Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: XII. část

Co potřebujeme? Náruč a pochopení.

understoodJe to již 5 let co jsem ztratila cestu k sobě samé. Po celou dobu tu byla spousta lidí, kteří se mi snažili pomoci najít správný směr. Ukazovali mi cestu, po které se mám vydat, avšak já jsem byla slepá. Čas plyne a já se cítím pořád stejně zmateně jako před pěti lety. Jak je to možné? Copak jsem takový slaboch, že jednoduše nedokážu poslechnout rady okolí? Jsem snad tak povrchní, že pořád lpím na svých problémech? Dělá mi dobře topit se ve svém trápení? Užívám si snad, že o své nemoci mohu mluvit?

Je velmi jednoduché nemocného zaškatulkovat a dát mu nálepku, proč se své nemoci nechce vzdát. Je snadné radit a být naštvaný, že nemocný neposlouchá. Život vedle člověka s poruchou není vždy procházka růžovým sadem, ale sama za sebe mohu říct, že právě ti lidé, kteří mě nikdy neopustili, pro mě mají největší hodnotu. Zůstali při mně v každé situaci a nikdy nehodili flintu do žita. Patří jim obrovský dík za trpělivost, laskavost a odvahu. Jak to tak ale bývá, lidská trpělivost je omezená a jednou skutečně dojde. Každá urážka, každé jedovaté slovo neskutečně bolí. Bolí jako bodnutí nožem a nepřestává bolet ani dlouho poté. Čím to je, že lidé mají dojem, že ve snaze „otevřít oči“ vám mohou říct vše pořádně od plic? Každá poznámka způsobí opravdový zmatek v hlavě. Nakonec vždy začnu pochybovat, zda dotyčný opravdu neměl pravdu. Dojdu k závěru, že jsem ještě horší, než jsem si celou tu dobu myslela. A kruh sebeobviňování se uzavírá.
Nevím, kde lidé nabývají dojmu, že je anorexie projevem sobeckosti, touhy vyniknout či se zviditelnit. Pokud jde o mě, tolikrát jsem si přála být neviditelná. To se mi nikdy nepovedlo. Anorexie je pro mnohé snahou zmizet. Dusí se ve svém těle, dusí se na světě. Je pravdou, že se nebojím o problémech mluvit.  Hlavním důvodem jsou ta slova, která se mi vryla do paměti. Bolí pokaždé, když si na ně vzpomenu a připomínají mi, jak je důležité nebát se mluvit. Když si vzpomenu na dané momenty a situace, mám pocit, jako by mi trhaly srdce z těla.

O víkendu jsem navštívila festival duševního zdraví Na Hlavu, kde jsem absolvovala přednášku na téma „Moje jméno není diagnóza“, kde mluvili lidé s duševními poruchami a vyprávěli své příběhy. Celou přednášku jsem brečela. Ne smutkem, ale dojetím. Dojetím, že chápe moje vnitřní utrpení. Dojetím, že v tom nejsem sama. A právě v tom okamžiku jsem pochopila, co mi opravdu schází. Vždycky jsem si myslela, že potřebuji rady, co mám dělat, ale to byl velký omyl. Sama totiž moc dobře vím, co musím udělat. Uvědomila jsem si, že je to POCHOPENÍ a pocit bezpodmínečného přijetí, co mi tolik schází.  Přijetí se vším všudy proto jaká jsem, nebo možná spíš přesto, jaká jsem.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>