Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: XI. část

Jak se žije normálně?

http://foter.com/photo/victory-fishing-lure-success-fish-sport-leisure/Období, kdy jsem byla jako zvířátko v kleci, skončilo. Byla jsem propuštěná domů a musela to dokázat sama. Už mě nikdo nebude hlídat, zda si vezmu léky, něco sním a všechno dojím. Rodina na to tedy dávala pozor, ale bylo to hlavně na mě. Když jsem okolí dokázala obelhat jednou, dokázala bych to i teď, ale tím by se vše opakovalo od začátku a to jsem, díky Bohu, nechtěla ani já.

V nemocnici jsem se cítila jako malé dítě. Nebýt televize, ani nevím, co se děje ve světě. Nebýt návštěv, ani se nepodívám ven. Žijete od ranní komunity a snídaně do svačiny, přes oběd a odpolední svačinu do večeře a po druhé večeři spát. Pořád dokola. Koloběh oživují pouze terapie, vizity, dvakrát týdně telefon a návštěva.  Když můžete na víkend domů, utíká to rychleji. Ale nejhorší je, že nevíte, kdy vás pustí. Pokud jsem zhubla, bylo mi jasné, že se můj pobyt prodlužuje. To samé, když jsem měla zápis v papírech třeba za nedojedené jídlo. A ještě jsem se musela také zdravě chovat a myslet.

Ale teď už jsem byla doma. Hrozně moc jsem se těšila na zdravé jídlo, které si budu dělat. Také do školy, ale tam mé pocity byly poněkud ambivalentní. V té době jsem se těšila spíše na učení a na to, až vše doženu. Kontaktu se spolužáky jsem se bála. Nechtěla jsem slyšet, jak jsem se zpravila, pěkně přibrala a jak mi to sluší. Naštěstí se nic takového nestalo. Jídlo jsem si tam ale nenosila. Nedokázala jsem se najíst před někým jiným než před rodinou. Do jídelny jsem chodila, ale sedávala jsem si sama, měla speciální dietu a klepala jsem se, aby si ke mně někdo nesedl.

Bála jsem se okolního jídla. Hlídala jsem si váhu, abych neměla ani o deko víc od propouštění. Když kolem mě někdo prošel s jídlem, nebo vedle mě jedl, utíkala jsem pryč. Plivala jsem do koše a ubrousků i po nějakém rozhovoru s někým. Myslela jsem si, že z jídla skáčou kalorie na dálku, já je sním a přiberu. Při rozhovoru jsem měla strach, že na mě ten druhý prskne nějaké kalorie z jídla, které jedl. Také sahat jsem na nikoho nedokázala, opět vůli tomu, že předtím jedli. Ani sešit a propisku jsem nedokázala vzít nebo podat někomu, kdo jedl.

Neustále mě provázely myšlenky na jídlo: Co, kdy a jak sním. Věděla jsem, co si uvařím za čtrnáct dní, co budu nakupovat a pořád si to opakovala dokola.  U oběda jsem vždy musela něco nechat. Nesměla jsem sníst vše a mít vymetený talíř. Pak mě doháněly myšlenky na to, co jsem tam nechala, kolik a jak to vypadlo. Představovala jsem si talíře v hlavě, malovala si to a byla tím úplně zhypnotizovaná. Ve škole jsem pak nevnímala a bolela mě hlava.

V restauraci to byl taky boj.  Předem jsem si hledala hospody, studovala jídelníčky a opakovala několikrát za sebou, ať je to bez tuku. Nedokázala jsem tam ani projít ke stolu, kolem lidí s jídlem. Začínala jsem na vodě a malém salátu. Pak dušená zelenina a brambory. Dnes je to úplná změna. Dávám si zdravá jídla, upozorním, že nechci tuk a sýr, ale je to mnohem lepší.  Nejraději mám ryby (lososa a pstruha) a nedávno jsem měla i celozrnné špagety. U jídla už mluvím, snažím se nesoustředit se jen na talíř, ale i na lidi, kteří jsou tam se mnou.

Také načasování mi dalo zabrat. Byla jsem zvyklá mít vše na minutu jako v nemocnici, ale to ve škole, na výletě nebo kdekoliv jinde prostě nejde. Jakmile nebyl oběd v půl 12, byla jsem ve stresu, odmítala jíst, že už je pozdě, nedostanu do večera hlad a opožděný oběd jsem zhltla neskutečně rychle a myslela na to celý den. To samé i se snídaní a večeří. Ve škole jsem utíkala ze třídy jako první. Bylo půl druhé, já se hnala do jídelny a bála se, že můj stolek u zdi nebude volný.

Nedokážu to popsat, v jakém napětí jsem jedla. Možná někoho překvapí, že jsem tak moc myslela na jídlo, když anorexie je o tom, že nejíte. Je to zvláštní, to uznávám. Ale při představě, co by mě čekalo, kdybych nejedla, jsem byla schopná sníst cokoli. Jen už ne do nemocnice. Už žádné vykrmování. my plate

Doma jsem jedla nejraději s mámou. U táty byl problém. Bála jsem se jakékoliv jeho poznámky i toho, že mě uvidí jíst. U jídla jsem nemluvila a nesměl mě nikdo rušit. I televize jsem se jeden čas bála a jedla v hrobovém tichu.  Když byl někdo v můj čas v kuchyni, musel ihned vyklidit pole, jinak jsem byla protivná, hádavá a někdy se i rozbrečela.

Neznala jsem normální porce a bála se, že toho budu mít moc a budu žrout. Bylo to spíše naopak. Zhubla jsem docela dost, ale pak se mi to (mě samotné) povedlo dát zpět, za což jsem byla ráda. (Mám na mysli období před třetí hospitalizací a po ní). Hodně jsem vděčná mámě, která mi ukázala mnoho jídel a společně jsme psaly jídelníček pro lékaře. Dokázala mě nakopnout, abych dohnala váhu a neztratila zase svůj život. Tátovi a jeho rodičům jsem zase vděčná za přizpůsobení se mým podivným požadavkům. Měla jsem svojí poličku v lednici, vždy mě tam pustili a udělali mi prostor. Byly tu ovšem jiné problémy, o těch ale až příště.

Byla jsem háklivá na každou poznámku kolem mého jídla. Myslela jsem na zbytky, na vymazané vaničky a drobky z pečiva. Když mi kousek chleba upadl, bála jsem se, že zhubnu. V obchodě jsem měla jen to svoje. Pokud to zrovna neměli, nastalo dilema, co si vzít dvakrát? Jak moc se budu tento týden hýbat? Co si mohu vzít? Kupovala jsem to samé pořád dokola a dávala si jídlo podle délky vyučování nebo tíhy školní tašky v určitý den. Bála jsem se dalšího zboží v obchodě a nemohla jsem se ho ani dotknout. Kolem pečiva jsem chodila obloukem. Když jsem se naučila jíst celozrnné bagety, brala jsem je přes sáček a nesměla jsem se jich dotknout a ony se zase nesměly dotknout ničeho jiného. Dát bagetu do sáčku byla operace, na kterou jsem pak celý den myslela a opakovala si, že se nic ničeho nedotklo.

Měla jsem hodně nemocných zvyků a některé ještě mám. Odkrajovat rohy, počítat plátky sýra, od příloh a jogurtu vyhodit jednu lžičku, nejíst patky od pečiva, drobit, příloh nechávat dvě sousta a vydlabávat zrní z celozrnného pečiva. Na zbytky jsem pak koukala a snažila si zapamatovat, jak vypadají a že jsem opravdu nesnědla vše.  Je mi špatně z toho, jak jsem žila a na co jsem myslela. Po příchodu ze školy jsem byla doma, nikam nešla, učila se a po večeři šla spát. Nesměla jsem se opozdit a z odpoledního vyučování jsem doslova už utíkala domů, abych vše stihla na čas. Koupala jsem se i ve dvě odpoledne a víkendy trávila doma u učení a knih. Ani s košem jsem nešla, považovala jsem to za pohyb a nechávala si to, až si dám nějakou více energetickou potravinu.

Když to píšu, napadá mě opět spousta vzpomínek. Myslím, že to jako ukázka to bohatě stačí. Ani po propuštění z nemocnice zkrátka není nic jako dřív. Rčení „naučit se vše úplně od začátku,“ u anorexie platí stoprocentně. Nelíbí se mi, jak jsem žila a vyčítám si každý den, každou chvilku, která se minulosti podobá, a snažím se ji změnit.  Ani dnes se nevyhnu nutkavým myšlenkám, plánování jídla a nemocným zvykům. Podivné nápady mám stále. Ale pohled je zcela jiný a já jsem uvnitř také jiná.  Už nechci, aby mě ty věci ovládaly, ale chci ovládnout já je. Zašlapat je a zbavit se jich nadobro. Nikdo jiný než já to udělat nemůže. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale musím věřit, že se vše jednou podaří.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>