Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: VI. část

Život kolem

friendsBlíží se konec roku a jsem ve čtvrtém ročníku, takže i konec střední. A to mě vede k tomu zamyslet se, jaká jsem byla ke svému okolí. Od onemocnění anorexií se naprosto změnilo moje vnímání školy, spolužáků a začala jsem se chovat opravdu nenormálně.

Byla (a trvá to ještě dnes) jsem magor na učení. Doslova pedant, maniak a blázen. Nejde se toho zbavit rychle, ale věřte, žít se s tím nedá a bojuji s tím. Byla jsem tak vychovaná. U jedné babičky se na školu moc nehledělo, tak jsem to u té druhé doháněla. S postupem času zjišťuji, že ani babička neměla moc zdravý vztah ke škole a nechala jsem si nalajnovat celý život. Gympl, maturita a vysoká, jinak jsi nula a máš po životě. Tohle se mě drželo a ještě stále drží a anorexie to ještě vystupňovala.

V páté třídě jsem měla na vysvědčení trojky. Bydlela jsem s mámou, utíkala od ní, jelikož pila, nebo u nás spaly kamarádky, ponocovalo se a já kašlala na školu. Hlavně, že jsem nebyla s mámou sama. Pak jsem se odstěhovala k babičkám a střídala se mezi nimi. A začalo to. Musela jsem všechno dohnat, vylepši si známky a zanedlouho jsem byla premiant. Neříkám, že nejsem babičce vděčná za péči a vzdělání. Někdo jiný by to chtěl a nemá to. Ale říká se, všeho s mírou a tady ta míra moc nebyla. S trojkou jsem se bála chodit domů a bála jsem se babičky celkově. Když začala křičet, nebo si povídala sama pro sebe (většinou nadávala na mou mámu), neměla jsem odvahu jí něco říct. Učení mě bavilo, ale když jsem začala hubnout, vše se změnilo. Učila jsem se víc a víc, neznala jsem míru a tu nemám někdy ani teď.

Dost často brečím, jsem ve stresu, učím se napřed a každý den. Od příchodu ze školy, až do večera. Někdy si vyčítám i televizi a sleduji jen zprávy, abych měla všeobecný přehled, zábavné věci si zakazuji, že mi to nic nedá. Nedokážu vypnout a to vede k občasným nervovým výbuchům. Musela jsem mít vždy ze všeho dobré známky. Dokonce i z blbé fyziky a matiky, což mi zrovna nejde a k ničemu není, ale vyčítala jsem si naprosto všechno. Zastavit se s někým po cestě domů, jít do kina během školy, někam jet – přísný zákaz. Odmítala jsem všechny nabídky, pozvánky, výlety. Ani s dědou, kterého jsem občas potkala ve městě, jsem nemluvila, ale letěla se domů učit. Když mě doma něco rušilo, byla jsem nervní a bála se, že se nenaučím. Všechno muselo být dopředu. Seminární práce půl roku napřed, na testy o týden dřív, vše podle daného řádu a rituálu, který vám nemocná hlava udělá. Při narušení řádu nastane kolaps, pláč a výčitky.

Na základní škole jsem měla kamarády. Byli jsme nejzlobivější třída, rozděleni na skupinky, pomlouvali jsme se, prali, uráželi učitelky a podobně. Já byla takový ten blbec, co se snažil zapadnout a bavit se s každým. Holky u nás rády spaly, jelikož nám máma dovolila dělat vše co jsme chtěly. Pizza, kofola, televize, počítač. Co víc si přát?  Věděli o mé rodinné situaci, docela to i roznesly po škole, ale moje město je malé a ví to víc lidí, takže se jejich řeči docela ztratily. http://foter.com/f/photo/2197664702/e8d763b925/

Myslím, že to bylo jak přátelství skutečné, tak i takové, abych jim radila do testů. Pak začali šikanovat jednu spolužačku, ale já se s ní bavila dál. Tím jsem se dostala trochu na okraj kolektivu, ale stále se se mnou bavili. Záviděla jsem mnoha spolužačkám. Rodinu, vzhled, dlouhé vlasy, oblíbenost, pozornost kluků, no prostě vše. Často jsem je napodobovala a chovala se jako ony. Připadala jsem si ošklivá a styděla se (například za oblečení, které jsem měla od babiček a holky měly vše z Prahy).

Když jsem onemocněla, změnilo se to ještě víc.

Můj důvod hubnout byla vlastně také závist. Všimli si toho u oběda a dělali si srandu, že to nevydržím, ať to koukám dojíst, nechám si to na doma a podobně. Protivili se mi víc a víc, bavila jsem se jen s holčinou, která hubla se mnou (již zmiňovaná Elsa). Sledovala jsem, co ostatní jedí a hnusilo se mi to. Byla mi zima, lepila jsem se na topení, byla otrávená a protivná. Stále jsem měla jedničky, radila jim do testů a nikdo mi nic neříkal. Ani když jsem zhubla už docela dost mi nikdo nic neříkal, a to mě vedlo k domněnce, že jsem tlustá a musím ještě, aby si toho všimli. Ale neříkali nic a já pak skončila v nemocnici.

Musím dodat, že z mamky jednou vylezlo (během hospitalizace), že za ní spolužáci zašli a ptali se, co mi je, jak jsem zhubla, že nic nejím a mají o mě strach. Ale nešli za mnou, já o ničem nevěděla a bylo to pro mě velké překvapení. Dnes se bavím asi jen se třemi lidmi ze třídy. Je mi nepříjemné, když mě vidí nakupovat jídlo nebo říkají, jak vypadám dobře. Ale pamatují si mě z toho nejhoršího období, tak se jim nemohu divit.

V nemocnici jsem chodila také do školy a poznala mnoho lidí. S některými jsem dnes v kontaktu a moc pro mě naše přátelství znamená. Každý se choval jinak, chtěl se uzdravit jiným způsobem a každý je na tom jinak i dnes. Ale všichni jsme si rozuměli, podporovali a byli na sebe (až na výjimky) hodní. Spojoval nás pobyt na psychiatrii a to, že každý má nějaký problém, takže není důvod být na druhé protivný, ale spíše si vzájemně pomoct dostat se domů. Bylo to jako instinkt, o kterém nikdo neví.

V Motole byl daleko lepší kolektiv než v Opařanech. Tam jsem se lidí docela i bála. Také to bylo úplně jiné zařízení. Byl to vyloženě ústav pro agresivní lidi se sklony k sebevraždě a Motol je nemocnice s dětskou psychiatrií, takže si vztahy mezi pacienty dokážete odvodit.

Do třídy jsem se vrátila o čtrnáctidenní propustce z Opařan. Ale nebylo to moc dobré. Holky přede mnou nedojídaly obědy, vrtaly se v tom a mám pocit, že mě zkoumaly. Nabízely mi čokoládu a odcházely se slovy: „Jo vlastně ty to nejíš.“ Hrozně mě to štvalo. Nevěděla jsem, jak na ně mluvit a opět jsem se porovnávala, zda jsem nepřibrala moc a nejsem o moc tlustší než spolužačky. Využila jsem, že mě u oběda nikdo nehlídal a nedojídala je. Do toho tělocvik a výsledek byl, že jsem se vrátila o dvě kila lehčí a nikdo mi nevěřil, že jsem doma jedla a snažila se. Pak už skončila základka a já se dostala (i přes pobyt v ústavu) na gymnázium.

Jako jsem se naučila jíst, učím se znovu i chovat v kolektivu a konverzovat. Dokonce i v rodině se to musíte znovu naučit. Rodina se musí přizpůsobit vaším pocitům, stravování po propuštění a je to hodně o komunikaci. Sledujete každé slovo, jste vztahovační, citliví a zvykáte si na základní věci jako jsou odemčené dveře, nezamčený záchod, nůžky nejsou na dovolení a podobně. Vlastním rodičům jsem se omlouvala za každou pitomost. Bála se, že se budou zlobit za naprosté zbytečnosti. Neustále jsem děkovala, prosila, ptala se, zda mohu, neotravuji, nevadí a to trvá (naštěstí již méně) i dnes.

Opakovala jsem první ročník (opět porovnávání se spolužačkami a hospitalizace), ale přišla jsem do naprosto dokonalé a nejlepší třídy, jakou jsem kdy měla, takže všechno zlé bylo k něčemu dobré. První tři roky jsem s nimi nemluvila (pouze omezené základní věty o škole a podobně), nikam s nimi nechodila a vyhýbala se. V jídelně jsem seděla sama u extra stolu. Myslela jsem si, že jsou všichni líní, někteří nafoukaní, nenažraní, kašlou na školu (až na nějaké) a stále jenom jedí a jedí a dělají kraviny. Nechápala jsem, proč se se mnou nebaví a oni zase nevěděli jak. Mysleli si, že já se nechci bavit s nimi.

Nevím, co se stalo, nedokážu to popsat, ale na konci třetího roku se vše zlomilo. Totální převrat. Bavíme se, smějeme se a já se jich neštítím (když někdo něco jedl, utíkala jsem pryč, myslela jsem si, že z jídla něco LÍTÁ a já to sním a přiberu, ani sahat jsem na ně nemohla. Když jsem měla narozeniny, vymyslela jsem si vyrážku na ruce, aby mi nešli potřást rukou).  Bála jsem se půjčit si propisku (opět dotyky, jsou na tom jistě kalorie od svačiny). Nenosila jsem si svačiny, seděla jsem sama, o přestávkách u zdi nebo na chodbě s telefonem. Konverzace typu ahoj, co píšeme, a další školní věci. Jednou jsem si udělala z legrace pokus a počítala jsem věty, které s nimi prohodím za týden. Bylo jich sedmnáct. A když přemluvili učitelku, aby posunula test, nenáviděla jsem je a nadávala na ně ještě doma.

A teď. Jsou to ti nejlepší lidi, které jsem mohla poznat. Vážím si každého přátelství a jsem jim vděčná za to, že mě naučili (tedy ještě učí, ale ani o tom neví) normálně se přátelit. Opět to ale kazí moje myšlenky a fráze. Stále se omlouvám, děkuji několikrát za sebou, bojím se, že je otravuji, říkám trapné věci, ptám se, zda jim něco nevadí a tak dál. Pracuji na tom, abych se naučila „normálně mluvit.“

Největší úspěch pro mě je mluvit s nimi o mé nemoci, myšlenkách, jídle, váze. Toho jsem nebyla vůbec schopná a myslela jsem si, že o anorexii ani neví (celé tři roky). Teď si říkáme všechno, byla jsem s nimi i v kině, divadle, na prvním výletě až teď v posledním školním roce. Nesedím sama, mluvím i o hodině, snažím se učit méně (dělat si priority, jak říká moje sousedka v lavici), bavit se a ptát se na vše bez výčitek.

Stále se bojím, že neodmaturuji, nevezmou mě na vysokou, jsem nic, blbá a závidím ostatním s jakým nadhledem berou pětku. Snad se to jednou také naučím, na svaťák by se to hodilo. Mám je všechny moc ráda a dalo by se říct, že jsem našla úplně nové – a po dlouhém období samoty první – přátele. Ten pocit asi každý zná, když bublina praskne a vy znovu objevujete svět. Kamarádi vytvoří ten nejlepší svět, jaký si mohu přát.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

2 thoughts on “Zkušenost s mentální anorexií: VI. část

  1. jste neskutečně statečná!! Prát se s takovou nemocí úplně sama..Určitě si přečtu všechny vaše články,ale měla jsem potřebu už teď napsat a popřát Vám jen to nejlepší!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>