Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: IV. část

Z očí do očí

http://foter.com/f/photo/15223417091/005ebdaf82/

Milá anorexie,

je to již šest let, co jsme spolu a já si stále nedokážu vybavit, jak asi vypadáš. Zda jsi člověk, pocit, myšlenka, duch. Nic dobrého rozhodně nejsi, ale píšu ti tento dopis, ne abych ti vše vyčítala, ale abych se s tebou vyrovnala.

Popravdě, nejsem ti ani zas tak nevděčná. Myslím, že kdybys nepřišla a nedonutila mě hubnout, tak nevím, kde bych dnes byla. Babiččina kuchyně by mi jistě na vzhledu moc nepřidala. Nevím, kde bych bydlela a zda bych měla takovou povahu a zkušenosti jako dnes.

Tím, že jsi přišla, se můj život otočil vzhůru nohama. Nebyla to hezká otočka, ale myslím, že byla i k něčemu dobrá. Ukázalo mi to, jaká moje rodina je, co se v ní děje. Přestala jsem být malé dítě, které se schovává za babičku a nosí růžové brýle, že svět je krásný, maminka nepije, nechat si v dospělosti prát a vařit od rodičů je normální a mnoho dalšího. Ukázala jsi mi můj životní směr, našla jsem díky tobě nové já, nový svět a život. Mohlo to proběhnout bez hladovek, nemocnic, ohroženého života a dalších komplikací? Nebo i to byl záměr, jak se mnou něco udělat? I tohle bylo součástí tvého plánu? Na to se mi odpovědi asi nikdy nedostane.

Každopádně až v nemocnici jsem si uvědomila, jak jsem žila, co se děje a že to vlastně nechci. Dospěla jsem a naučila se o sebe starat sama. Nebýt závislá na mamince, nervovat se z jejího pití, nemít babiččiny myšlenky, názory a životní styl mého okolí. Našla jsem si svůj směr a až ho doladím, tak budu moc šťastná.

Tento dopis má dva pohledy a tohle byl ten kladný. Záporů máš o dost víc a já nevím kterým začít.

Zní to divně, ale jsem ti vděčná a zároveň tě nenávidím. Proklínám tě a neznám výraz, kterým tě nazvat. Mrcha na to stačit nebude. Připravila jsi mě o čtyři roky, o čtyři roky nádherného života a pronásleduješ mě ještě teď. To kvůli tobě jsem musela být zavřená a prosit i o odemčení záchodu. Cpala jsem do sebe koblihy a ještě poslouchala tvoje posměšky jak kynu. Slyšela jsem tě každičký den a nikdy jsi mi neřekla nic hezkého, byly to samé urážky a nadávky. A ty tvoje povely, koukej cvičit, ještě, ještě, jsi tlustá, dělej, sto, dvě stě. Co si o sobě myslíš? Udělala jsi ze mě loutku a bylo ti jedno, že s ní hraješ tu nejpodlejší hru jaká existuje. Kašlala jsi na mě, na moje odřená záda, bolavé a promrzlé tělo, pláč a veškerou bolest. Jaký byl tvůj záměr, co? Položit mě na prkna? To se ti ale nepovede, tvoje dny jsou téměř sečteny a už tady končíš, milá zlatá.

Trápila jsem rodinu, poprala jsem se s tátou, svojí mámu posílala někam a mnoho dalšího. Dělala jsem vše, co jsi mi řekla a ty jsi stále neměla dost. Nechápu, jak jsem tě mohla poslouchat. Nikdy na tebe nezapomenu, to si možná přeješ, ale také si budu navždy pamatovat, jak jsem tě porazila.

 . . .

Můj boj ještě není zcela u konce. Čtyři roky ovládala ona mě a dva roky ovládám já ji. Střídavě vyhrávám a prohrávám. Je to těžké, když je na to člověk sám. I když je kolem mě mnoho milujících lidí, odborníků a přátel, kteří by mi rádi pomohli – nejde to. Je to moje hlava, mozek, tělo, oči. Já vidím sama sebe jako kouli a je jen na mně, kdy ten pohled zmizí. Jen já slyším hlas a je na mně, zda ho budu poslouchat nebo ne. I kdyby se ostatní přetrhli a dělali první poslední, nezmohou nic. Je to můj vnitřní boj.

Sama za sebe bych ještě ráda dodala, že napsat dopis té, která mi sídlí v hlavě, nebylo zrovna snadné. Pamatuji si, jak jsme tento dopis psali na skupině v nemocnici. Nejdříve jsem nevěděla, co mám napsat. Ostatní mě hodně překvapili. Někdo anorexii vynadal, jako si to nikdo nedokáže představit. Byly tu i dívky, které jí napsaly krásné psaní, děkovaly jí a chovaly se k ní jako ke kamarádce. Na svůj dopis si už nepamatuji, ale vím, že nebyl pravdivý a nenapsala ho zdravá mysl.

Často myslím na všechny dívky, se kterými jsem se setkala. S některými jsem stále v kontaktu a jsem za všechna přátelství moc vděčná. Přála bych si, abychom se z toho všechny (nějakým způsobem) dostaly, nebo se dostaly alespoň o pár kroků dál. Abychom na toto trápení jednou společně vzpomínaly, jako na úspěšně uzavřenou kapitolu a radovaly se z našich životů, dětí a úspěchů. http://www.farnosthlucin.cz/images/dekovny-dopis.jpg

Samozřejmě myslím i na ty, kterým anorexie vzala všechno. Zabila mi dvě kamarádky a věřte, není to hezký pocit. Když si uvědomíte, že jste na tom byly stejně. I já jsem mohla takhle dopadnout a zamýšlím se nad tím, jak to, že se tak nestalo? Co jsem dělala já a co dělala ona? Proč já žiji a ona ne? A nemělo to být naopak? Ano, i tyhle nápady občas přijdou.

Hodně si vyčítám, že jsem ty dotyčné více nenavštěvovala, nepodpořila ve více dopisech a stále přemýšlím, co jsem mohla ještě udělat, abych zabránila tomu nejhoršímu. Ale jak zmiňuji výše, i kdyby se okolí přetrhlo snahou, je to náš vnitřní osobní boj, do kterého nikdo nemůže zasáhnout. Musíme se pustit do boje sami se sebou a buď ho vyhrajeme, nebo přijdeme opravdu o všechno.

. . .

Na závěr článku bych ráda dala básničku. Autorem je Josef Bezvlasý. (Opsala jsem si ji od jedné slečny v nemocnici).

Já jsem tvůj pán, já jsem tvůj hlad.

To já jsem ten had, ta zabijácká zmije, anorexie.

Poroučím ti: známým se vyhýbat, před kamarády utíkat a nejbližším lhát,

já jsem tvůj pán, já hlad.

Díky mně nikdo, nebude o tebe stát, se k tobě nebude chtít znát, tě nebude mít rád,

já jsem tvůj pán, já hlad.

Sežeru ti stehna, boky, prsa, líce,…

Sežeru ti ledviny, srdce, mozek a plíce.

Až na kůži ti vyžeru vlasy. Celou tě zbavím tvé krásy.

Aby se na tebe nechtěl nikdo ani podívat. Zbude ti jediný přítel, já hlad.

Z kůže zažloutlé a tenké jako pergamen,

se tvá žebra derou z těla ven.

A trny obratlů trčí ze tvých zad.

Až na kost jsem tě ohlodal, já hlad.

,,Dala mi svůj život‘‘- napíšu ti na věnec.

Podepsán, tvůj hlad napořád, tvá láska a tvůj milenec.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>