Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: X. část

Mozek začíná pracovat

Brains!Už si přesně nevzpomínám, kdy se to stalo. Kdy přišel ten zlom v mé hlavě a já začala toužit po normálním životě. Bylo to v Motole někdy v průběhu hospitalizace, kterou jsem si pěkně natáhla, jelikož jsem podváděla. Cvičila jsem, plivala jídlo a všemožně s ním manipulovala. (Například jsem natírala máslo pod stůl anebo do trička). Byla jsem nepříjemná na rodiče a z návštěv se stalo maratonové obíhání nemocnice.  Museli jsme ujít určitý počet koleček kolem celého areálu. Někdy jsme ani nešli vedle sebe. Vyčítala jsem jim, že chodí schválně pomalu. Ještě jsem si musela zacvičit na záchodě a teprve pak se mohla vrátit na oddělení.

Vyčítala jsem rodičům, že si mě nevezmou domů na revers, nevěří mi, že bych jedla a že už nejsem nemocná. Rodinné terapie byly katastrofa. Máma házela vše na tátu a táta zase na ni. Nemělo to smysl. Jen se dostaly na povrch věci, které nikdo nechtěl slyšet. Pravda se mnohokrát snadno neposlouchá.

Nevím, zda to bylo zamřížovanými okny, hromadou jídla, touhou po svobodě a návratu do školy, strachem, co ze mě bude, když nedodělám gympl, anebo jinou příčinou,… ale moje hlava začala pracovat. Zapůsobily také hrozby z okolí v podobě sondy, přesunutí na JIP a nejhorší bylo to, že pokud budu na oddělení delší dobu než je možné – bylo to kolem 100 dní) – tak mě přesunou do léčebny. Když padlo slovo o Opařanech, popadla mě panika a mozek se nastartoval rychlostí blesku.

Nikdo mi nevěřil, že to dokážu. Byla jsem v té skupině, co se z toho nechce dostat a bylo těžké okolí přesvědčit, že jsem jiná. Lékařka mi dala podmínku. Během čtrnácti dnů jsem musela přibrat na určitou váhu (předpokládalo se, že přibereme kilo za týden), abych nejela do léčebny. V průběhu víkendové propustky jsem se maximálně snažila a (světe div se) přibrala o 1,5 kila. Měla jsem z toho hroznou radost a ještě vetší z toho, že jsem to na sobě ani neviděla. Už jsem neviděla tlustější postavu, jen jsem cítila tu sílu, životní energii, která byla dřív na nule. Měla jsem stále stejnou velikost oblečení, takže všechny obavy byly zbytečné. Oči začaly fungovat jinak a i lékařka mi říkala, že na mém těle není vidět změna, ale na chování. Přibrala jsem celkem 9 kilo. Všechno se ale rozložilo uvnitř, kde to bylo nejvíce potřeba. Díky anorexii jsem byla úplně dutá a bez síly.Brains

I když jste se dostali na cílovou váhu, neznamenalo to propuštění. Vše záviselo na vašem chování a přístupu k jídlu. Na rovinu jsem lékařce řekla, že doma nebudu jíst stejně jako v nemocnici. Vypadalo to, že mě chápe. Paradox je, že každý po návratu domů zhubne, ať se snaží jakkoli. Je to tím, že v nemocnici jen jíte a jste zavřeni na oddělení. Doma vás čekají obyčejné věci jako úklid, škola, nakupování a podobně. To je jistá zátěž, na kterou nejste zvyklí. V nemocnici jste odříznutí od všeho. Po návratu domů jsem působila dost divně. Divila jsem se, že není zamčený záchod a nemusím si půjčovat nůžky. Nedokázala jsem nakoupit. Chodila se mnou máma a přetrpěla hodinové chození mezi regály a čtení obalů a tabulek. (Díky mami). Ze začátku jsem si hlídala všechno, co jsem jedla a znala kalorické hodnoty potravin nazpaměť.

Ale co se to stalo? Anorexie ztratila na síle. Nedokážu to popsat. Ten, co si to zažil a je teď z toho venku, mi jistě rozumí. Říkáte si, kam jste se to dostali, co vás tady čeká, co z toho máte. Přepadla mě touha po svobodě. Jak říkala jedna slečna: „Já nechci přežívat, chci prožívat.“

Dělala jsem si plány do budoucnosti. Pokud bych se odtud dostala, mohla bych cestovat, lyžovat, sportovat. Dokončila bych školu a šla dál na vysokou. Jednou taky chci mít děti a ty musí mít mámu v pohodě. Také mi chyběla moje rodina, to je jasné.

Prostě jsem začala snít o věcech, které jsou pro ostatní běžnou součástí života. Chyběly mi a chtěla jsem se k nim vrátit, mít na ně sílu.

Přestat cvičit a plivat bylo dost těžké. Je to jako jít proti vlastnímu (ale nemocnému) já. Musíte dělat pravý opak toho, co vám říká hlava, jelikož tu ovládá anorexie. U jídla jsem snila o tom, co mě čeká, když to sním. Půjdu domů a budu si jíst, co budu chtít. Už jsem neplánovala nejíst, ale těšila jsem se na zdravé jídlo, které si já sama udělám podle sebe. Poprosila jsem kamarádku o pomoc, aby mě hlídala. Povídaly jsme si u jídla a já nic neplivala. Nejtěžší to bylo u sladkého. Nechávala jsem si v puse alespoň jedno malé sousto, které jsem vyplivla jako útěchu.  Ostatní holky a sestry se hrozně divily. Změna byla prakticky ze dne na den. Najednou jsem neodcházela vyklepaná od stolu s nacpanou pusou, ale mluvila jsem a smála nebo počkala na kamarádku. Stále jsem byla pod dohledem, ale už jsem si z něj nic nedělala. Užívala jsem si pocit, jak všechny překvapím.

Na překonávání cvičení vzpomínám se smíchem. Nejen že jsem musela přestat cvičit, ale také chodit. Neustále jsem chodila sem a tam. I s knihou jsem nepostála na místě, natož poseděla. Bála jsem se, že když se zastavím, budu přibírat. Neustálým stáním mi začaly otékat nohy, které jsem pak viděla tlusté. To muselo skončit. S kamarádkou bylo vše snazší. Vždy mě nějak zabavila a já se donutila alespoň klečet na židli. Když jsem jednou byla sama, stoupla jsem si k topení a držela se trubek. Opravdu jsem cítila jakousi sílu, která mě nutila chodit. Hlavou mi zněly výčitky a všemožné hlasy, které se mě snažily uvést do pohybu. Držela jsem se topení, které mě pálilo, ale to jsem ani necítila. Udržela jsem se a tento boj byl výhra i do budoucna. Už jsem nechodila, ale ne sedala jsem si. Až časem jsem si uvědomila, že se sezením netloustne a jaká je to pitomost. Byl to zlozvyk opět odkoukaný od jiných pacientek, které jsem viděla hubenější a myslela si, že je to tím, že nesedí. Dnes si sedám naprosto v pohodě. Sice dodržuji hodinu po jídle a sezení na okraji židle (celým tělem si prostě neulevím), ale moje nohy už nejsou oteklé.

Nastaly tedy změny v jídle, pohledu na něj i na tělo. Po pěti měsících jsem se dostala na svou cílovou váhu a byla propuštěna domů. Váhu se mi nepodařilo udržet, ale dařilo se mi jíst. Opravdu jsem se snažila. Zopakovala jsem si první ročník na gymplu, což moje snažení ještě více podpořilo. V Motole jsem bohužel skončila ještě jednou, kvůli zánětu žaludku. Byla jsem tam ale jen měsíc, jak jsem již uvedla, kvůli rychlejšímu dohnání váhy.Blooming magnolia

Ze začátku jsem měla dietu a brala všemožné léky na žaludek. Břicho jsem měla nafouklé, cítila v sobě jídlo, které jsem měla před třemi dny a o záchodě se mi mohlo tak akorát zdát. Jakoby vše uvnitř přestalo fungovat a jídlo se netrávilo. Bylo to hrozné. Ze všeho se mi dělalo zle a cítila jsem v ústech chutě jídla neskutečně dlouho. Lehčí jídlo jsem měla radši, ale stále mě trápilo, že takhle budu přibírat pomalu a nepůjdu brzo domů.  Po měsíci mě vzal táta na revers. Byla jsem mu moc vděčná. Pomohlo mi to ve škole a také jsem si uvědomila, že už mi věří.

Nyní jsem doma tři (nebo už čtyři) roky. Na ty začátky se nedá zapomenout. Musela jsem se naučit znovu úplně všechno. Přijmout sama sebe, svoje nové tělo a také svou minulost. Pobyt v nemocnici se odrazil na mé povaze a já s tím musela něco dělat. Také rodina nevěděla, jak na mě, aby se něco nepokazilo, abych jedla a nemusela zase zpět. Byla to složitá cesta, která se teď postupně narovnala a šlape se po ní docela dobře. Ale ze začátku? Musela jsem se naučit normálně žít.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>