Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: VI. část

Umění komunikace        

Black and white image of abstract fingers in Michelangelo's style Opravdu velkou a komplikovanou kapitolou je soužití s nemocným člověkem. Na jedné straně jsou ti, kteří vás zásobují optimistickými frázemi – „To zvládneš, jsi bojovnice!“, „Bojuj, to bude dobré.“, „Přeci chceš žít a být zdravá.“  Sama za sebe mám pocit, že už nezvládnu ani jednu optimistickou frázi. Po pěti letech s anorexií už opravdu nemám optimistické smýšlení. Vím všechna rizika, která se s anorexií pojí. Znám všechny její důsledky. Cítím se opravdu hrozně, že mě nedokáže nic přesvědčit, abych se sama začala snažit. Anorexie je hrozně sobecká. Ničí lidi okolo nemocného, ale stejně si pořád dělá, co chce. Okolí prosí, brečí, vydírá – k ničemu. Anorexie ví, co chce.
Na straně druhé jsou lidé, kteří si neuvědomují váhu a důsledky svých slov na psychiku člověka. Nemají ponětí, jak jejich slova neuvěřitelně bolí – obzvlášť pokud jste psychicky nemocní. Výroky typu: „Tys přibrala, viď?“, „Už vypadáš normálně.“, „Konečně vypadáš jako ženská,“ na léčbě a sebevědomí moc nepřidají. Neustále si kladu otázky, co lidi vede k tomu, aby se k sobě chovali tímto způsobem. Takové poznámky jsou vražda. Vražda duše. Nejednou se mi stalo, že jsem po takové „nevinné“ poznámce nebyla schopná dlouhou dobu nic jíst. Hlavou mi rezonovala ta toxická věta. Nemoc samozřejmě ihned reaguje a našeptává mi: „Ty se divíš? Vždyť jsi hnusná a ty to víš.“, „Jsi odporná a okolí to vidí.“, „Neměla bys chodit mezi lidi, dokud nezhubneš.“

Komunikace s psychicky nemocným člověkem je opravdu procházkou po velmi tenkém ledě.
Nemoc je totiž neuvěřitelně sebestředná. Vše otočí ve svůj prospěch. Uvedu zde pár příkladů, které přesně vystihují iracionalitu a zvrácenost poruch příjmu potravy.

Kamarádka: „Ty máš velikost S? Já myslela, že XS.“
Můj mozek: „Sakra! Měla bych mít XS?!“

Kamarád: „Ale ty jsi taková hezká, vůbec nevypadáš na mentální anorexii.“
Můj mozek: „No jasně, myslí si to, protože jsem tlustá – jak bych taky mohla mít anorexii.“

Učitel: „Vypadáš lépe, Lucko! Už jsi v pohodě, ne?“
Můj mozek: „Sice každý den myslím na to, že chci zmizet a nebýt, ale asi jsem teď tlustá, tak si myslí, že jsem v pohodě.“

Mamka: „Myslíš, že ti budou šaty velikosti 34?“
Já: „Cože?! Ona si myslí, že bych měla mít větší, protože jsem TLUSTÁ!“

Ze všech situací vyplývá, že bych měla zhubnout. Mozek mi tvrdí, že jsem tlustá, protože si toho všímá i okolí. A pro mě to znamená jediné – NEJÍST. Otázkou zůstává, jestli se rozhodnu svoji nemoc poslechnout nebo nikoliv. Nyní pracuji na rozeznávání „anorektického“ hlasu od zdravého a jeho následném potlačení. Sice nejsem vždy úspěšná, ale snažím se o to.

Jak jsem již zmiňovala, problém s komunikací nemám jen ve společnosti, ale také v rodině. Nejhorší jsou rodinné oslavy. Jako příklad vám zde popíšu moje letošní Vánoce.

Hladové Vánoce

Sedím u počítače a čtu si články na internetu: „Nepřiberte o Vánocích“, „Tipy a triky jak nepřibrat o Vánocích“, „Vánoční zlozvyky“ – haha. To se mě netýká.
Ráda bych tu našla i nějaký článek „Jak přežít Vánoce pokud trpíte mentální anorexií.“

Vánoce jsem vždycky měla spojené s vůní cukroví (které miluji, nebo snad milovala?), pohádky, stromeček a domácí pohoda. Před pár lety se však moje Vánoce změnily na Vánoce à la „voda a suchary“. Jediné, co si vybavuji pod pojmem Vánoce jsou výčitky z ochutnaného cukroví, strach z návštěv a nákup časopisů, které obsahují triky, jak o Vánocích nepřibrat.

Jak poetické.

Dilema č. 1 – Štědrovečerní večeře. První rok to byl přírodní kuřecí plátek s bramborami, další rok to byl losos a brambory, loni to bylo tofu a zelenina. A letos? Letos jen zelenina.
Vždycky když jsem se probudila, tak jsem  běžela ochutnat čokoládové figurky na stromečku. Dnes už bych tam musela mít pověšenou jedině mrkev.

Dilema č. 2 – Rodinné návštěvy. Všude plno cukroví, které vypadalo tak lákavě! Ale co – přeci nesmím ztratit kontrolu. Nad cukrovím přemýšlím celou návštěvu, ale ani se ho nedotknu.

Dnes se chystá rodinná oslava Vánoc. Nervy mám už týden dopředu. Co budu jíst? A budu vůbec muset jíst? Co když budu muset jíst?! Budou na mě divně koukat? Budu se jim zdá tlustá nebo hubená? A co když tlustá? Ne nebudu jíst.
Moje obavy se naplňují. Začínáme obědem (ten jsem samozřejmě měla doma – klasicky zeleninový salát se šmakounem), poté si dáváme kávu a k tomu CUKROVÍ.
To cukroví, které jsem jako malá tak milovala. Přesně to stejné cukroví, které jsme s mamkou pekly a já ho tajně jedla. Mamka vždycky řvala přes chodbu, kdo zase kradl cukroví. Dnes už takové problémy nemáme.
Celé odpoledne na cukroví koukám a přemýšlím, co to asi je. Z čeho to je upečené? Všechno vypadá tak lákavě. S chutí bych si dala, ale mozek mi dává varování, že jakmile si dám jeden kousek, sním jich další deset a budu strašně tlustá. Po 3 hodinovém zírání na cukroví jeden kousek ochutnávám.
To je slast! Poté následovala večeře – obložené šunkové a sýrové talíře. Pro mě to znamená dušená mrkev na vodě se solí. Paradoxně obložené talíře vždy připravuji já, ačkoliv se jídla nikdy ani nedotknu. Tentokrát se neudržím a ochutnám plátek sýru. Zítra nebudu snídat. Jak jsem tohle mohla dovolit?!
Celý den se popíjí víno, které mám tak ráda, ale samozřejmě se ho ani nedotknu (pod záminkou, že přeci „nemůžu pít na léky,“ a taky „jsem hned opilá.“) Pravdou je, že vím přesně, kolik má víno kalorií. Přes den na ně koukám, jak si užívají společné jídlo a jediné co mi zbylo, je vzpomínka na chuť toho krásně vypadajícího jídla.

Vánoce jsou čas, kdy se blízcí navštěvují a užívají si vzájemnou blízkost a lásku.
Všichni přestávají myslet na svoje starosti, jedí cukroví, dobré jídlo, pijí víno a povídají si.
Zkrátka je to bezstarostný čas, na který se všichni těší. Ovšem pokud nemají mentální anorexii.

Z vlastních zkušeností můžu říct, že anorexie narušuje veškeré vztahy v životě nemocného a je důležité komunikovat velmi opatrně. Poznámky a komentáře, byť už míněné v tom nejlepším, bývají často „medvědí službou“ a anorexie si je upraví podle sebe.

Velmi důležitá je empatie, citlivost a v neposlední řadě hlavně trpělivost, bez které se v komunikaci s nemocným člověkem neobejdete.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *