Nechat si pomoci

Často si říkám, že potřebuji pomoc – realita je však někde úplně jinde.
Někomu to může znít nesmyslně, ale mám strach, že pokud se vyléčím, tak začnu nekontrolovatelně jíst a budu přibírat do nekonečna. Ačkoliv vím, jak moc mě anorexie ničí, tak se jí nedokážu vzdát, protože mi je v jistých ohledech “přítelkyní”.  V anorexii figurují 3 osoby – vy, lékař a anorexie. Vy a lékař byste měli bojovat proti anorexii. U mě to je bohužel tak, že jsem tu já s anorexií proti lékaři.

Když jsem si přestala nalhávat, že se chci vyléčit, rozhodla jsem se, že si ujasním, co mi vlastně anorexie přináší a co mě mi bere. Napadlo mě tedy, že napíšu anorexii dopis.

Moje milá anorexie,

jsme přítelkyně již 4 roky a za tu dobu jsi mě hodně naučila. Díky tobě zvládám být perfektní v určité oblasti života. Zjistila jsem, že mám opravdu pevnou vůli a mám tak život pod kontrolou. Často se ptám: „Co by se stalo, kdybych od té kontroly upustila?“ Asi si myslím, že jsem díky tobě výjimečná. Bojím se, že v životě nic nedokážu, a právě proto jsem ráda, že se mi daří ve tvé přítomnosti.

Bojím se být dospělá, protože mám obavy, že ze mě nic nebude a nebudu úspěšná. Dala jsi mi náplň života a teď mám pocit, že jsi mojí součástí. Co by se stalo, kdybys odešla? Co by ze mě zbylo? Kdo bych byla?

Když se zamyslím, přinesla jsi mi do života i hodně trápení. Pominu-li ty skvělé noční můry a procházky po domě ve 3 ráno, tak je mi s tebou vlastně i docela fajn. Každé ráno začíná stejně. Žádná snídaně, jenom kafe. Poté brečím u zrcadla, které mi říká, že jsem odporně tlustá a vyházím celou skříň, protože nemám nic na sebe (ve všem se vidím tlustě, co by na to řekli lidi?!). Pokud nemám k obědu kilo zeleniny, tak panikařím. Chytá mě úzkost, že snad umřu hlady (haha).

S rodiči se dost hádáme, protože mi říkají, že jsem hrozně bledá a hubnu před očima (to bych si asi všimla ne?!). Když mě nutí jíst, tak schválně dělám opak jen proto, abych jim dokázala, že já vydržím nejíst. Nejlepší jsou nákupy jídla (nebo spíš jen zeleniny). Prodavačka na mě kouká jako bych byla zelinář a říká: „To bude dnes leča, co?“ U zeleniny ještě leží časopis Dieta a projímavý čaj žaludek a střeva.

Velmi komplikované jsou také návštěvy, protože všude je hodně jídla, které nejím. Říkáš mi, abych si nedávala, a když ochutnám, tak mě donutíš zvracet. Večer píšu holkám, jak jsem si oslavu užila. Jak poetické.

Doufám tedy, že jsi se sebou (a se mnou) spokojená.

Tvoje Lucka

Když jsem dopsala tento dopis, dala jsem se do pláče. Na jednu stranu jsem si vědoma toho, jak mě nemoc ovládá, ale na druhou si uvědomuji, že mi nepřináší nic dobrého a bylo by mi lépe bez ní.

Vaše okolí má pocit, že si nemoc záměrně udržujete, ale tak to není. V hlavě máte dva hlásky – jeden zdravý, racionální a ten druhý, který je hlasem anorexie a našeptává Vám, že pokud anorexii opustíte, přiberete, nikdo Vás nebude mít rád a ztratíte kontrolu nad dosavadním životem. Každý den se sama sebe ptám: „Kde mám získat motivaci k léčbě?“. Lidé mi na to odpovídají: „Prostě začni jíst a nemysli na to.“ To je sice moc hezké, ale mám začít jíst, když se vidím obézní?!

Impuls k léčbě většinou přichází nečekaně a jedná se o takový nečekaný zvrat v anorektickém myšlení.

Anorexie jako závislost?

Jako první se mi vybavuje scéna z mého vysokoškolského života v Praze. Přijíždím na kolej, hodím do pokoje kufr a letím v -10 stupních do obchodu, abych si nakoupila zeleninu (co bych jinak jedla?!). Kvůli zelenině bych byla ochotná jít ven za každého počasí kamkoliv. Stejně tak jako alkoholici by dali vše za to, aby mohli mít alkohol, tak jsem to já měla se zeleninou a svojí závislostí na nejedení.

Svoji anorexii jsem si uvědomovala také v obchodě se zdravou výživou, kdy jsem pravidelně odcházela s taškou plnou rozpustné vlákniny, projímavých čajů, čajů na hubnutí apod. Vždycky, když se mi někdo snažil anorexii vzít, tak jsem se vzpírala, tvrdila jsem, že nemám žádný problém, že jsem v pohodě. Běda, jakmile mě někdo nutil do jídla. Začala jsem být nepříjemná, ironická, arogantní a začala jsem se vztekat, že jíst nebudu. Měla jsem pocit, jako by mě někdo tlačil do kouta. Ta neuvěřitelná úzkost, jako když člověk zahlédne svoji největší obavu.

Obecně všechny druhy závislostí přináší nemocnému jisté pohodlí, bezpečí a jistotu. Stejně tak, jako anorexie je můj „bezpečný mechanismus“, jak řešit problémy a chaos v životě, tak alkohol je zdánlivou jistotou pro alkoholika.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem odhodlaná se vyléčit. Učím se krůček po krůčku milovat sama sebe. V jedné moudré knize bylo napsáno: „Bez ohledu na to, co dneska zvládnu nebo nezvládnu, jsem dostatečně dobrý. Ano, jsem nedokonalý a zranitelný a někdy mám strach, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem statečný, hodný lásky a toho, abych někam patřil.“
Můžeme milovat významné lidi svého života, například rodiče a děti víc, než milujeme sami sebe? Chceme-li být milováni, musíme věřit, že jsme lásky hodni.  Často jsem si říkala: „Budu mít hodnotu, když zhubnu 10 kilo. Budu mít hodnotu, když všechno perfektně zvládnu a budu úspěšná.“ Uvědomila jsem si, že hodnota člověka není ničím podmíněna. Přesto se stále snažíme definovat tu svojí vlastní a pachtíme se za ní, místo toho, abychom v ni věřili. Hodnotu máme pořád, ne pokud. Přesně v tomto okamžiku.