Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: XII. část

Opatrně, křehké

http://foter.com/f/photo/39542768/cc59e1ffa0/Tento nápis jsem mohla mít klidně tisknutý na čele. Tak se ke mně totiž chovala moje rodina. Nevím, zda si to uvědomili, ale mně to tak připadalo. Samozřejmě vím, že to mysleli dobře a snažili se, jak mohli, abych už byla doma. Ale všeho moc škodí a jejich přístup bohužel nebyl zrovna ten nejlepší.

Je hodně těžké přizpůsobit se citově labilnímu člověku, který se vrátí z nemocnice (z psychiatrie!!!) a může se stát, že se zase vrátí zpět. Stačilo k tomu opravdu málo. Přestat jíst a znovu poslouchat anorexii, nátlak ve škole a hlavně vliv domácího prostředí. Takže zbývá otázka, jak to udělat, aby ten člověk už zůstal doma. Jak se k němu chovat, co všechno pro něho udělat? To je vážně oříšek.

V mém okolí se toho každý zhostil po svém. Musím říct, že nejlépe jsem si rozuměla s mámou. Ohledně jídla a postavy se s ní mluvilo nejlépe. Ale kvůli alkoholu jsem u ní nemohla být. Po návratu z nemocnice (po třetí a druhé hospitalizaci) jsem byla u tátových rodičů. Navštěvovala jsem máminy rodiče a prababičku, ale jen na odpoledne o víkendu. Nechtěla jsem tam být a jíst už vůbec ne. Bála jsem se poznámek na mé tělo a provázely mě tam vzpomínky na jídlo a jeho vyhazování. Navíc babičku už rakovina dost zmohla, a tak to byla taková povídavá odpoledne. S dědou jsem si už nějak neměla co říct a ani jsem si tam nesedla. Sedět jsem se naučila až nedávno, do té doby jsem se k tomu donutila jen ve škole a jinak to bylo samé stání a klečení. Věřte mi, že teď lituji každé návštěvy, kterou jsem tam byla a nechovala se jinak. Nikdo z nich už tu není, nemohu to vrátit zpět, a tak se snažím měnit to, co je teď a tady.

Táta byl často v práci, a když už byl doma, stejně jsem s ním do bytu nešla a zůstávala u prarodičů. Hodně mě hlídali v jídle a pohybu a časem se to pro mě stalo nesnesitelné, ubíjející a představa, že to tak bude po celý můj život, mě ničila. První chyba byla ta, že si všichni mysleli, jak jsem zdravá (byla jsem přeci v té špičkové nemocnici) a znovu s nimi usednu v neděli ke svíčkové. Kde se stala ta chyba, že naše Ivetka nechce jíst jako dřív? Štrúdl, omáčky, knedlíky, řízky – všechno to, co babička vyvářela, jsem nemohla nadále ani vidět. Ale snažila jsem se po svém. Kupovala jsem si zdravé věci, nejdříve hodně dietní, ale vše se postupně rozrůstalo.  Chodila jsem každých čtrnáct dní na převažování k lékařce a váhu říkala i doma. Netušila jsem však, co všechno se mnou mají v plánu.

Časem se vše točilo víc a víc kolem mého jídla, váhy a zdraví. Byla jsem bodem číslo jedna, pro všechny doma i babiččiny kamarádky. Byla jsem ta slabá, nemocná, co se vrátila z nemocnice, musíme na ni pomalu a opatrně. Nesmí se jí říkat nic vážného, nesmí se stresovat, zatěžovat a dělat cokoliv náročného. Všude mě vozili. Každý krok navíc by mi mohl ublížit. Dokonce i hlášení ve škole bylo považováno za pohyb. Nošení učebnic byl problém, jsou těžké. Špatné zprávy mě vynervují a zhubnu. Byla jsem jako ve skleníku.

Nechci nikomu nic vyčítat. Chápu, že to se mnou neměli lehké, ale jedna věc mě mrzí. Mrzí mě, že i když jsem se snažila jim jakkoli vše vysvětlit, prosila, brečela a vysvětlovala, aby toho nechali, že mě to ničí a snažila se najít rozumnou cestu pro nás všechny, nikdo mě neposlouchal. Všichni si stáli na svém, mysleli si, že dělají nejlíp a nebrali ohled na to, co si o tom myslím já a jak to na mě působí. My to prostě děláme dobře. Nemůže se stát, že my bychom se pletli. Řídíme se radou paní doktorky, hlídáme ji ve všem a nic lepšího být nemůže.

Řešila jsem se jen já. Od rána jsem musela hlásit, co jsem snědla, kolik toho bylo, co jsem měla ve škole, zda mi to chutnalo a snědla jsem to vše, kdy bude další jídlo, co si dám a podobně. K tomu ještě další dotazy typu, zda mě něco nebolí, netrápí a zda nejsem smutná. „Co jsi si tak vzdychla?“ hodně oblíbená otázka babičky na moje normální dýchání. Nemohla jsem se učit nebo číst knížku u sebe v pokoji, ale MUSELA jsem být s nimi u televize, jako ve společnosti. I když jsem měla učení, ne nešlo to. Škola musela být hotová do šesti večer. Byl to jakýsi limit a od něho jsem už nemohla být v pokoji se svou prací, ale se všemi společně. http://foter.com/photo/brain-for-everybody/

Bavili se o mně beze mě. Nesnášela jsem to a byly kvůli tomu často hádky. Jakmile jsem odešla z pokoje, už jsem to slyšela. Nezhubla? Není smutná? Kolik toho snědla? Co ti řekla doktorka? Bylo toho fakt moc. A léčba to fakt není. Brečela jsem v noci do polštáře a vyčítala si úplně všechno. Kdybych nebyla nemocná, tak by se ke mně tak nechovali. Co mám udělat, aby toho nechali?

Chvilkami se mi i stýskalo po nemocnici, jelikož jsem tam byla sama sebou. Ani tam mě snad tolik nezkoumali. Ve škole jsem byla radši než doma. Ráno jsem vycházela brzy a litovala každého odpoledního vyučování, které odpadlo. Bála jsem se víkendů. Opět jsem byla na očích.

Pamatuji si například, jak jsem si dělala snídani a babička vtrhla do kuchyně, zůstala tam stát a koukat na mě. Pak vzala telefon a řekla, že jí přišla zpráva. (Přitom telefon ani nepípl). Bylo mi jasné, že ji zajímalo, co mám k snídani. Nebo jsem si uvařila rizoto a něco zbylo. Táta za mnou přišel a řekl mi, že v tom zbytku je víc zeleniny, než mám já na talíři. Jak moc to museli zkoumat, si radši ani nepředstavuji. Každý můj talíř byl jako pod rentgenem.

Za mými zády volali doktorce, kolik prý vážím. Volali do Motola a radili se s lékařkou, co se mnou mají dělat. Táta lítal po ordinacích v Praze a naháněl terapeuty a terapie. Chtěli, abych měla jednoho lékaře v Praze, jednoho doma, dalšího tam a tamhle. Byla to hrůza. Dokonce i babiččiny kamarádky mi hledaly lékaře a jednou, na to nikdy nezapomenu, se to jedné opravdu povedlo. Byl to první doktor, který byl na mé straně.

Na sezení jsem řekla, co se doma děje. Táta mě hrozně naštval, když řekl: „Čekal jsem, že se z toho dostane rychleji.“ To mě málem porazilo. Někdo na to umře, někdo to má dvacet let a já to měla čtyři roky, dohnala jsem školu, držela jsem váhu, snažila se ustát domácí prostředí a pořád to bylo špatně. Když přečetli tolik knížek (zabalených do novin, abych neviděla titulní stranu), mohli by to vědět. Babička za mnou chodila a ptala se, proč to nedělám jako ta paní, o které četla. Proč jím tohle, když někdo v knize jedl toto. Každopádně ten doktor jim řekl, že takhle mi nepomáhají. Spíše naopak. Táta se mi pak částečně omluvil, ale s babičkou to bylo horší. Přiznala se mi, jak moc mě hlídala (jinak mi to vždy zapřela), a jak bude těžké toho nechat. Navzdory tomu, že si toho doktora sami našli, byl zase špatný. Neřekl to, co chtěli slyšet. Ale nějaké změny to přineslo.

Hodně přispěly i kamarádky. Domluvily babičce a díky nim se to doma změnilo od základů. Zrušilo se moje hlídání a také vážení u lékařky, kvůli kterému jsem byla ve stresu. Jsem jim za vše moc vděčná. Hlavně výživové poradkyni M., díky které jsem si začala kupovat víc věcí, přestala se jich bát a dnes mám díky ní ledničku plnou věcí, na které bych dřív ani nesáhla.

Změnit domácí prostředí nebylo lehké. Ještě se toho hodně událo, ale všechny cesty někam vedou a i tahle měla svůj konec. Napojila se na lepší cestu, po které spolu jdeme dnes. Všechny mám ráda a vím, že oni mě také, i když dělali to, co dělali. Ale nikdo není dokonalý, ani já ani vy. Důležité je si svoje chyby přiznat, poučit se z nich a věřit, že všechno bude zase fajn.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>