Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: II. část

Nikdy nekončící dilema

Black and white image of young woman sitting on benchNe nadarmo se říká, že poruchy příjmu potravy vám ovládají celý život. Lidé si představují anorexii jako touhu po štíhlé postavě – ve skutečnosti je za tím mnohem více.

Každé ráno se budím s pocitem, že celý den strávím posloucháním dvou hlasů v mé hlavě – jedním z nich jsem já a druhým je anorexie (otázkou zůstává, která z nás je silnější?). Mívám pocit, že snad blázním, když mi druhý hlas v hlavě našeptává, co mám a nemám dělat.

Po probuzení si jdu pro odtučněnou Activii (slova jako „light, odtučněná, dietní, fit, fitness, hubnutí,…“ mi rezonují v hlavě jako zaklínadla) a k tomu si udělám půl litrovou kávu.
Následuje další dilema – výběr oblečení. Vyzkouším si všechny kalhoty, které mám, ale žádné mi nesedí. Ve všech mám neuvěřitelně široká stehna. Nedokážu ani popsat to vnitřní zhnusení, které cítím, když se vidím v zrcadle. Snažím se myslet na slova, která mi říkají ostatní. Nefunguje to. Nakonec vyházím celou skříň, abych zjistila, že nemám nic na sebe. S odporem na sebe navléknu první kalhoty, které vidím a odcházím. Po cestě přemýšlím jen nad tím, jak strašně vypadám a chce se mi brečet.
Začínám pociťovat kručení v břiše, a proto si dám další půl litr kávy – zní to skoro poeticky „mám hlad, a proto se musím jít napít“.

Dnešek mám opravdu hodně nabitý, a proto se nestihnu naobědvat. Není to skvělé? Nemusím jíst a mám k tomu důvod. „NE, nesmíš tomu podléhat,“ ozývá se moje zdravá část mozku. Musím si připravit něco na cestu. Moje kroky samozřejmě vedou k zelenině – mám v lednici zbytek zeleniny („zbytek“ zeleniny, který by stačil celé rodině na týden).
Jedu do školy a dávám si sójové latte. Tím pádem nemusím obědvat, ne? Kafe bude stačit.
Ale ne Lucie, musíš si dát oběd, káva není jídlo!
Jedu autobusem na terapii a začínám mít trochu hlad. Až pojedu vlakem domů, tak si dám ten salát.
Konečně sedím ve vlaku! Hlad mě přešel, vždyť jsem se „najedla“ tím latté, takže to opravdu bude stačit. Po celodenním uvažování, zda ho sníst nebo ne, zareaguje moje zdravá část mozku a salát přeci jen sním.

Odpolední svačina je každý den stejná – půl litru kávy se sójovým mlékem, 2 knäckenbroty s Gervais light. Volný čas trávím s kamarády, které bezmezně miluji a nevím, co bych bez nich dělala. Cítím se v bezpečí. Cítím se normálně. Co to vlastně je „být normální“?
Když se blíží 16. hodina, začínám být nervózní, protože se blíží čas mojí večeře.

Večeře roztáčí další kolotoč úvah, co si dát k jídlu. Nejprve se rozhodnu pro salát. Svoje rozhodnutí v zápětí změním – dám si červené zelí s půlkou tofu. Ale není půlka moc? Stačí jen 1/3. Najednou si uvědomím, že tofu má 148 kcal/100g, a tak si dám Šmakoun, který má jen 42 kcal/100g.
Moje večeře je tedy červené zelí, jedno rajče a 50g Šmakouna (abych se „nepřejedla“).

Spánek se zdá být vysvobozením z toho neustálého kolotoče – to je bohužel také omyl.
V noci se budíte hlady, kručí Vám v břiše a nemůžete spát. Ráno se budíte kolem 4-5 hodiny a jdete se nasnídat. Konečně je nový den a já mám nárok na jídlo. Neexistuje, že bych si dala něco večer.
Já totiž svoje fyzické potřeby zásadně ignoruji (s trochou sarkasmu samozřejmě).

Je neuvěřitelně těžké vysvětlit zdravému člověku, že máte strach z jedné odtučněné Activie, protože si myslíte, že když ji sníte, tak hrozně přiberete. Každý den se přemlouvám, abych si dala med do čaje, že po něm nemohu nijak přibrat. Největším paradoxem je, že racionálně víte, že je to hloupost, přesto převáží iracionální část mozku.
Paní doktorka, která mě provází na mojí cestě mi říká: „Lucka je ta krásná, inteligentní dívka, která má tuhle hnusnou nemoc.“ Opravdu se snažím neobviňovat se za moji nemoc, protože jsem si po těch letech konečně uvědomila, že to nebyla moje volba. Já si tuhle nemoc nevybrala, ani si ji nijak neužívám. Je to každodenní boj a zápas s nemocným mozkem, který vám diktuje, co máte dělat. Je neskutečně těžké mu vzdorovat. Kladu si otázky: „Jak se mohu snažit a být motivovaná, když se vidím obézní?“ Rozpor v mozku mezi Vámi (skutečnou osobností, která Vás definuje) a mezi nemocí, která se Vás snaží ovládat.
Jedna kamarádka mi kdysi řekla: „Představuji si anorexii jako ošklivou vychrtlou dívku, která nemá žádné přátele ani rodinu a je neuvěřitelně osamělá. Snaží se, abyste byli s ní a cítili se stejně.

Opravdu chci taková být? Co mi vyhublost přináší? Proč je pro mě tak důležité být štíhlá?

Hlavní prioritou není ovládnout svůj život a své nedostatky a udělat ze sebe dokonalého člověka.
A vůbec, co slovo „dokonalý“ znamená? Podle současných ideálů bychom si představili úspěšného, nezávislého, upraveného jedince s dokonalými mírami. Mnozí si ale neuvědomují, že i takový člověk má emoce a „dokonalost“ má své stinné stránky… Je tedy i toto dokonalost?
Když se řekne dokonalost, představím si ideál krásy „kalokagathia“ = harmonie těla i DUŠE. Současný ideál však harmonii zaměňuje za „perfekcionismus“ a lpění na povrchních prioritách a hodnotách.

Nenabízí toho naše společnost málo?

 

 

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>