Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: VIII. část

Kapr a bramborový salát

Holiday TreeBlížící se Vánoce mě stále nutí přemýšlet a vzpomínat. Nejvíce jsem paradoxně zhubla během Vánoc. Pamatuji si na smažený řízek, který mi babička dala a ty výčitky, které mě celý večer provázely. Musela jsem to sníst – a pak cvičit jako divá. Vůbec jsem si svátky neužila. Babička pekla mnoho druhů cukroví a já vše, co mi dala ochutnat, schovala nebo vyplivla do záchodu. Na Vánoce si lidé stěžují, že přibírají a já shodila 10 kilo.

Děti milují toto období, alespoň většina. Já je nesnáším. Neříkám, že to tak bylo vždy, ale od určité doby jsem si na Vánoce vypěstovala negativní pohled. Jako věřící samozřejmě oslavuji narození Ježíše, ale doma se to nijak neprojevovalo. Byla to jedna velká soutěž a hlavní cenou jsem byla já.

Po rozvodu rodičů se to rozdělilo. Na Štědrý den jedna babička, na Silvestra druhá a příští rok opačně. Když jsem to tak nechtěla, byl problém. Nevěděla jsem, kde mám být. Nikoho jsem nechtěla ranit. Samozřejmě, že když jsem udělala nějakou volbu, druhá strana mi to dala pěkně sežrat. Aby toho nebylo málo, tak prababička se neměla ráda s babičkou (její vlastní dcerou) a zetěm. Takže když jsem byla na svátky u nich, byl tu ještě problém, v jaké části baráku být – babička a děda, anebo prababička? Lítala jsem sem a tam a poslouchala nadávky a pomluvy z obou stran. Všichni si mysleli, že mi jedna strana pomlouvá tu druhou. Ano, byla to jedna velká rodina, rozdělená na několik částí. Všechny byly proti sobě a měly jedno společné – mě.

U tátových rodičů byl Štědrý večer velkolepá slavnost. Musela jsem se nastrojit, sukně, košilka a chovat se slušně. Dnes to možná dělá více lidí, ale mně to přišlo jako hra na lepší rodinu. Jak jsem již psala, dostávala jsem hodně dárků. Popravdě, až moc. Táta byl většinou v práci a máma nepřipadala v úvahu. Opět jsem záviděla sestřenici. Měla tam rodiče, babičku, dědu,… a pak jsem byla já. Vím, že je nespravedlivé to takhle psát, bylo to krásné i s nimi, ale rodiče mi tam chyběli.

Druhá babička byla opět jiná. Byl to volnější Štědrý den a cítila jsem se lépe v normálních kalhotách a triku. Byl to také sváteční večer, ale nedělal se tak honosným. Večeři jsem měla s babičkou a dědou a prababička byla sama vedle. Snad jen jednou byla s námi, ale neustále po sobě s dědou házeli vražedné pohledy a bylo dusné ticho. Pak jsem měla večer na dvě půlky.

Další Vánoce jsem trávila v Motole. Na hlavní svátek mě pustili domů, ale jen ne jeden večer. Telefonovala jsem tehdy s mámou, která nebyla zrovna střízlivá a hrozně se s ní pohádala. Mluvila jsem jen o jídle a diktovala jí, co mi má koupit, aby večeře byla na čas, tak jak má být. Máma mě nevnímala a já se bála, že tam to jídlo nebude a nestihneme ho koupit. Brečela jsem a křičela a nakonec mi sestra vzala telefon a musela volat doktora, aby mě uklidnil.

Omdlévala jsem hrůzou z představy štědrovečerní večeře, kterou chystaly babičky. Byla jsem tedy s mámou. Nikoho jsem nechtěla vidět. Ani nevím, zda jsem je byla navštívit. Pamatuji si na svůj chleba s lučinou a následné chození po bytě. Chodila jsem sem a tam, abych měla pohyb. Nesedala jsem si, bála jsem se, že ztloustnu. Máma se pak napila a usnula. Tak končil štědrý večer.

Teď jsem čtyři roky doma a každé Vánoce jsem už chtěla mít za sebou. Nesnášela jsem ty hromady jídla, všeho se štítila a bála se i dýchat tu sladkou vůni cukroví. Nesnášela jsem dárky a nemám je ráda dodnes. Raději dávám, než dostávám. Když dostanu dárek, jsem schopná i brečet. Nevím jak to vysvětlit. Napadá mě jen to, že darované věci vytváří pocit zabydlení, usazení tady doma a já to doma nesnáším. Poslední dobou se těším, až tu dokončím školu a odstěhuji se. Tohle je místo, kam jsem se vracela z nemocnice, kde jsem zažila hlídání lékařky a lidí, z celého města, kteří to všechno věděli a aktivně si povídali o mně a mojí rodině. Tohle město je jedna velká drbárna. Ještě více nemám ráda dům po prarodičích, jelikož tam zemřeli tři členové rodiny a já tam nesnesu být. Mám tu rodinu, tu miluji, ale vše je na špatném místě. Jakákoliv věc do bytu, nebo oblečení mi dává pocit, že tu budu. Jinak to popsat neumím. Oh, Christmas Tree.

Rozhodování a výčitky, kde budu na Štědrý den, zůstaly nadále. Ale už jsem dospělá a rozhodla jsem se podle sebe. Byla jsem s prababičkou, která by jako jediná, byla sama. Nejlépe jsem to vyřešila minulý rok, kdy jsem byla s mámou v práci přes noc. Letos je to opět dilema. Táta pracuje, máma chce být sama v tom nešťastném domě a já chtěla být s babičkou a dědou od táty, jakožto s jedinými prarodiči, které mám a také proto, že se bojím být s mámou. Máma nechce jít se mnou a já nechci, aby byla sama. Je to děs, ale snažím se to brát tak, že jsme dospělí a každý se rozhodne podle sebe. Musím to brát jako obyčejný večer a nepřipouštět fráze typu: „Nikdo by neměl být na Vánoce sám.“

Hodně lidí se mě ptá, co si dělám na večeři. Jasně, nemám to, co ostatní a abych byla upřímná, ani se k tomu vracet nechci. Snažím se přizpůsobit a dělám si různě upravené brambory se zeleninou, jako hodně dietní verze bramborového salátu. Cukroví nepeču a sladkému se vyhýbám obloukem. Jsem ráda, že jsem se zbavila strachu, že z jídla něco lítá, že po sobě zanechává kalorie a už se nebojím sahat na kuchyň, mluvit s lidmi a sedět s nimi u jídlem obloženého stolu.

I škola mi zasahuje do tohoto období klidu. Ta představa, že bych se týden neučila, mě děsí. To bych se nikam nedostala, ani k maturitě. Minule jsem se učila do Štědrého dne a letos to vypadá, že i o něm se na školu podívám. Nedokážu si jen tak sednout a koukat na pohádky, musím stále něco dělat. Hlavou se mi honí plány a hlas mi našeptává, co mám dělat, kam jít a na jak dlouho. Vytváří mi jídelníčky, snaží se omezit jídlo a zdůvodnit to tím, že budu u kamarádky, budu se méně hýbat a abych nepřibrala, musím jíst méně. Podle snídaně se dovoluje oběd a večeře. Věřte mi, pěkně mě to štve. Už dlouho si říkám, co by se stalo, kdybych se na to vykašlala. Dala si něco „zakázaného“. Jednou nelítala venku v mrazu, ale byla prostě doma a neomezila jídlo. Ztloustnu, bude ze mě koule, co se stane? Už mě nebaví bát se jídla, hlídat každé sousto, chodit dlouhé trasy městem, plánovat si každý den po hodinách a mnoho dalšího. I když se bavím, směju, sním ve škole celý oběd, neznamená to, že jsem z toho venku. Někdy umí být hlas v hlavě tak tvrdý, až mám pocit, že tomu zase propadám a vše, co jsem doposud překonala, je pryč.

Každý rok si dávám předsevzetí. Zkusit něco nového, neposlouchat nemocnou hlavu, dokonce i zkusit se na to vykašlat. Ale nejde to. Říct to je tak snadné, ale jakmile dojde na jídlo – zamrznu. Sliby a plány jsou ty tam a opět je tu ten hlas, který se postará o to, abych snědla jen to dovolené. Cítím, že je to rok od roku lepší. Zbavuji se mnoha věcí a anorektických zlozvyků. Nedokážu ale říct kdy a zda se vůbec někdy zbavím toho hlasu, toho našeptávače, který mě omezuje.

Na závěr bych vám ráda dala pár vánočních poselství. Nehádejte se a snažte se prožít alespoň těch pár dní v pohodě a v klidu. Myslete na to, že jsou jedinci, kteří se neumí zastavit a dát si pauzu. Tak využijte toho, že vy to umíte. Vychutnejte si vše, co tato část roku přináší a pokud to jde, nebuďte sami. Buďte s těmi, se kterými je vám nejlépe, které máte rádi a oni vás a postarejte se, aby (pokud možno) nikdo nebyl sám. Vím, že v dnešním světě jsou to nereálná přání, ale kdyby to tak bylo alespoň na polovině planety, taky dobře.

Ještě jedna osobní rada pro ty, kteří mají podobný problém jako já. Nenechte se dále připravovat o tyto chvíle a nejen o tyto, ale o celý zbytek života. Vím, že je to těžké, ale když to nebudeme zkoušet, nikdy nezjistíme, že to opravdu jde. Na začátku to bolí, hlava třeští, ale ta změna stojí za to. Je to jenom hlas, nic jiného než křičet neumí a jednou se také musí vykřičet a zmlknout. Čím dříve a více ho přestaneme poslouchat, tím bude vše lepší a my budeme mít skutečné Vánoce a skutečný život.

Nikdo neříká, cpěte se vším, co se upeče a navaří. Jezte tak, abyste neměli výčitky, pochutnali si, cítili se dobře a nemuseli sledovat reklamy typu: „Jak zhubnout vánoční kila?“

Všichni víme, že Vánoce nejsou o jídle a drahém dárku. Jde o to zastavit se a prožít klidný čas se svými blízkými. Doufám, že to v dnešní době ještě někdo ví.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>