Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: XIII. část

Život plný rituálů, podezírání a mýdla

Giant soap bubble on city streetSžít se se mnou tedy nebylo jednoduché. Doma to vřelo ještě nějakou dobu i po návštěvě „zázračného“ doktora a přímluvě kamarádek.  Hlavním problémem byla klesající váha a můj strach z lékařů. Chodila jsem se vážit každých čtrnáct dní a byl to pro mě opravdu velký stres. Obzvláště při úbytku váhy. Měla jsem pocit, že se doktorka vyloženě těší, až mě pošle zase do nemocnice. O sestře ani nemluvím. Na celou čekárnu vždy zaznělo: „Tak se pojď zvážit.“ Bylo mi trapně, hlavně když byl v čekárně někdo ze školy. Vůbec nebrala ohledy. Pokud se mnou přišel někdo z domova, nic takového neřekla. Když bylo číslo nižší, to byl pohled. Doktorka mi někdy ani nevěřila, že jím, a to jsem měla třeba jen o 10 dkg méně. Táta tam telefonoval a ptal se na váhu, kdybych náhodou říkala jiná čísla. O čem se ještě bavili, radši ani nevědět.

Snažila jsem se jíst, opravdu snažila. Před vážením jsem ale byla ve stresu, a tak šla váha dolů, a já to začala dohánět tradičním způsobem – vodou. Dnes nemohu uvěřit tomu, kolik jsem toho byla schopná vypít. Byly to klidně 3 velké lahve a udržela jsem je v sobě celé ráno. Povedlo se mi dopít klidně i 4 kila. Přijde mi ale, že si lékařka myslela své.

Pak, díky bohu, zasáhla moje poradkyně a vysvětlila tátovi, že toto převažování nemá cenu. Vše se tedy zrušilo a pro mě to byla nová motivace. Ukázat všem, že to zvládnu a užívala jsem si, že mám o jednu kontrolu méně. A fakt mi to šlo docela dobře. Hlavně se ulevilo mému břichu. Navždycky zmizela „popíjecí rána.“

Ale něco začalo být špatně. Nedokážu popsat, jak to vzniklo. Tak moc jsem si hlídala, abych jedla jen to svoje, až se to zvrtlo normálnímu jedení.  Začala jsem hlídat, co jedí lidi kolem mě, jaké jídlo je kolem a zda to nějak nepůsobí na mou váhu. Bála jsem se jiného jídla, než bylo mé dovolené. Dlouho trvalo, než jsem zkusila něco nového. Studovala jsem tabulky a hodnoty, rozpočítávala porce, vše plánovala a kromě školy a jídla mě nic jiného nezajímalo.

A pak to přišlo. Začaly mě napadat šílené, naprosto nereálné myšlenky. Co když jsou na nádobí kalorie předchozího jídla a já je sním? A bylo to. Nový problém, který mi opět zamíchal životem.

Začala jsem hlídat úplně všechno nádobí a postupem času jsem se štítila kliky u dveří, vypínače, ovladače, všeho. Všude jsem viděla špínu a kalorie. Začala jsem plivat, když kolem mě někdo jedl, nebo jsem s ním mluvila moc z blízka. Klidně i na koberec jsem tajně plivla a otřela to botou. Vím, nechutné, ale mně se zdálo nechutné zase všechno kolem.

Vstávala jsem stále dřív a dřív, jelikož jsem nestíhala snídat. Musela jsem si stále mýt ruce, oplachovat každý kousek nádobí a mezitím zase oplachovat ruce. Bylo to hrozné a stupňovalo se to. Sledovala jsem rodinu, co dělá v kuchyni a také jejich hygienu. Všechno jsem viděla špatně a bála se jich i dotknout. Naprosto mě to odřízlo od světa. Nemohla jsem nikomu podat ruku nebo třeba obejmout. A bála jsem se jim to říct. Nevěděla jsem ani jak a jaká by byla reakce. Buď by mě nepochopili, nebo by měli ještě větší strach. A to jsem nechtěla.

O víkendu jsem si vařila pro sebe extra. Moje poslední jídlo vařené u babičky bylo tehdy, když vařila společně se mnou. Nad mým jídlem lítaly knedlíky a mně se honilo hlavou všechno možné. Pak jsem v jídle něco nechtěla sníst (asi špatné rybí maso) a babička mi sáhla přímo do talíře (rukama od těsta) aby ty kousky vyhodila. Myslela jsem, že omdlím. Musela jsem to dojíst, jinak by zase byly hádky, ale bála jsem se. Že tam něco zůstalo, že sním těsto, panebože já ho sním. To nejde. Je tam mouka, já přiberu. Oběd jsem pak musela rozchodit po sídlišti a myslela na něj celý den.

Pak mě napadlo chodit si vařit do bytu k tátovi. Byl často v práci a na jídlo chodil k rodičům. Začala jsem tam chodit na víkendy. Učila jsem se, spala tam a užívala si, že jsem sama v bytě, bez pozorování. Měla jsem radost, že si sama uvařím a těším se na jídlo. Byla jsem sama sebou a nehádala se s babičkou kvůli váze, jídlu, učení a jiným věcem.

Podezírala jsem je, že mi dávají něco do jídla, aby bylo tučnější. V Lučině byl jednou (asi) cukr. Na krabici od mléka bylo zaschlé těsto. Jogurtové nápoje jsem nedokázala mít v lednici. Nově otevřený chleba byl od něčeho bílý (byla to mouka, ale vysvětlilo se to jako plíseň – ano, na novém chlebu?) nebo lepil (byl to med, ale opět vysvětlení – je to lepidlo, které pustilo z obalu). To byly hádky panečku. Jednou se omylem rozlilo rozteklé máslo na moje potraviny v lednici a já je všechny umyla mýdlem v umyvadle. Každý obal!

Jakým způsobem jsem si jídlo vařila, nikdo nevěděl. Byly to úplné obřady. Strach ze špíny jsem totiž měla všude, v každé kuchyni i ve škole. Vše trvalo hrozně dlouho. Mytí rukou se vyšplhalo natolik, že jsem si musela 20x namydlit ruce, abych mohla jíst. I ručníku jsem se štítila, takže všude kapala voda. Také jsem si musela mýt ruce od ledničky, od špajzu, od nádobí a na závěr znovu 20x ruce mýdlem, než vezmu jídlo do ruky.UGH! There is literally NOTHING to eat!

Oplachování nádobí jsem si počítala. Hrnce jsem nechala přes noc v Jaru, aby se špína odmočila, a pak jsem je klidně i 10x vypláchla vodou. Na účet za vodu se dnes radši ani neptám.

Pokud mě něco vyrušilo (pes na chodbě, zvonek, sousedi, telefon jsem si vypínala, nebo jsem počítání popletla) musela jsem znovu. Kolikrát jsem se i rozbrečela, jelikož něco v hlavě mě prostě nechtělo pustit a opakovalo to, že je to špinavé. Moje ruce byly naprosto zničené. Rudé, suché, odřené a kůže byla bílá od mýdla.

Během jídla jsem se také nesměla ničeho dotknout. Ruce musely být jen na talíři a v jídle. Ani vlasů, vlastního těla, prostě čehokoliv. Jinak znovu dlouhé mytí. Když si vzpomenu, jak mi tekla rýma a já se nemohla jít vysmrkat, připadám si jako prase.

Hodně se změnily časy jídel. Musela jsem je přizpůsobit rituálům a hlavně jsem nechtěla, aby mě někdo viděl. Snídala jsem kolem půl 5 a večeřela klidně v 15 hodin. Jednou jsem dokonce odešla i ze školy, abych si stihla připravit nějaké jídlo. Vymyslela jsem si doktora a prostě odešla.

Zkoumala jsem každý pohyb a dotek. I čištění zubů se stalo počítacím rituálem. Bála jsem se, že se přibírá ze zubní pasty a musela ji pořádně vykloktat – klidně 50x. Věřte tomu nebo ne, je to tak. Počítám si to ještě dnes, ale ne tolik! I mytí rukou mě ještě přepadne, ale většinou když jsem v novém prostředí nebo ve stresu. Naštěstí se toho již dokážu zbavit, ale hlava mě z toho bolí stejně.

Mám na tuto dobu opět mnoho vzpomínek, ale nedokážu je popsat všechny. Bylo by to náročné pro mě i pro vás. Mohu jen s radostí říct, že tohle všechno je úspěšně za mnou. Zjistila jsem, že se i s těmito problémy lidé dávají do ústavů, a proto (nedělám to moc často, vlastně vůbec) se musím pochválit, že jsem se toho zbavila sama. Jak? Všichni mi říkají, že jsem paličák. Někdy se to hodí. Prostě jsem se zasekla, řekla si dost a začala s tím bojovat. Bylo to moje první malé vítězství.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>