Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: XVI. část

Dny plné obav

sunset waves shoreOd té doby, co jsem začala dělat změny, se toho hodně děje v mé hlavě. Někdy mám pocit, že je to samostatná část, zázračně oddělená od mého těla. Dělá si co chce, myslí podle sebe a někdy je to opravdu hrůza. Často se přistihnu, jak mluvím sama na sebe. Povídám si s mým JÁ a přemlouvám ho, aby věřilo srdci a ne těm praštěným nápadům. Kéž by tak šlo vyklepat z ní všechny kousky nemoci, nějak ji vyluxovat a znovu naplnit.

Moje obavy začínají se zvonícím budíkem. Co budu dnes jíst a co se budu učit – každodenní dilema. Stydím se, když to píšu, ale bohužel to tak je. Říkám si, v klidu, pomalu, já nebudu mít uchvátaný život, já ne. Každý má právo, na pohodová rána. Protáhnout se, probrat se a nechat mozek, aby se nastartoval, jelikož to dnes bude zas nálož.

Jídlo už takový problém není. Hlídám si, co je zdravé, dietní, bez tuku. Ale NENÍ TO jako dřív. Ráda bych tu „kalorickou kontrolu“ zahodila a zavedla normální zdravý životní styl. Mnohokrát mě napadlo, co by se stalo, kdybych se na to vykašlala. Co by mi mohla udělat? Nemůže na mne sáhnout, nestrčí mě pod auto. Maximálně bude chvíli řvát, ale rozhodně ne věčně. Upřímně říkám, že se nechci naučit znovu jíst úplně všechno. Bez řízků, smažáků, svíčkové a koblih se mile ráda obejdu. Ale chci se přestat bát toho, co je „skutečně zdravé,“ pouze mnou stále zakázané. Tuky, pečivo, mléčné výrobky, luštěniny a mnoho jiných věcí. Tělo potřebuje všechno a mělo by to dostat v jakékoliv podobě.

Fobie z másla a bílé housky se dá překonat. Hnědá houska, margarín a semínka – umět to nějak nahradit, ale opravdu nahradit! Nezavrhovat to. Každý den si říkám, že to zkusím, koupím to, je to zdravé, není čeho se bát. (Slovo zdravé používám často, já vím, ale zní mi v hlavě celé dny). Plánovat je lehčí než dělat. V obchodě mám ruce jako robot a velitel je hlava. Odvádí mě od nových věcí k těm starým, osvědčeným a dovoleným.

Nechci ze sebe dělat hrdinu, ale nedávno jsem řekla stop. Jako věřící věřím, že život je dar. Někdo chtěl, abychom tu byli, něco zažili a po určitě době se vydali dál. Jsem za to vděčná a nehodlám to promrhat, už ne. Šest let bohatě stačilo. Je načase rozbalit ten dar života. V mém případě bude chvilku trvat, než rozvážu všechny uzle, ale chci se dostat dovnitř, věřte mi.

Jako žena často sním o rodině a dětech. S tím je spojena má další obava. Diety a hladovění přispěly tomu, že stále nevím, zda budu moct mít děti. Je to hrozná představa a také se stydím. Je mnoho žen, které děti mít nemohou z mnohem závažnějších důvodů. Kdyby některé z nich řekli, najezte se a vše bude dobré, půjde to, co by za to daly.

Každá návštěva lékaře mě hodně mrzí a zároveň nakopne. Říkám, jak se snažím, vše se lepší, ale výsledky zůstávají stejné. Nevím, kolik léků jsem celkem snědla a kolik lékařů nakonec navštívila. Také trvalo zbavit se obavy, že po hormonech přiberu. Nebo by to mohlo být geny. (V rodině s tím opravdu máme problém). Stále jsem to na něco sváděla, překrývala a hledala vysvětlení jinde, než ve váze a jídlu. Dnes je mi dvacet, sundávám klapky z očí a slyším lékařku říkat, že neví, co se mnou.

Mívám období, kdy myslím jen na děti. U každého jídla si to opakuji. Pak přijdou výčitky, strach a mám chuť sníst opravdu cokoliv. Ale je to jen afekt, který v obchodě opět zamrzne. Doprovází to myšlenka na manžela. Kdo by mě chtěl? Ošklivá, nešikovná, nemocná. (Jednu dobu jsem plánovala, že si najdu nějakého anorektika). Nemám představu o ideálním muži (pokud vůbec nějaký existuje). Tolerance, láska a opora. Milovat člověka takového, jaký je, i s těmi chybami. Nestydět se za něj, netlačit ho do toho, čeho se bojí, ale pomáhat mu vše s klidem překonat. Ovšem nesmí to být beznadějné. I druhá polovička musí něčím přispět. Nejsem manželský poradce, ale píšu, co cítím.

Obavy nejsou uzavřená kapitola. Strach má i kladné vlastnosti. Nutí nás být silnými, trpělivými a nebojácnými. Na každém dni je něco hezkého i smutného. Můžeme podlehnout a nechat strach vše kazit. Nebo se přestat bát a zamyslet se, čeho se to vlastně bojím? Co mi pořád vadí? Není to zbytečné…

Já jsem své obavy dlouho tolerovala. Nechala si je vrtat hlavou, bála se budoucnosti a nehleděla na přítomnost. Všechny plány směřuji TAM, a co mám TEĎ, se mi nelíbí. Jak jsem již řekla, změna je život a v mém případě to sedí. Naučit se nebát budoucnosti a zároveň si ji úplně nepodělat. To je teď můj cíl. Chovat se tak, aby se předčasné obavy jednou nevyplnily. Nevím, co bude zítra, za měsíc nebo rok. Teď je teď. Přijmout současnost takovou, jaká je a mít ráda to, co přináší. To je můj momentální boj. Chci zpět sílu, energii, chuť žít každý den. A konečně vím, že bez jídla a zdravé mysli to prostě nepůjde.

Hlavo, pojď zpátky k tělu. Vystěhuj ze sebe nezvaného hosta. Přijmi svět takový, jaký je. Měj ho ráda, měj ráda i mne a každý den bude nádherný. 

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

One thought on “Zkušenost s mentální anorexií: XVI. část

  1. Doporucuji mrknout na Sarah Ramadan (na Instagramu fightforgrowth) – uspesne porazila anorexii. Velice pozitivni a inspirativni osoba :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>