chtějí, abych byla tlustá.

„To si nemůžeš dovolit, ty nemůžeš jíst, jsi tlustá už teď a oni tě chtějí ještě něčím cpát,“ říkal mi hlas v hlavě. Nechápala jsem, jak se všichni zaobírají jen jídlem, jak plánují, co budou vařit, pochutnávají si a proč mě nutí jíst. Vždyť je to tak přízemní, zbytečné a nudné, hádat se o jídle. To nedokážou tuto zbytečnost vypustit? Přála jsem si, aby se dalo žít bez jídla. Tím pádem bychom se doma nehádali a bylo by to jako dřív. Jídlo zavinilo všechny problémy, které teď doma mám.

Čím víc váha klesala, tím hůře jsem se viděla a hlas v hlavě sílil. Cvičila jsem jako divá a když jsem náhodou nemohla nebo něco nestihla, panebože to bylo výčitek a nadávek. Myslela jsem, že mi pukne hlava. Otékaly mi nohy. Měla jsem modřiny na zádech od koberce. Byla mi zima a oblečení na mě začínalo viset. Ničeho z toho jsem si nevšímala. Ve škole bylo vše fajn, na vysvědčení budou samé jedničky, takže není žádný problém.

Jednou nám pouštěli ve škole dokument a poruchách příjmu potravy. Bylo to především o bulimii. Po skončení se holky obrátily na jednu spolužačku, se kterou jsem, dalo by se říct, hubla dohromady. My dvě jsme se totiž po tom osudovém dni (měření BMI) rozhodly zhubnout. Začali na ni ukazovat a říkat, že ona (říkejme jí třeba Elsa) je anorektička a nic nejí. Elsa se bránila a ukazovala na mě. Já se cítila hrozně. Ukazovali na ni, ne na mě. To znamená jedno – jsem stále stejná, stejně tlustá. A musím zhubnout, aby si toho všimli jako na Else.

S Elsou jsem se bavila o jídle, kaloriích, hubnutí a dietách. Chodily jsme spolu do školy.  Obě jsme mrzly ve škole u topení. Nadávaly jsme na rodinu, jak nám nutí jídlo a radily si, jak se ho zbavit. Elsa přešla do bulimie. Její maminka jí začala navářet a večer jí hlídala, aby snědla večeři. Nevěděla jak jinak se jídla zbavit než ho vyzvracet. Já to nikdy nedělala, neuměla a ani bych nechtěla. V tom školním dokumentu jsem se lekla toho, že bulimičce může prasknout něco v břiše a o ona vykrvácí a umře. Takže jsem se tomu vyhýbala a jídlo raději mizelo v koši. Navenek jsem se s ní radila o hubnutí a dělala kamarádku, co jí rozumí. Když mi ale řekla, že musela snít tohle a tohle anebo že trošku přibrala, byla jsem navenek ta, co jí litovala a rozuměla. Vnitřně jsem byla na vrcholu blaha a cítila, že mám navrch. Pokud mi ale řekla nějaký její úspěch, který se mi zdál lepší, než co se povedlo mně, měla jsem výčitky a nadávala si a ještě více cvičila. Mohu říci, že Elsa se z toho dostala, dnes je zdravá a asi studuje. Už o ní nic nevím, jelikož jsem se s lidmi ze základky přestala vídat.

Neskutečně jsem lhala. Vlastní rodině, jako když tiskne. Nechodila jsem na tělocvik, jelikož jsem na něj neměla sílu a doma si vymýšlela, abych získala omluvenku. Předstírala jsem, že jsem jedla. Když jsem se odstěhovala k mámě, šlo to jedna báseň. Jídlo jsem vyhodila, na talíř dala drobky, a když máma přišla, dělala jsem, že jsem „právě dojedla“. Časem jí začalo být divné, že zrovna když přijde, já v ten moment dojím. Ale nějakou dobu mi to vycházelo.

Takhle jsem to vedla doma. Moje myšlení se od zdravé diety proměnilo v neskutečné týrání, hladovění, podceňování, vyčítání a počítání kalorií. Nikam jinam než do nemocnice to vést nemohlo.

Můj vztah k lékařům a hospitalizaci byl také dost proměnlivý. Pamatuji si ten vývoj k lepšímu, doma zase k horšímu a po další hospitalizaci zase k lepšímu. Ten největší zlom k lepšímu nastal u druhého pobytu v nemocnici a (díky bohu) stále narůstal.

Dělala jsem si různé plány a hesla, kterých se budu držet, abych se dostala domů a mohla zase hubnout. Například: ,,Budu vegetarián a diabetik, abych nemusela maso a sladké.‘‘ Doslova jsem si přála mít cukrovku a projevovala lítost nad každým zvířátkem. Vegetarián jsem dodnes a k sladkému mám odpor. Největší nepřítel je čokoláda. Neměla jsi asi sedm let.

Další heslem bylo: „Čím dřív přiberu, tím dřív zhubnu.“ Plánovala jsem si, jak budu smutná, nikomu nic neřeknu a oni mě pustí domů. Pak jsem zjistila, že to nefunguje a začala se bavit a smát a dělala, jak je vše ok. Nic nebylo ok. Plánovala jsem si, jak doma zase zhubnu. Slibovala jsem mámě, že se vrátím na 45 kilo, a to si budu držet. Změnila jsem to na 42, poté na 40. Nemohla jsem se smířit s cílovou váhou 50. To pro mě byla obezita. Vážili mě zády a já si pamatuji svoji reakci, když mi asi po třech měsících řekli, že mám 47 kilo. Takový hysterák zažil málokdo. Vylítla jsem ze židle, začala ječet a brečet. Klečela jsem před lékařkou a prosila ji, ať už toho nechají, už dost, kolik sakra chtějí, abych měla?! Jsem tlustá, tlustá koule. Takhle se nemohu vrátit domů, takhle nemohu žít. Utekla jsem z ordinace, běžela ze schodů ven a hrozně brečela. Nemohla jsem to přijmout. Ten den jsem jela domů na propustku. Více si už nepamatuji, ale byla jsem ten den totálně mimo. www.helpguide.org/articles/eating.../anorexia-nervosa.htm

Vývoj mého myšlení a hlavní změna nastaly v průběhu hospitalizací. Z Opařan jsem jela s plánem ihned hubnout, tam to nepomohlo ničemu. Do půl roku jsem byla v Motole, kde jsem byla celkem třikrát (dva měsíce, pět měsíců a měsíc). Zásadní změna nastala během druhého pobytu. Nedokážu to popsat. Začala jsem si uvědomovat, o co přicházím, jak mrhám životem a neprožívám, pouze přežívám. Dokonce jsem v té době ani nechtěla mít vlastní děti, kvůli bříšku v těhotenství a známé frázi „jíst za dva“. Musela jsem jíst, to bylo jasné. Cílovou váhu jsem dostala opět 50 kilo. Ze začátku jsem se nesnažila, podváděla, nikdo se mnou nemluvil, abych je náhodou nestáhla dolů. Poznala jsem mnoho lidí a mnoho stylů, jak se z toho dostat. Falešné i skutečné. Znám holky, které se z toho úplně dostaly, které stále bojují a vzpomínám na ty, kterým anorexie vzala život.

Už ani nevím, jaká změna nastala u mě. Postupně jsem na sobě přestala vnímat kila. Po nějaké době jsem je ani neviděla a divila se, že když přiberu 9 kilo, nosím stále stejné kalhoty. Pochopila jsem, že jíst neznamená tloustnout, ale žít. Když přiberu, nerovná se to velké břicho a zadek, ale to, že mi nebude zima, budu moc mít děti, získám energii do života a stále mohu mít kalhoty velikosti XS. I lékaři mi říkali, že nikdy nebudu tlustá, už jen díky tělesné konstrukci mých rodičů. Moje tělo potřebovalo vyživit vnitřně. Společně s tělem se postavila do latě i hlava a začala produkovat plány na život.

Rozhodla jsem se zvolit cestu zdravé výživy. Vědomě odmítám vrátit se k jídlům typu řízek a svíčková. Ale jsem ráda za to ostatní a zdravě se snaží jíst mnoho lidí. Už to není hladovka a podobné kraviny. Je to zdravý životní styl, kterému jsem se postupně naučila a stále ještě učím. Dlouhý proces, během kterého se učíte znovu jíst. Hledáte si dietní potraviny, hlídáte hodnoty. Pak s tím seknete a jíte prostě to, co je zdravé. Pak přidáváte další a další potraviny, jednu za druhou, pečlivě prozkoumanou, aby nebyl důvod se jí bát. A pak praštíte i s tímhle a prostě nakupujete zdravé věci bez zkoumání, spíš podle chuti to zkusit. V této fázi se nacházím teď. Občas hlídám, ale více objevuji a obohacuji. Někdy se daří, někdy ne. Je to horská dráha. Špatné dny střídají dobré a já stále doufám v krásné zítřky.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>