Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: V. část

Nepřítel

http://foter.com/f/photo/14767861382/c254c0b7d9/Jiným výrazem se jídlo ani označit nedalo. Jak já ho nenáviděla. Byla jsem schopná udělat cokoliv, abych nemusela jíst. Zbavovala jsem se ho způsobem, jaký by nikoho nenapadl, ani mě samotnou.

Kamarádka mi nedávno řekla, že lidé s poruchou příjmu potravy jsou opravdu vychytralí a vynalézaví. A měla pravdu. Ihned jsem si vzpomněla, co všechno jsem prováděla s jídlem doma a následně v nemocnici. Bylo mi jedno, že nepůjdu domů, dostanu sondu, přikurtují mě k posteli. Já se toho prostě chtěla zbavit.

Doma to byl permanentní stres. Když jsem byla sama, bylo to samozřejmě jednoduché. Do sáčku, do tašky a druhý den cestou do školy šup s tím do koše. Nesnášela jsem víkendy. Staly se noční můrou, jelikož jsem byla pod dozorem. Schválně jsem spala dlouho, abych zaspala snídani a měla před sebou už jen oběd a večeři. Polévky jsem se nijak zbavit nemohla. (I když se skleničkou pod tričkem jsem to jednou zkusila taky). Druhé jídlo bylo plné hádek, smlouvání a vysvětlování. Hrála jsem, že je mi zle, že už nemohu, brečela jsem a pak křičela. Babička na to neměla nervy. Bála jsem se jí a ona se zase bála o mě. Strkala jsem jídlo do rukávů, plivala ho. Nosila jsem si sáčky pod tričkem a v každý moment využila k tomu, abych tam jídlo strčila. Nosila jsem si vše k sobě do pokoje a dělala, že se u toho učím. Postupně jsem vše schovávala. Samozřejmě pomalu, kdyby někdo přišel, aby nebylo nápadné, že jsem to snědla tak rychle. Využívala jsem toho, že s námi bydlela prababička a nosila si jídlo k ní. Tam to byla pohoda. U televize nevnímala a já celou večeři krásně ukryla do obalu na přenosné DVD.

Také se stalo, že mě babička načapala. Jednou vešla do pokoje a viděla, jak dávám oříšky do sáčku, který, jsem měla pod polštářem. Nastala hádka. Děda se mě zastával, ale stejně tomu nerozuměl a nic nezmohl. Nikdo nechápal co se děje, proč nechci jíst. A já sama také ne.

Došlo to do fáze, kdy jsem vyhazovala jídlo oknem. Měli jsme tam takovou pěknou stráň. Pak jsem se začala bát, že to tam babička uvidí a musela jsem to jít posbírat a hodit ještě o kus dál.

Když mi nešlo zbavit se jídla a musela jsem to sníst, myslela jsem si, že se mi rozskočí hlava. Anorexie mi to vracela formou výčitek, nadávek a hromady cvičení. Chodili jsme ven s naším psem, ale vycházky se staly prostředkem na rozchození jídla. Mluvila jsem sama pro sebe a stále jsem si opakovala, co jsem snědla, kolik toho bylo, jakou to má kalorickou hodnotu a jak to odčiním. http://foter.com/photo/wall_food_10203/

Babička z mamčiny strany mou dietu absolutně nepřijala. Dělala i naschvály. Vařila vše na tuku, lívance a uzené. Vážila mě na decimální váze a já omdlívala, když postupně přidávala závaží. Kynula jsem si před očima a nechtěla už ani existovat.

U druhé babičky to bylo spíše citové. Často brečela, že nechci jíst. Lépe se tam cvičilo i zbavovalo jídla. Pamatuji si, jak mi teta jednou ukazovala na počítači BMI, že při podváze nemohu mít děti, kluci nechtějí holky s hubenýma nohama, strejda to všechno odkýval a mně to bylo úplně jedno.

Střídavá péče u babiček se nakonec zrušila. Odstěhovala jsem se k mámě. Za všechnu výchovu, starost, učení, jsem se babičkám odměnila tím, že jsem se odstěhovala a proklela je. Jedinou dobrou věc, kterou přineslo moje hubnutí bylo, že se moje rodina přestala pomlouvat. Členové rodiny sopolu začali komunikovat. Babičky si telefonovaly, co jsem jedla, co mi asi může být a podobně. Co dělali rodiče, si nepamatuji, jelikož jsem je moc nevídala.

Bylo mi jedno, že máma pije, škola půjde do háje, jsem nevděčná. Měla jsem jedinou vizi – u mámy se dá zbavit jídla. Vycházelo to dokonale. Povedlo se mi zhubnout na 39 kilo, ale že by mě anorexie pochválila? Stále se vidím v koupelně před zrcadlem. Stojím tam, nahá, promrzlá a zkoumám každý kousek svého těla, jak se klepe, všude samé sádlo a špeky. Kosti ze mě trčely, ale zrcadlo ukazovalo nechutně tlusté tělo.

Spala jsem pod třemi dekami. Máma nevěděla, co už na mě nandat, abych se přestala klepat zimou. Ráno jsem jedla jednu lžičku bílého jogurtu a zbytek spláchla do záchodu. Máma ještě spala, byl přelom listopadu prosince, a mně stále nic nedocházelo. Obědy ve škole můžeme úplně vypustit. Těch jsem se už ani nedotkla. Na svačiny jsem měla popelnice vedle domu. Ale večeře. Už si to moc nevybavuji, jen jednu docela osudovou. To už i máma začala mít strach. (Rodiče si toho podle mě všimli až jako poslední. Táta je typický chlap, byl pořád v práci a doma to byla jen zábava a povídání. Žádné starosti. Mámu jsem měla doslova zakázanou. Posílala babičce peníze, občas za mnou přišla, ale vždy to skončilo hádkohttp://foter.com/photo/wall_food_10139/u mezi ní a babičkou. Není to zrovna jedlík, diety držela taky, a proto mě v jídle nehlídala, až do nejhoršího období).

Připravila mi k večeři párky. Já se zabalila do deky a snažila se dělat, že jím. Každý kousek jídla jsem strkala límcem pod triko. Přišla na to. Nechápala, proč to dělám a já nevěděla říct. Zmatkovala jsem, bála jsem se, že mě pošle zpět k babičce, že bude křičet, zlobit se. Nepamatuji si, jak to dopadlo, ale od té doby to začali řešit všichni. Nastaly pohovory s lékaři, které k ničemu nevedly. Vše jsem vypouštěla, ignorovala, hádala se a skončila v léčebně.

V Opařanech jsem si zadělala na problémy na samém začátku. Schovala jsem maso u večeře, a tak jsem pak nemohla dělat vegetariána – mysleli si, že jsem ho snědla a já nemohla s pravdou ven, pak by mě hlídali. Zkoušela jsem všechno, dávat jídlo holkám, do kapes, ale vždy se našel někdo, kdo to na mě napráskal, a já dostala novou porci. Sestry sledovaly každé moje sousto u extra stolu, takže nebyla šance. Dostávala jsem největší chleby, největší porce. Záměrně sestra dělala, že nese menší a větší porci a mně dala tu větší, ještě abych to věděla. Vyžívaly se v tom. Samy nebyly nejhubenější (od 70 kil výše, až na pár výjimek) a opravdu si vychutnávaly, když mohly někoho vykrmovat. A když jedna zjistila, že se jí bojím, začala toho využívat. Říkala jsem jí „černá sestra“ a měla z ní husí kůži. Když jsme měli vdolky a já tiše vystrašeně řekla, že ten třetí už nedám, stačilo, aby se na mě jen podívala a já ho měla v sobě. Jednou se mi dokonale povedlo zbavit nudle tvarohu, ale neprošlo to, vše pečlivě obrané jsem musela dojíst.

Ze začátku mi dovolili hnědé pečivo, ale když zjistili, že podvádím, zrušili to. (Vzpomínám si, jak mi jednou došlo a já řvala na mámu do telefonu, jak je neschopná, že nesedne na autobus a nedoveze mi nové). Měla jsem i druhé večeře. Chleby s paštikou, sýrem, medem, marmeládou. Jak já trpěla.

Jednou jsme měli halušky. Nikdy předtím jsem je nejedla a bylo to fakt těžké. Sestra řekla, že je to syté a nemusím to dojíst. Celý den jsem pak myslela na to, že jsem toho mohla nechat víc a vyčítala si to. Jídlo jsem hltala, nekousala a do deseti minut bylo vše ve mně. Následovalo pořádně napití, klidně šest hrnků. I to mi pak zakázali. Snažila jsem se cvičit po každém jídle, i když to nešlo na zamčeném záchodě, nějaký kout se našel nebo na večerní terapii.

Holky nebyly moc milé. Padaly poznámky typu, že mi jídlo narvou do krku a já se jich opravdu bála.

Pamatuji si toho mnoho. Klidně každé jídlo. Svačiny s rodiči jsem odmítala, pak (pod hrozbou zákazu návštěv) jsem si nějaké zdravé dala. Zkoušeli jsme chodit na jídla (oběd: špagety se sýrovou omáčkou, večeře: zahttp://foter.com/photo/wall_food_10154/pečená brokolice). Měla jsem radost, když jsem měla večeři s nimi, přičemž na oddělení byly zrovna lívance a já povýšeně oznámila sestře, že nebudu, jsem po večeři a lékařka to jen odkývla. Zrovna sloužila „černá sestra,“ takže radost byla na místě.

Hlídaly mě i v pohybu. Chodila jsem na křivo a na rehabilitacích mi doporučovali cviky, ale ty mi pak na oddělení zakázali. Jednou jsem hrála s holkami vybíjenou, viděla mě „černá sestra,“ vynadala mi a dostala jsem u oběda víc knedlíků.

Hrozně moc jsem žvýkala. Balíček žvýkaček (samozřejmě modré ORBIT bez cukru) za jedno dopoledne. Také jsem je dávala holkám, aby mě nechaly cvičit. (Stejně donášely).

Byla jsem nafouklá a ucpaná. Hlava plná výčitek, zvětšovala jsem se sama sobě, každé sousto na sobě viděla. Myslela jsem na jídlo, co jsem snědla, co budu muset jíst a jinak jsem byla úplně mimo. (Při vizitě jsem nedokázala odpovědět, jaká řeka teče v Ústí nad Labem). Po práškách jsem usnula a ráno nevěděla, kde jsem a co je za den. Pila jsem nutridrinky, které jsem v sobě cítila celý den. Jedna malá holka ve škole mi řekla, že jsou na tloustnutí a já se jich hrozně bála. Byly sice moc dobré (ano, fakt mi chutnaly), ale odmítala jsem je. Když mi řekla, že je pila taky a já viděla její bříško, chtělo se mi brečet. Ve škole jsme se jednou vážili a já měla 45 kilo a ta malá holka taky. Pak jsem se s ní porovnávala a bála se, že jsem jako ona. (Byla o dvě hlavy nižší a ta váha byla stará a nebyla pravdivá – podle zápisů z oddělení).

Všechny jsem sledovala. Porovnávala se s nimi. Představovala jsem si, jak asi budu vypadat, až půjdu domů, zda odejdu v těchto kalhotách. Záviděla jsem lidem, kteří byli hubení a nehlídali je v jídle. Všichni se mi jevili jako nenažranci. Když si někdo přidával, snědl deset buchet nebo na svačinu čtyři housky s Nutellou a já se prala se dvěma suchými houskami, bylo mi zle. http://foter.com/photo/food-61/

Na návštěvě a doma na propustce jsem se snažila jíst zdravě. Hodiny jsme chodily s mámou po obchodě (táta chodil bez zájmu za námi, o jídle se s ním nikdy mluvit nedalo), zkoumala jsem každou potravinu, kolik má a zda bych jí mohla (zda mi jí anorexie dovolí). Máma mi ukazovala, co má minimální hodnotu, co je nej nej nej nejvíc dietní, abych alespoň něco jedla.

To byly moje začátky. Při další hospitalizaci to bylo zcela jiné. Jídlo, moje myšlenky a techniky. Postupně se začalo vše měnit. Něčeho jsem se zbavila úplně, něco mi zůstalo. Dnes jsem ráda za vše, co jím, co zvládnu, čeho se nebojím. Občas si vyčítám pocit hladu, chuť na něco, myšlenku že mi to chutná, že je to dobré. Hned se bojím, abych se nezačala přejídat.

Za anorexii už to nepovažuji, až na nelogické myšlenky a strachy v hlavě. Dlouho jsem chtěla, aby na mně byla vidět, aby to lidé poznali a říkali mi to. Věty typu: „Sluší ti to, vypadáš dobře,“ nesnáším a hřeje mě výraz: „Jsi hubená, nezhubla jsi?“ Snažím se jíst zdravě. Tuk a cukr neznám v jakékoliv podobě od margarínu dál. Ze začátku jsem je jedla, ale je složité vysvětlit, jak se toho začnete bát a vyřadíte to. Vše je v hlavě a já moc dobře vím, že to tam musím ještě pořádně přerovnat.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>