Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: VII. část

Co s tou holkou budeme dělat?

http://library.cqpress.com/cqresearcher/file.php?path=/images/CQ_Researcher/r20060210-billboard2.jpgTuhle otázku si kladly babičky často. Píši babičky, jelikož mě vychovávali prarodiče. Mezi nimi také probíhala střídavá péče. Každá strana byla úplně jiná a to mě hodně ovlivňovalo. Jiné zvyky, oblékání, přístup ke škole a k penězům, takže každých čtrnáct dní jiný život, jiná výchova a chování. Aby toho nebylo málo, obě strany se navzájem pomlouvaly a předháněly, abych je měla radši. To vše se paradoxně změnilo po příchodu anorexie.

Tátovi rodiče byli věřící. Měla jsem kostel ráda, ale nelíbilo se mi, když byl na prvním místě i před školou a povinnostmi. Ve škole se mi smáli za mou víru, a tak jsem se o tom nezmiňovala. Záviděla jsem sestřenici, která bydlela s rodiči v patře nad námi. Měla dokonalou rodinu, nehádali se, byli každý večer spolu a já neměla ani mámu ani tátu. I když se snažili jak jen mohli, pocit prázdnoty tu byl pořád. Táta pracoval a když mě přišel „navštívit“ tak to bylo jen samé hraní a povídání. Mámu jsem vůbec nevídala. Telefonovaly jsme si, ale provázely to komentáře nebo byla máma opilá a já brečela. Plus nadávky dědy: „Jaká je to ožrala, ať se jde léčit, zavřít by měli takovou mámu,“ a podobně. Stalo se také, že mě máma odvezla ze školy a říkala, že teď budu s ní. Táta o tom nevěděl, pak si pro mě přijeli a nastala hádka na celou ulici. Máma mě odvezla k jejím rodičům a ti mě nechtěli dát zpět. Bylo to přetahování a já nevěděla kam jít, abych jim neublížila, nemysleli si, že je nemám ráda. Hrozně jsem se bála, že si něco udělají a často jsem měla myšlenky typu, že jsem sirotek, maminka umřela, nebo že si členové rodiny navzájem něco udělají. Byly to moje představy, takový druhý život v hlavě.

Občas jsem se hádala kvůli sestřenici, která si se mnou chtěla hrát a já musela, i když jsem se chtěla učit. Mám děti ráda, ale tohle hraní nebralo ohled na moje povinnosti. Mohla křičet, lézt mi do učení, vymýšlet si, ale vždy se našel nějaký argument.

S tátou jsem se vídala jen u babičky. O školu nikdy neměl moc zájem. Jen chválí dobré známky, ale co k nim vede, už ho nezajímá. Na dovolené jsme jezdili, ale jak jsem byla starší, vše se měnilo. Stále bydlel v bytě, kde jsme byli jako rodina (před rozvodem v mé první třídě ZŠ). Já tam odmítala chodit. Vybavovaly se mi vzpomínky na hádky, táta drží mámu na zdi a já mám volat policii, opilou mámu, spadlý stromeček (máma se opila a shodila ho), na krvavou postel (když si opilý člověk holí nohy) a další věci. Když jsem o tom řekla v nemocnici, lékařka na mě koukala tak obdivuhodně jako na mistra světa a já nechápala, za co mě jako chválí a čemu se diví.

Když jsme byli rodina, nebyl jediný večer, aby se táta nemusel vracet z práce domů. Pracoval v té době v místní hospodě a děda ho tam, díky bohu, mohl střídat. Máma pila a já telefonovala, ať jde domů a zabalená v posteli jsem se choulila do jeho trička a říkala si: „Tatínek přijde, neboj se.“ Radši ani nemyslím, co by bylo, kdyby neměl takovou práci. Přijel, sbalil věci a šlo se k babičce. Do devíti let jsem spala s babičkou v posteli. Nebyla jsem schopná spát sama, kvůli myšlenkám typu: udusím se, tma a strach ze smrti. Přepadaly mě představy, že jsem stará, zavírám oči a pak už nic nebude. Byly to naprosté záchvaty, brečela jsem a celá se třásla. Mám je do dneška, ale snažím se je ovládat. Musím, jelikož dnes bydlím sama. http://www.jimehlavou.cz/obrazky/velke/anorexie_201309101802519.jpg

Dlouho jsem bydlela jen u tátových rodičů. Pak se zapojili i mámini rodiče. Přechodně jsem bydlela s mámou, v jejím bytě, ale tam to nešlo. Utíkala jsem k prarodičům, nebo k nám tahala kamarádky. Bála jsem se být s ní sama.

Rodiče od mamky byli o sto osmdesát stupňů jiní. Babička se nazývala „křovákem“ ve srovnání s druhou babičkou. Nebyli věřící, zakazovali mi kostel a stále ho nějak uráželi. Musela jsem se hodně učit a právě tady mi byla vytvořena budoucnost, že půjdu na gympl a na vysokou, jak jsem chytrá, musím to ukázat, být jako babička. Žádné trojky, samé jedničky, žádné flákání. Bála jsem se jí a milovala zároveň. Jezdili jsme do muzeí, do divadel, na turistické dovolené po Čechách. Byla to sportovní babička, se zahradou a zvířaty. Druhá babička byla spíše typ na cukrárnu, posezení u čaje, výlet na zámek, nošení kostýmků a podpatků a žádné tepláky před návštěvou. Snad jsem ten rozdíl popsala dostatečně.

No a tyto dvě rodiny se mi snažili zalíbit, každá svým způsobem. Měla jsem je obě ráda a nechtěla je oddělovat. Ale nešlo to. Pomlouvaly se, dostávala jsem rady jak se mám kde chovat, co kde mám říkat, co nemám říkat. Hlídalo se i oblečení. Co jsem dostala u jedné babičky, nemohlo k té druhé. Rodiče spolu nemluvili vůbec a vše jsem tlumočila já. Říkala jsem si pošťák a kaslík. Nic jiného jsem nedělala. Nejhorší byly Vánoce. U koho být? Kamarádi mi záviděli, jelikož jsem dostávala spoustu dárků. Snažili se, abych se rozhodla být u nich na Štědrý večer. Já jsem místo dárků chtěla klid a mít rodinu pohromadě. Dlouho jsem si vyčítala, že za rozvod mohu já, za mámino pití mohu já,… Když jsem onemocněla, vyčítala jsem si to ještě víc.

Máma za mnou chodila na návštěvy, ale občas přišla opilá nebo se s babičkou nebavila. Chodila jsem s ní k prababičce, která bydlela v domě s námi. Babička mezitím nadávala (nahlas sama pro sebe). Ty věty si pamatuji. Povídala si dost často: „Ochlasta jedna, táhni, svině jedna,“ a podobně. Bylo to na mamčino pití a táta tomu taky neušel.

Bála jsem se jí kvůli škole a připadala jsem si nesamostatná. Jako malé dítě, co dělá vše špatně. Nevím, co čekala. Myslím, že si přála, abych byla dospělá a samostatná, ale asi moc brzo. Myslela to dobře, vím to, ale svým způsobem a nikdo se s ní nesměl přít. Hodně skákala do řeči a často vybuchla. Druhá babička se spíše rozbrečela nebo měla řeči, které bolely u srdce.

Nemoc vše změnila. Babičky začaly komunikovat a docela se spřátelily. Dietu žádná nepřijala a snažily se mě vrátit k jídlu. Jedna plakala, radila se s kamarádkami, sháněla lékaře, domlouvala mi. Druhá nadávala, vážila mě na decimálce a vařila lívance a uzené na sádle. Když nebudeš jíst, tak tady nebudeš. A hotovo. Proto jsem odešla k mámě, ale to bych nějaké věci opakovala.

Nechci, aby byl článek plný negativních věcí. Kromě dovolených s prarodiči, večerů u televize a jiných zážitků, které má každý z nás, jsem jim vděčná i za jiné věci. Nahradili mi rodinu, snažili se o to, i když se ne vždy dařilo. Domlouvali rodičům a učili je vychovávat dítě.

Nikdy nezapomenu, jak mě jeli navštívit do nemocnice. Babička i přes svou rakovinu a paruku na hlavě za mnou přijela a měla vytištěné jídelníčky restaurací, abych si něco vybrala. Druhá babička vzala i dědu, na vše se vyptávali, koupili by mi vše, na co bych ukázala, a dělali všemožné blbosti, aby to byl krásný den a já nemyslela na to, kam se večer vrátím.

Bála jsem se babičkovských frází, že jsem pěkná, spravila jsem se a vypadám dobře. Nechtěla jsem se s nimi moc vídat, a tak jsem po návratu domů bydlela jen u jedné a druhou navštěvovala. Jak to bylo v té době s rodiči si už moc nevybavuji. Do nemocnice jezdili hodně často, ale návštěvy nebyly zrovna nejlepší. Jednou mi je lékařka málem zakázala.

Pokud přijeli rodiče spolu, nechodili jsme pohromadě, ale odděleně a já ten den říkala vše dvakrát, jednou mámě a jednou tátovi. Pořád na sebe koukali a moc se nebavili. Každého jsem měla na něco jiného. Mámy jsem se ptala na váhu, vzhled a jídlo. Tátovi spíše ty obecné věci, s ním se mi mluvilo hůř. A když přijeli zvlášť? Táta občas pomlouval mámu a naopak.  Máma se opila i na nějakou návštěvu, takže sestry na oddělení hned měly o čem mluvit. Na víkendy jsem jezdila nejraději k ní, ale i to se bez pití neobešlo. Vše se točilo kolem jídla a celé návštěvy se neřešilo nic jiného. Dnes mi to přijde jako zabitý čas a pokaždé, když někam jedeme, se snažím bavit o něčem jiném. Klidně i o blbostech. http://www.onlinezena.cz/wp-content/uploads/2013/04/boj-proti-anorexii-s-nazvem-nejsi-nacrt2.jpg

Vzpomínek je mnoho a nevejdou se mi na tři listy. Zkusím to nějak uzavřít. Všechny nosím v srdci. Byla jsem na prarodičích závislá, milovala je a byla jim vděčná. To platí i teď, i když tu polovina z nich není. Rakovina nám sebrala babičku a za dva roky i dědu. Menší mrtvice i prababičku, což byla rána asi největší, jelikož s ní jsem trávila první roky svého života. S mámou nás to spojilo, jelikož kromě mě a přítele už nikoho nemá a také tátova strana, jakoby zapomněla na to, co bylo a spojili jsme se ještě víc. Navštěvuji prarodiče, vídám se s rodiči, občas něco podnikneme, píšeme maily. Normální život, který ještě vyplňují přátelé. Jsem člověk, který má i čtyřicetileté kamarády, ale to, co spolu zažijeme, se podobá puberťákům. Snažím se vynahradit si ztracených šest let a vše si náležitě užít. Když odmyslím občasný vtíravý hlas, nálady, prolhané zrcadlo a otravné jídelní zlozvyky – konečně přestávám přežívat a začínám žít.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>