Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: XIV. část

Už je toho moc

Již zmíněné obavy o hygienu mě hodně omezovaly. Nemyslela jsem prakticky na nic jiného. Večer jsem si v posteli plánovala krok za krokem, jak si umyji ruce, vyndám talíř, umyju ho, vezmu pečivo, umyju si ruce, okapu je. Měla jsem všechno promyšlené – až k usednutí ke stolu! Tak to bylo i po cestě ze školy. Byla jsem tak zasněná, že ani auta jsem nevnímala. Utíkala jsem ze školy a s nikým se nebavila, hlavně ať už jsem doma, učím se, a pak bude ten obřad – večeře.

Všechno bylo na čísla. Když jsem se vážila, nebylo to jednou vlézt na váhu a jde se dál. Lezla jsem na ni třeba 10x za sebou a koukala na číslo úplně jako v transu. Stále si ho četla, opakovala, rovnala ručičku a znovu a znovu lezla na váhu. Bolela mě hlava od samého rána a myslela jsem jen na to číslo.

Představovala jsem si v hlavě mnoho věcí, které jsem udělala. Umazané vaničky od příloh, kolik jsem nechala na talíři ve škole, jak vypadala lžička odundaná od přílohy, nebo jak jsem si myla ruce. Přehrávaná videa. A když jsem si něco nemohla vybavit, vyčítala jsem si, že jsem to udělala určitě špatně, bylo to špinavé, anebo jsem toho snědla hodně. Na odlámané rohy od pečiva jsem hypnoticky koukala a počítala je. Byla jsem schopná prohrabat odpadkový koš a najít ty zbytky, které jsem nechala, ale hlava mi říkala něco jiného.  Stávalo se totiž, že i když jsem to udělala „dobře,“ vše umyla a proběhlo to v klidu, po usednutí k jídlu mi naskočilo, že něco bylo špatně. Samo od sebe se vše přehouplo a opět tu bylo přehrávání videí a dokazování. Říkala jsem si to na hlas sama pro sebe.

Seděla jsem u jídla i hodinu. Vydloubávala jsem zrní, drobila, lámala kůrky a jedla vše postupně. Dnes o tom píšu a nechápu to. Vůbec nerozumím tomu, proč jsem to dělala a co mě k tomu proboha vedlo? Co jsem to v té palici měla?

Abych byla upřímná, stále musím ještě něco překonat. Od pečiva stále vyhazuji rohy a zrníčka, také nechávám zbytky na talíři. Nedokážu sníst vše, mít takový ten „vymetený talíř“. Ale vím, že to není dobře. Je to jako reflex. Máte ráno housku a ruka vám ji sama od sebe začne drobit. Ale rozhodně už nemám v hlavě videa, jak co bylo. Nic nikde nepatlám a nevyhazuji žádné lžičky. Hypnotické stavy a plánování jídla před spaním jsou také pryč. Ale když jsem ve stresu a mám náročné období, hodně to dopadá na jídlo. Škola se mi s ním úplně zamotá a tvoří se mi v hlavě plány třeba týden napřed, co kdy budu jíst. Hodně se za to stydím a připadám si víc a víc nemocná. Někdy je ovládnu, někdy ne. Ale jedno vím jistě. Nikdy bych už nechtěla přestat jíst. Jakmile jednou polevím, někde uberu, bude zle. Začnu to dělat víc a víc a hlas v hlavě získá na síle.

Zbavit se toho všeho chce jedno jediné – vůli. Nikdo to za vás neudělá, nebude u vás sedět a chválit vás za každé sousto. Nikdo to nemůže udělat, jenom vy. Ani lékař na to nedá lék. Je to ve vaší hlavě, kterou vy musíte přepnout na zdravý režim. I když moje techniky budou znít divně, zabraly. I ten nejšílenější nápad může být úspěšný.

Začala jsem si vše psát, kreslit a vedla si sešit plný úkolů a cílů. Napsala jsem si čas večeře a prodlužovala to každý den o pět minut. Vždy jsem se něčím zabavila, a dokud nebylo na minutu přesně, prostě jsem nešla. Tak jsem se dostala z večeře v 15 hodin na večeři v 18 hodin.  Dnes je mi to srdečně jedno, ale samozřejmě nejsem člověk, co se nacpává na noc. To asi nikdo.

Podobně jsem snižovala i mytí rukou, jelikož ta bolest a praskliny na kůži se nedaly vydržet. Navíc bylo všude mokro a bylo to hrozné počítání a ztráta času. Každý druhý víkend (když byl táta v práci, abych ho nevzbudila, kdyby se to nepovedlo) jsem si řekla, že uberu dvě namydlení. Opět se to snižovalo. Z 18 umytí jsem se dostala na pouhé 4. Tady jsem chtěla zůstat a připadalo mi to normální. Ale rozhodně nebylo. Mám teď na mysli mytí rukou v koupelně. Zároveň jsem se musela zbavit omývání během jídla, od lednice, od skříněk, a také přestat oplachovat každý použitý kousek nádobí.  Trvalo to týdny, hlava hučela a já myslela, že snad pukne. Nemohla jsem ani spát. Hlas anorexie mi to pěkně vracel, ale já nepřestala věřit, že jednou odezní. Občas jsem mu podlehla a poslechla ho, ale zlobila jsem se na sebe a moje motivace se ještě zvýšila.

Hodně jsem vzpomínala na jídla v nemocnici a říkala si, že když teď polevím, zase to budu muset jíst. A to jsem samozřejmě nechtěla. Vše jsem si hlídala a po každé změně rituálu jsem lezla na váhu, zda jsem náhodou nepřibrala. Klidně i každý den. Dokazovala jsem si, že se tou změnou nic nestalo.

Měla jsem také dost zkreslené představy o pohybu. Chození po schodech, s košem nebo pro poštu – vše jsem považovala za pohyb, kterým mohu zhubnout. Také moje rodina mě v tom docela udržovala. Stále mi říkali, ať se šetřím, nic netahám, jak je to těžké. Poslouchala jsem, že nesmím chodit, jídlo hned rozchodím, zhubnu a tak podobně. Jako panenka. Stále mě viděli za oknem Motola a starali se jako o malou holčičku, která ovšem měla v občance 17 let.

Tělocvik ve škole jsem neměla, ale záviděla jsem ho ostatním. Ani pěšky do školy to nešlo. Měla jsem nařízeno od lékařky, že prostě musím autobusem. Také byly návrhy na dvojí učebnice, abych nenosila batoh a děda plánoval, jak pro mě bude jezdit ke škole. Hrozná představa. Tohle všechno mi ale bránilo jíst. Chtěla jsem se hýbat, ale to jsem nemohla. Bála jsem se jíst, že bez pohybu budu tloustnout. Také jsem zkoušela sama cvičit, ale vždy se to zvrtlo. Anorexie to vždy vystupňovala a ze zdravých deseti minut po ránu byly půlhodiny a množství cviků stoupalo. Musela jsem toho nechat.

Jak je to dnes? Chodím pěšky a knihy nosím a světe div se, ještě jsem se nezlomila, jak si všichni na začátku mysleli. Tělocvik mám také, i když trochu omezenější. Cvičím podle sebe a své výdrže. Ale jsem tam se svou třídou a to je pro mě daleko víc, než pohyb samotný. Ráda chodím pěšky naprosto všude, ale také se před tím dostatečně najím, abych mohla vnímat okolí a ne slabost svého těla. Uznávám, že přidat by to ještě chtělo, hlavně na zimu. Školu mám dost blízko, a tak jsem si vytvořila takové prodloužené cestičky, které mě probudí a příjemně nastartují den. A také nejsem ve škole moc brzo. Ráno jsem začala cvičit a opravdu si hlídám počet cviků a držím se jich zuby nehty. Přidávat budu podle váhy, kterou rozhodně ještě musím zvednout. A odměním se za to sílou na další činnost.

Ještě bych se ráda zbavila nutkání, že po každém jídle musím jít ven, ujít určitou trasu. Měla bych výčitky, kdybych nešla po obědě ven, nebo ze školy delší cestou domů. Takže bez ohledu na počasí se musím po jídle projít. Jinak mám blbý pocit a nechce se mi jíst. Hodně to pociťuji na návštěvách, anebo když se mnou někdo chce jít ze školy. Musím se vždy odpojit a jít ještě delší trasu. U kamarádky se snažím po obědě navrhnout nějaký chodící program. Vím (tedy věřím a doufám), že by se nic nestalo, kdybych po jídle zůstala doma a dala si nohy nahoru, ale ještě jsem si to neprosadila.

Občas se mi daří dělat jeden krok za druhým, ale pak je tu období, kdy zamrznu, dělám si jen plány a říkám lidem, jak se mi daří a co je nového. Přitom jsem stále v mrtvém bodě. Jen si to nechci přiznat a dojde mi to, když jsem unavená, nemám sílu nebo po návštěvě lékaře. Motivace je jako horská dráha, jednou nahoře a pak jede dolů. Nedávno jsem slyšela, že vůle se musí doplňovat jídlem, jelikož se během dne vyčerpá. Tak doufám, že brzy přijdu na to, jak mít hodně silnou vůli.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>