Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: XVII. část

MotivationBýt sama sebou

Často mě přepadají výčitky z minulosti. I když říkám, že se z našich chyb máme poučit, někdy to sama nedělám. Mnoho příležitostí jsem promrhala a mívám chvíle opravdového smutku, že už to nikdy nebude. A to slovo nikdy mě zabíjí. Rozbolí mě hlava a hlodá to ve mně pěkně dlouho. Chce se mi brečet a cítím se, jako by mě v životě už nemělo nic pěkného potkat. Žádné zážitky, radosti a dobrodružství, prostě NIC. I takové temno se dokáže vytvořit v mém nitru.

Připadám si, jako dítě. Víří mi hlavou myšlenky, jedna šílenější než druhá. Chtěla bych cestovat, letět balónem, napsat knihu, umět hrát na klavír, vystudovat vysněný obor, dělat tohle a tamto. Jednou jsem viděla v televizi vyprávět nějakou cestovatelku a hned jsem byla schopná se na vše vykašlat a po maturitě někam odjet. Pak otevřu oči, uvědomím si, jak na tom jsem, proč by to nešlo a následuje smutek a pocit, že jsem nikdo.

Co vlastně umím? V čem vynikám? A měla bych vůbec? Kladu si tyto otázky, porovnávám se s ostatními a samozřejmě dojdu k negativním závěrům. Nic neumím. K čemu mi jsou nastudované knihy? Není lepší poznat svět a umět se v něm chovat, jednat, prosadit se? Z jedné strany slýchám, jak je potřeba studium a titul. Pak mi někdo řekne, že vysokoškoláci končí za kasou, lepší je se vypracovat, a já mám hlavu na dvě půlky. Tak co tedy? Studovat, nebo poznávat svět, zažívat porážky i vítězství. Nebo by šlo oboje najednou?

Přečetla jsem mnoho knih. Líbilo se mi, když některé radily, jak najít smysl života, objevit své vlastní já, nebo spontánně žít. Tak snadno se to čte, a tak těžko realizuje. Od lidí slýchám, že jsem paličák. Někdy se to ale vyplácí. Pokud se zaměříte na nějakou dobrou věc a nic s vámi nehne, je to ten nejlepší způsob, jak něčeho dosáhnout. Osvědčilo se mi to při boji s nadměrnou hygienou i nemocnými myšlenkami. Ale na některé věci je i silná vůle krátká – alespoň v mém případě.

Nic předem nevzdávat. I dlouhé boje mohou být úspěšné. Píšu tady motivační hesla, která mi zní hlavou pěkně dlouho. Nedokážu ale říct, zda zabírají. Mám jich mnoho. Rady, motta, přání – od lékařů, kamarádů, rodiny a dalších. Měla bych být ten nejmotivovanější člověk na světě, znát své cíle a jít za nimi. Kde je ten štít, který to všechno odráží, kde? Chci ho sundat, nejde to….

Hlava řádí, bolí, křičí, opět kvůli zbytečnostem. Musím ji okřikovat a mluvit sama na sebe. Už dost, klid, co se ti nelíbí, co jsem zas udělala špatně? Proč mi nedáš chvilku pokoj, vždyť mám všechno hotové. A nedám a nedám. Jen se flákáš, vymlouváš, nic z tebe nebude. Je to začarovaný kruh. Stále vidím nějaké chyby, ale nedokážu je pojmenovat. Toužím poznat samu sebe a milovat to, co mám.

Nechci působit, jako rozmazlená, nevděčná, perfekcionistická ženská, která si umí jen stěžovat. I když to, co popisuji výše, mi tak zní. Jsem vděčná lidem, kteří oddělují Ivetu a anorexii. Vědí, že taková ve skutečnosti nejsem. Poznají, kdy jsem to JÁ a kdy ne. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdybych to byla jenom já. Věřím, že se k tomu jednou dostanu.

Přestat se porovnávat a závidět ostatním. Rozhodnout se sama za sebe. Moc to ještě neumím, ale zjišťuji, že čím dříve s tím začnu, tím lépe. Toto mé jednání dělá pěknou neplechu jak v hlavě, tak v přátelství. I když nemám inteligenci / možnosti / schopnosti druhých lidí, neznamená to, že nemám nic. Nesmím věřit hlasu, který říká, že to nikde není. Musím hledat a nalézt to. A kdo hledá, ten vždycky najde!

Nikam nepůjdeš, musíš se učit. Jsi hloupá, hloupá, hloupá…

Na fotce stojíš špatně, nejsi tam hezká. Už to nikdy nebudeš moct napravit. Nikdy, nikdy, nikdy,…

 Proč sis to koupila, to nesmíš, bylo to drahé. Doma máš dost věcí. Zítra to půjdeš vrátit. Zítra, zítra,…

 Cos to snědla, víš kolik to má kalorií? No jo, nenažrané prase. Pěkná, tlustá, tlustá, …

Nikam se letos nepodíváš, ani za rok, ani za další, další, další…. Nic tě nečeká, nikde nic pro tebe není.

Kdo by tě chtěl? Snad nečekáš, že někoho potkáš, toho pravého. Nepřijde, neosloví tě, nebude tě mít rád.

…tohle a ještě mnohem víc řeším se svou hlavou. Oblíbená slova jsou NE, NIKDO, NIC. Opakuji se, vím, ale děje se to pořád dokola. Myslím, že je načase z toho kolotoče sesednout, ze všech sil zatáhnout za brzdu.

Mire Loch.

Anorexie je jako parazit. Šíří se, namnoží a zjevuje se tam, kde bych ji opravdu nečekala. Někde se mi daří, tak si najde jiné místo, které mi rozbije. Nejraději bych vzala pytel a naházela do něj všechno, co mám. Zní to snadno, ale slova nejsou činy. Ovšem dříve tu nebyla ani ta slova.

Věřte, že mě nebaví usínat s pláčem a říkat si, že už nechci být nemocná. Ale ten poslední krok je nejtěžší. Bojím se zbavit se jí úplně.  Přeci jen mě hlídala, vedla k dokonalosti, držela zpět. Nezvrtne se to? Co když začnu jíst, přibírat, vrhat se do všeho po hlavě? Škola se zhorší, nebudu se ovládat, ale dělat to, od čeho mě chránila? Počkat, ona mě chránila?

To nebyla ochrana, to bylo vězení! Zavřená, uvězněná, osamocená a jenom s ní. S jejími povely, nadávkami a pravidly. Nosila jsem její oči a jimi hleděla na svět i sebe. Na své tlusté tělo, nedokonalý život, špatný svět, který je proti mně a ona mě před ním ochrání. Budeš stále ta malá, slabá, nevinná holčička, které se nikdo nedotkne. Nikdo jí neublíží, ani si jí nevšimne. Půjdeš se mnou a já si tě ohlídám.

Se strachem a velmi pomalu se otevírám světu. Opouštím své vězení a jdu tam, kam chci jít já. Utíkám od ní pryč, jelikož mám kam jít. Jdu za svou rodinou, přáteli a lidmi, které miluji. Všechno byly lži. Žádná ochrana, ale okrádání. Sebrala mi úplně všechno a já to chci zpět. Něco vrátit půjde, něco bohužel ne, ale mám toho před sebou stále dost. Každý den, hodina, minuta bez ní, je jako nový začátek. Vnímám své okolí, jsem jeho součástí, konečně jsem zpět. Už tu není ona, jsem tu já, skutečně já, já Iveta.  

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

One thought on “Zkušenost s mentální anorexií: XVII. část

  1. Krásný článek. Mám pocit jako kdybych to psala já. Píšeš krásné články, děkuji ti za ně. Přeji ti ať jsi už napořád Ivetou.
    Také bych si přála být Kateřinou…..
    Krásné dny K.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>