Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: XVIII. část

It's true

Něco končí, něco začíná

Milá hlavo,

posledních šest let, jsme nebyly moc velké kamarádky. Stále jsi mi něco vyčítala, zakazovala a pěkně mi znepříjemnila život. Nakazila jsi mé oči, které pak neviděly skutečný svět. Nikoho jsem nechtěla, ani samu sebe. V zrcadle jsem se zvětšovala. Na koupání radši nemyslet. Nedokázala jsem se na sebe podívat a jídlo bylo to poslední, na co bych si vzpomněla. „Jsi pěkně tlustá, jak bys mohla něco jíst?“ vnucovala jsi mi tuto myšlenku a já ti to bohužel věřila.

Pravda se kolikrát špatně poslouchá, to jsem již zjistila. Ale kdo si ji vyslechne, naučí se ji VIDĚT, udělá moc dobře. Jsem ráda, že jsem si ji vyslechla i já. I když to bylo na úplném konci sil. Sáhla jsem si na dno, ale to neznamená úplný konec. Vždy stačí jen najít sílu a odrazit se. Je to těžké, ale stojí to za to. Kdyby se lidé vzdali po každém prvním pádu, nikdo by nikam nedošel, ničeho nedosáhl a takový svět si nelze přestavit. Pokud by pak vůbec nějaký svět ještě existoval.

Patříš k mému tělu jako ruce, nohy a srdce. Bez tebe to nepůjde, ale nepůjde to ani tehdy, pokud se nezměníš. A já ti s tou změnou moc ráda pomohu. Vyženu z tebe ty černé myšlenky, ten protivný hlas. Začneme znovu. Chci tě naplnit novými, pozitivními a reálnými myšlenkami. Nové zážitky, radosti a poznání. Svět je úplně jiný, než jaký jsme ho viděly. Tak se ke mně prosím vrať a začneme se na něj dívat úplně od začátku.

Milá anorexie,

nejraději bych ti řekla sbohem, práskla dveřmi a zamkla je na milion západů. Štveš mě, víš to? Já vím, že to víš a taky vím, jak se ti to líbí. Mně už ale ne. Byla doba, kdy jsem ti byla vděčná a užívala si tu sebekontrolu a dokonalost. Ale neuvědomovala jsem si, kam to vede. Byla to faleš, jedna velká lež, podvod. Přála bych si, aby to lidé, co tě potkali, začali vidět stejně. Jelikož život s tebou má jen jeden směr – trápení, bolest a smrt.

K čemu je tedy život? Je to dar, kterého si máme vážit a ne ho promrhat. Šest let, panebože šest let, a někdo třeba ještě déle. Jak je to možné, nechápu to? Člověk už nemůže, trápí se, bojuje, jak jen to jde, ale ty jsi stále tady. Proč už nevypadneš, nedáš mi pokoj?! Jdi pryč, táhni. Nenávidím tě a moc tě prosím, nech mě už být. Nemám už sílu na život s tebou, víš.

Nebude to hned. Honem rychle se tě zbavit nedá. Ale kdo začne, má na půl vyhráno. Věřím tomu, že jednou zmizíš. Slibuji sama sobě, že už tě nebudu poslouchat, nepropadnu ti a nedovolím ti mě ovládat. Zničila jsi toho už dost. Minulost nevrátím, zato moc dobře vím, jaká bude budoucnost. Vlastně ani to nevím, nejsem věštkyně, ale jedno si zcela jistě předpovím – ty v ní nebudeš!

Milá rodino,

jsem na konci konce jedné velké a ne moc krásné etapy mého života. Vím, že to se mnou nebylo snadné a věřte, že pro mě s vámi také ne. Jedna rodina, která si nerozumí. To je nepředstavitelné. Doufejme, že se to již nikdy nevrátí. Ale když lidé drží pospolu, věří si a podporují, tak se přeci nic nemůže stát. Dokonalou rodinu neznám. Kdo ví, zda vůbec nějaká někde je. Ale každá domácnost má něco do sebe. A já bych tu naši (i když pěkně rozkouskovanou) za nic nevyměnila.

Všude se hádají, něco si tají, nerozumí si a přou se. Znovu musím zmínit ty důležité lidské vlastnosti, jako je pochopení, odpuštění a důvěra. A když se k tomu přihodí špetka lásky a všechno se to zamíchá, vznikne nám rodina, kterou bych přála každému na světě. Vážím si každého člena rodiny, příbuzného, přítele i kamaráda. Jsem vděčná, že jste za celých šest let dokázali oddělit Ivetu a anorexii. Věděli jste, že to nejsem já a čekali jste (jako jsem čekala já), až se vrátím zpět. Z celého srdce vám za to děkuji.

Starosti nezmizí, máme je všichni. Věřím, že je jako rodina dokážeme vyřešit. Přála bych si, abychom si dokázali vše říkat do očí, nelhat si a nic nenamlouvat. K ničemu dobrému to totiž nevede, jak jsme již několikrát poznali. I já se musím naučit své omyly přiznávat. To musí přece všichni. Důležitější ale je, už je nedělat.

Napsala jsem svůj příběh, jelikož jsem ho nedokázala říct. Když už jsem o něm mluvila, má slova vedla nemoc. Vše se opakovalo stále dokola, ale nikam se neposouvalo. Snažila jsem se sdělit, jak vnímá svět člověk, který vlastně nevnímá. Který žije jen sám se sebou a s anorexií. Je nešťastný, trápí se a vy mu nedokážete pomoct, i kdybyste se rozkrájeli. Neměla jsem odvahu říct nahlas to všechno, co mě trápilo. Vyčítala jsem si, že budu tížit já vás. Teď je to venku. Sláva nebo bohužel? Nevím, co na to říct. Každý se v tom musí najít sám. Nikomu nic nevyčítám, ani mu nechci ublížit. Naše životy se prolínají a ovlivňují, a když se něco nedaří, všichni by měli umět říct dost. Stačilo. Jako sama se sebou tak i s vámi, bych ráda vykročila úplně znovu.

Milý živote,

pamatuješ si mě ještě? Neodešel jsi doufám moc daleko. Ráda bych tě totiž zavolala zpět. Slyšíš mě? Mé tělo, srdce, duše tě volají. Vrátíš se k nám?

Žila jsem a jako bych nežila. Chvátala jsem, ale nevím kam. Něco mi vadilo, ale nevím co. Dívala jsem se kolem sebe, ale nic neviděla. Jenom smůlu, smutek a neštěstí. Všechno mi vadilo, štvalo a trápilo. Proč? To nedokážu říct. Přeci nemohlo být všechno špatně. DNES už to vím, heuréka, přišla jsem na to – to já jsem byla „špatně“. Negativní, pesimistický melancholik – to je ale kombinace. Takhle se vážně nedá žít.

Vrátil jsi se, nevzdal jsi to, se mnou. Tak tě tedy vítám. Přísahám, že s tebou naložím úplně jinak. Nabízíš mi toho tolik a já to konečně vidím a dokážu ocenit. Zatím je na mě svět stále moc velký, zamotaný a mám z něho strach. Ale až v něm najdu samu sebe, věřím, že se vše zlepší. Jsi moje cesta a já po ní chci jít. Vyběhnout kopec, ze kterého jsem teď běžela a stoupat dál a dál.

Jako všichni ostatní, ani já nevím, co na své cestě potkám. Ale ať už je to cokoliv, chci se s tím umět vypořádat. Nikdy už nechci ztratit sílu a chuť na život. Protože pak je všechno v háji. Přeji sama sobě, ale i všem ostatním, aby to nikdy neztratili, případně hodně rychle našli, jako to postupně hledám já. Nevím, co bych ještě mohla říct. Nic mě nenapadá. Snad jen posledních pár slov – žijte, prostě žijte. Znovu opakuji, že život je dar, tak si ho nezapomeňte rozbalit.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>