Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: XIV. část

Když život ztrácí barvy aneb o depresi

Sadness, Mental, Sad, Depression, Depressed, StressLidé s oblibou říkají, že mají „depku“. Ale proč není „depka“ skutečná deprese?
Vybavuji si telefonát kamarádky, která mi říká, že má „depku“, protože se pohádala s přítelem. „Depku“ má také student, který se musí učit. Skutečná temnota však leží jinde.

A kdo trpí opravdovou depresí? Jednou z nejgeniálnějších knih, která popisuje skutečnou tíhu deprese, je kniha od Williama Styrona – Viditelná temnota: Memoáry šílenství. „Zpomalená reakce připomíná ochrnutí, duševní energie je přiškrcená na minimum. Nakonec je zachváceno i tělo, z něhož jako by vytekla všechna míza.“

„Při depresi tahle víra v osvobození, v možný návrat k původnímu stavu neexistuje. Bolest nepolevuje a pacientův stav činí nesnesitelným vědomí, že žádná pomoc nepřijde – ani za den, ani za hodinu, ani za měsíc nebo za minutu. Pokud dojde k nepatrnému zlepšení, pacient ví, že je dočasné; bolesti se objeví zas. Tahle beznaděj deptá duši možná víc než bolest sama. Během dne se nerozhoduje – jako při normálním chodu věcí – mezi situací nepříjemnou a situací příznivější, mezi starostmi a relativní pohodou, mezi nudou a činností, je pořád jenom bolest a bolest.“

„Pacient trpící depresí je jako „raněný schopný chůze“, kdy se dostává do nesnesitelných situací ve společnosti i doma v rodině. Musí se tvářit – navzdory mučivé úzkosti, která mu sžírá mozek – přibližně tak, jak se za normálních okolností ve společnosti očekává. Musí se pokoušet společensky konverzovat, odpovídat na dotazy, zasvěceně přikyvovat nebo vraštit čelo a – Pane Bože! – dokonce se usmívat. Přitom každý pokus říct pár slov je strašným utrpením.“

Reakce okolí bohužel většinou na celkovém stavu moc nepřidají. Vždyť přece:

  • depku má občas každý („ale prosím tě, já jsem měla teď taky depku“)
  • nesmíš se tomu tolik poddávat
  • optimistické fáze na téma „vzmuž se“, „když se chce, tak to jde“
  • ten, kdo mluví o sebevraždě, to nemyslí vážně („o tom už nikdy nemluv“)
  • to je jenom v tvé hlavě, jdi něco dělat
  • jdi se rozveselit, pusť si komedii

Realita deprese

Deprese je dlouhodobě zhoršená nálada, kterou provází pocity beznaděje, nicotnosti a bezvýchodnosti. Nemocný je paralyzovaný svojí vlastní apatií a nezájmem o věci, které ho dříve těšily. Ztrácí zájem o cokoliv v jeho okolí. Jediné, po čem touží, je prospat celý den. Bohužel mívá problémy s usínáním nebo se naopak budí velmi brzy. Pociťuje obrovskou únavu, protože ani celodenní spánek pro něj není odpočinkem. Nemá sílu dělat ani tu nejméně náročnou činnost. Nemůže se soustředit na běžné činnosti, i ta nejobyčejnější aktivita je pro něj obrovskou zátěží a vyžaduje veliké sebezapření. Člověk v depresi nezvládá někoho „dlouho“ poslouchat, ač se jedná o několik málo minut. Někdy nedokáže vstřebávat informace už při prvních slovech – jeho mozek toho není schopen. U závažnějších forem deprese začíná mít problém se základními věcmi, jako je hygiena, jídlo či pití.

„Bože, je tohle konec? Nemám sílu – ani psychickou, ani fyzickou. K čemu je tento svět? Chci jednu věc v životě jednoduchou. Je mi strašně, chci jen ležet a křičet. Vykřičet, jak hrozně se cítím. Kde jsem jen udělala chybu? Proč je mi se sebou tak hrozně zle? Co jsem si udělala? Je mi z ničeho nic neuvěřitelně úzko, úzko ze života. Nemůžu se nadechnout, nemůžu dýchat. Bude mi ještě někdy vůbec dobře? Už mě nebaví se pořád usmívat a být optimistická. Nechci nic řešit, chci jen tak BÝT. A teď tu jen tak sedím a brečím nad svým životem. Pláču, protože mi je všechno tak moc líto…
Co když taková budu celý život? Všichni mě chválí, ale proč cítím pravý opak?“

Nebát se požádat o pomoc

Ačkoliv jsem si na vlastní kůži vyzkoušela odsouzení druhých lidí, kteří mi sdělili, že si mám jít do léčebny, protože je moje problémy absolutně nezajímají a že je to moje věc, nepřestala jsem věřit v to, že se mi dostane pomoci a pochopení, když o to požádám.

Prvním krokem je návštěva psychiatra. Je nutné se odpoutat od předsudků společnosti, že budete „nadopovaní“ antidepresivy. Antidepresiva nezpůsobují stavy euforie, při kterých budete mít pocit, že na světě není problém, pouze se budete dívat na věci s větším nadhledem a nebudete zahrabaní na dně své deprese. Léčba může trvat několik měsíců nebo let, proto i když se člověk cítí lépe, neměl by ji přerušovat a klást si vysoké cíle. Stav se kvůli tomu může opět zhoršit. Je proto důležité důvěřovat svému lékaři.
Dalším krokem je dlouhodobá psychoterapie, která pomáhá řešit situace v životě nemocného a napomáhá odhalení příčin jeho psychického stavu.

Jak mohou pomoci blízcí lidé?

  • Podporou v léčbě a vyvarování se předsudkům společnosti.
  • Pochopením a v první řadě bezpodmínečnou láskou.
  • Vyhnout se kritizování a „povzbudivým“ výrokům: „Vzchop se! Bojuj! Když se chce, tak to jde! Nebuď líný! Snaž se!“
  • Nepodceňováním slov nemocného o sebevraždě – může se jednat o skutečné volání o pomoc, které mohou zrealizovat.
  • Přijetím faktu, že deprese je nemoc jako každá jiná.
Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>