Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: IX. část

Do třetice všeho dobrého

 Hospital corridor, BWPo propuštění z Opařan se nic nezměnilo. Anorexie byla stále v plné síle a rychle mě zbavila kil, která jsem během hospitalizace přibrala. Jezdila jsem stále k té samé psycholožce, která mě tam poslala, přičemž po úbytku váhy to chtěla udělat zas. Bránila jsem se neskutečným způsobem. Pamatuji si, jak jsem utekla z ordinace, táta mě honil po městě a já křičela, že ho neznám, ať mi někdo pomůže.

Doma jsem se s ním pak poprala. Bylo to hrozné. Máma volala sanitku. Pak se stal zázrak. V sanitce přijel anděl strážný. Sanitáři vysvětlili rodičům to, co mi nikdo nevěřil – v Opařanech se poruchy stravování neléčí. Doporučili nám pražský Motol. Tam jsem byla hospitalizovaná celkem třikrát – na dva měsíce, pět měsíců a na měsíc. Ten poslední měsíc byl takový paradox. Už se mi doma opravdu dařilo, snažila jsem se, ale dostala jsem zánět žaludku a obvodní mě tam poslala s tím, že tam dříve doženu váhu.

Hodně lidí se diví, jaká jídla jsem v nemocnici musela jíst a také tomu množství. Nesnáším, když mi máma říká: „Stejně obdivuji, jak jsi to v tom Motole všechno snědla.“ To mě zabíjí. Já to nechtěla jíst, já musela. Nikdo se mě neptal, zda ještě můžu, zda mi není zle, zda mi to chutná. Prostě to sníš, všechno, jinak nebudou vycházky a bude zápis v papírech. Mohla jsem ven jen když jsem přibírala. Postupně jsem dostala svolení i na vycházku a na víkend domů. Vše bylo pečlivě rozděleno do několika fází, které vám obyčejně zaberou měsíc, ale když nepřibíráte, trvá to ještě déle.  Nejdříve je návštěva na chodbě, pak na zahradě. Následuje vycházka v areálu nemocnice a mimo areál. Pak si zkusíte s rodiči být na svačinu, na celý den, na jednu noc domů a na víkend domů. Pokud zhubnete, jde se opět o stupeň dolů.

Jídlo se měnilo po pěti týdnech stále dokola.  Mohla jsem si vybrat mezi dvěma obědy a samozřejmě jsem si dávala pozor, abych si dala to dietnější, žádné sladké a to, čeho chodilo málo. Hlídali jsme všechno, porovnávali porce, zkoumali, kolik toho kdo nechal, kolik kdo nadrobil a jak co vymazal. Také jsem odkoukala nějaké jídelní zlozvyky, kterých jsem se zbavila prakticky nedávno. Přestala jsem sedět, abych nepřibrala. Chodila jsem sem a tam, cvičila na záchodě a v nejhorší době plivala jídlo. Dokázala jsem si nechat v puse celý rohlík. A ty výčitky, když se mi to nepovedlo, sestra mě nachytala a někdo jiný si to v klidu vyplivl – jak já trpěla.

Porce byly opravdu obří. Náš nemocný pohled je ještě zvětšoval. Polévka, hlavní chod a dezert. Dva kusy pečiva, nejrůznější pomazánky, sýry a salámy a samozřejmě i maso a sladké. To jsem trpěla nejvíce. Nesnášela jsem sekanou a řízky k večeři.  A to byla ještě druhá večeře! Nevím, zda je normální sníst celý chodský koláč. Středy byly noční můrou, jelikož snídaně obsahovala dvě koblihy s jogurtem. Cítila jsem je v sobě ještě večer. Nutriční sestra byla také docela vtipná. Ani pořádně nevěděla, co nám chodí k jídlu a po zjištění, že máme třeba celou bagetu, se ptala kolik má gramů a co v ní je.  Vše bylo doplňováno bábovkami a sladkostmi a po ovoci a zelenině se slehla zem. Celozrnné pečivo jednou týdně (samozřejmě neskutečné velikosti, kterou nikde jinde nevidíte) a ovoce bylo k suchému bílému rohlíku na svačinu. Tyto svačiny byly každý den, stále stejné. Dopolední se také neměnily, a tak svoje rohlíky s máslem a mlékem radši ani nepočítám.Svíčková na smetaně

Oddělní bylo docela domácké. Normální postele, veselé barvy na stěnách, herna s televizí. Ráno se konala komunita a chodilo se i do školy. Ale byla to malá škola, kde se dá maximálně procvičovat, aby člověk totálně nezblbnul. Horší to bylo s chozením ven. Když nepočítám návštěvy. Na podzim se nešlo třeba čtyři týdny v kuse ven. Sestry to komentovaly různě – byla zima, mokro, louže, tma. Prostě facebook má přednost, proč si to neříct narovinu.

Ven jsme chodili na zahradu, která byla oplocená, jako výběh pro žirafy. Většinou jsme tam chodili dokolečka a povídali si. Nebavila jsem se pouze s lidmi s anorexií, ale poznala jsem tu i mnoho dalších psychických poruch a problémů. Když jste nepodváděli a snažili jste se, bylo i snazší najít si přátele. Nebyl důvod se hádat. Všichni máme problém a všichni chceme domů. To nás spojovalo.

Byli tu i tací (a já nějaký čas mezi nimi), kteří se z toho dostat nechtěli. Moc jsme se s nimi nebavili, jelikož jste se báli, aby nás nestáhli dolů. Sebemenší podnět by stačil, aby anorexie převzala velení. Někteří z nich jsou teď zdraví, ale někteří už tu nejsou. Záleží opravdu pouze na nás. Musíme se sebrat, uvědomit si, kam nás nemoc dostala a začít se vracet zpět. Nejdůležitější je, si to přiznat. Dlouho jsem svou diagnózu odmítala, neviděla se jako anorektička, neviděla se hubeně, ale postupem času vám to doje. Proč bych tedy byla na „psychárně“?

Lékaře jsem měla čtyři. Každý měl jinou techniku, jiný styl rozhovoru, ale nejvíce mi pomohla moje poslední lékařka. Nechtěla jsem věřit tomu, že já za svou nemoc nemohu. Jak to? To já jsem se rozhodla zhubnout, tak proč za to může okolí? Bavili jsme se o mé rodině a dětství a lékařka se divila, co všechno se u nás dělo. Musela jsem si něco přát, vymýšlet dárky, co bych chtěla dostat. Nevěděla jsem proč a vůbec mi to nešlo. Prý jsem rychle dospěla a neměla řádné dětství. To jsem nechápala a měla pocit, že si nic nezasloužím.

Se sestrami to bylo horší. Občas si říkám, jak se asi vybírá personál k psychicky nemocným. Měla by se tomu věnovat maximální pozornost, aby nedocházelo k tomu, co se občas stalo mně. Pokud vám sestra řekne, že vypadáte dobře, jste pěkná a takhle by vám to slušelo – pro někoho, kdo se vidí tlustě je to dost nepříjemné a mně v té době ještě nějaké to kilo do propuštění chybělo.

Hubnutí bylo také oblíbeným tématem. Sestřičky držely diety, povídaly si o tom, vážily se na oddělení a věřte, nedalo se to přeslechnout. Musíte sníst tříchodový tučný oběd a slyšíte, jak jedna sestra oběd odmítá a druhá si chroupe květák. Některá se o dietě bavila i s námi a další jsme už podezírali z anorexie, jelikož před námi nic nejedla, s jídlem se schovávala, anebo ho vyhazovala. „Snědla jsem dva knedlíky a byla jsem plná,“ řekla sestra po návratu z oběda, přičemž přede mnou jich leželo pět a musela jsem to sníst. „Já jsem zhubla dvě kila,“ zvolala sanitářka a nadšeně vyběhla ze sesterny. „My máme doma také sekanou, ale lepší. Co tady zbude, nevyhazuj, já to dám doma psovi.“ To byl typický rozhovor sester. „Holky to jste teda dobré, že to sníte. Já tu pomazánku chutnala a vůbec mi nechutná.“ Šli jsme si pro rybí pomazánku k večeři a toto nám řekla sestra, co měla službu. Těch příkladů by bylo mnoho, ale tohle jsou myslím ty nejvýstižnější. Nechci nějak odsuzovat personál. Je těžké být mezi hubenými lidmi, pokud máte třeba nadváhu. Je těžké být s psychicky nemocnými, vydržet jejich výbuchy a nemocné řeči. Ale pokud se to jednou rozhodnete dělat, tak musíte vědět, co to obnáší a dobře si vše rozmyslet. Musíte na to mít povahu, abyste nám pak nemuseli nadávat do parchantů.http://img.reflex.cz/img/3/full/2146993_.jpg

Co se týče terapií, byly moc fajn. Opravdu jsme se zklidnili a zapomněli na to, kde jsme a proč. Muzikoterapie, arteterapie a autogenní trénink. Občas zašli klauni nebo pejsci a zažila jsem i diskotéku. Jo, i nemocnice to občas rozjede. Také jsme měli skupiny ppp skupiny. Byly docela užitečné. Během prostého povídání o vašem problému si uvědomíte mnoho věcí a dojde vám, jaké hlouposti to ve skutečnosti jsou. Zároveň se zamýšlíte nad tím, co říkají druzí. Poznala jsem jiné názory na anorexii, jiné zlozvyky, a i to mi pomohlo, abych se některých zbavila.

Závěrem bych chtěla říct, že v Motole se konečně přepnul můj mozek a začal toužit po životě. O tom ale asi až příště. Chápu, že nemocnice nemohou vynahradit domácí prostředí. Lidé jsou jiné povahy, mají i svůj osobní život a podle toho se budou chovat k pacientům. Nechci, aby to vyznělo, že sestry jsou naprosto příšerné a netolerantní. Jen by si občas měly dávat pozor na pusu. Lidé s psychickou poruchou, alespoň co jsem poznala já, jsou citliví a nemocná hlava převrací i ty nejobyčejnější fráze.

Nejlepší cestou tedy je přiznat si problém a bojovat s ním. Využít pomoci, která se nám nabízí a dostat zpět svůj život. Ta cesta se někdy zdá pěkně dlouhá a úplně bez překážek také není. Měla jsem pocit, že tolik kořenů a kamení snad nemá žádná jiná cesta, jen ta moje.  Vydala jsem se na ni. Šla lehce i klopýtala. Ještě nejsem na konci, ale moc si přeji, abych tam došla co nejdříve.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>