Psychorecenze

Erich Fromm: Umění být

pictureprovider-12Kniha je kompilací kapitol, kterése nevešly do “Mít, nebo být?”. “Umění být” má šest částí, každá je pestrým a úplně jiným kouskem mozaiky do složitého obrazu uvědomělého života.

Výhodou tohoto formátu je, že člověk najde v knize spoustu různorodých podnětů k zamyšlení. Věřím, že každý čtenář si najde nejmíň dvě tři myšlenky, které ho zasáhnou. Nevýhodou je, že člověk narazí na zajímavou myšlenku, je jí věnováno jen půl stránky, čtenář je fascinován a chtěl by vědět víc, ale za další stránku začíná nová.

 

Kniha je vhodná jako ochutnávka, na malé podněty a inspirace a není úplně to pravé na dlouhodobé ponoření. Ne že by ji člověk nemohl přečíst jedním dechem, ale vždycky doplave na nějaký ostrůvek, porozhlédne se a zase plave jinam. Je to pozoruhodná odyssea, ale ne hloubkové poznávání jedné krajiny.

 

První část “Umění být” slouží jako úvod. Část II je členěna do malých kapitolek, kde každá kapitolka prezentuje dílek s instrukcí, jak se posouvat v umění být a žít. Názvy kapitol jsou například “Meditovat”, “Soustředit se” nebo třeba “Žádné úsilí, žádná bolest”.

 

Fromm je (jako vždy) pronikavý a aktuální. Nejednou mi vytanula otázka “Kdy že to napsal?” a nabízela se odpověď “dneska” – při větách jako “Schopnost soustředění se v éře člověka kybernetiky stala vzácností” a někdy zas “před dávnou dobou”, kdythinking-43ž se zmiňuje o Marxovi.

 

Mne například zasáhly myšlenky jako “Prožíváme-li každou zkušenost s plným soustředěním, je srozumitelná, zřetelná, reálná, a tudíž není automatická, mechanická, rozptýlená.”. Ovšem těch myšlenek je mnoho, člověka něco zarazí v každé kapitole a vypisovat je všechny by daleko přesáhlo možnosti jedné recenze, a tedy zbývá jen doporučit si knihu přečíst.

 

Část IV se celá zabývá psychoanalýzou z různých aspektů. První kapitolka si klade za otázku, zda-li psychoanalýza vůbec (a jak) může vést k většímu sebeuvědomění; snaží se najít její transterapeutickou funkci. Poté se Erik Fromm věnuje možným nebezpečím psychonalýzy. Například, když pacient věří v “záchranu mluvením”; když má pocit, že se vyléčí jen tím, že bude volně asociovat a není připravený bolestně řešit své konflikty a dělat rozhodnutí. Jako další nebezpečí uvadí cerebralizaci pocitů, varuje před nebezpečím toho, že člověk bude jen mluvit, ale nebude cítit. Ještě zajímavější mi přišla poslední kapitola této části, věnující se sebeanalýze. I zde se Fromm, mimo jiné, zamýšlí nad možnými riziky a dává praktické návody. Toto je další část, kterou jsem přečetla jedním dechem s pocitem, jak je možné, že tak dobře vystihuje něco základního, o čem se moc nepíše.

 

Část pátá je zaměřená na rozbor vlastnění z kulturního, filosofického a psychologického hlediska. Kapitola “Filosofie vlastnění” mě jako jediná z celé knihy nudila, působila na zbytečně vykonstruovaným, až mrtvým dojmem.

 

Celkově mi ale kniha přijde inspirativní, brilantní, obohacující a přítom krátká, čitelná, stručná a výstižná.Umění

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>