Kultura

Kniha, která mi změnila život – Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku

Bylo to jako být znovlargeu poprvé zamilovaný. Hluboce a opravdově. Spadnete do toho, bezelstně. Necháváte se pohltit polibkem každé stránky, vtáhnout do děje, do myšlenek. Těšíte se a šetříte si každou stranu, která tak krásně voní tím starožitnictvím, vedle kterého bydlela babička. Nálada knihy objímá… A pak je tu ten strach – z toho, že svazek jednou skončí. Že otočíte poslední list a už Vás čekají jenom pevné desky. Zůstane ve Vaší mysli, i když už nebudete spolu?

rear-view-of-woman-walking-on-street

Řekl to všechno. Václav Hrabě mě naučil číst mezi řádky. Ten, který stihl za pětadvacet let života mnoho – vystudovat, zažít poválečné Československo, oženit se, rozvést se, napsat desítky básní, mít syna, zemřít. Někdy si představuji, že se potkáme. Myslím, že bychom se nekamarádili. Snad až příliš by mi vadila jeho přelétavost, nevázanost, to, že byl silný kuřák a bohém,… Potkali bychom se v naší milované Praze. Vidím to: Stojíme vedle sebe na Mánesově mostě a hledíme na Vltavu, na tu, o které se ví, že je možné u ní ráno vidět divoké koně, vyjmenovat své lásky a bude-li to třeba, nechat se zabít pro ně. Nemluvíme spolu, slunce – překrásný manekýn – se právě prkenně uklání k západu, když se z jeho úst ozve:

Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem 

Neřeknu nic.

Měla bych? Snad jen poděkovat. Děkuji, žes mi rozuměl. Že se mi Tvá slova mohla odrážet v očích. A že byl jejich záblesk vidět, i když jsem se nad sbírkou už dávno neskláněla. Děkuji za to, že jsi psal volným veršem, necítila jsem se pak svázaně. A ta absence interpunkce? Člověk si zvykne na všechno.

Vímprague-charles-bridge-czech-republic-swans-water
že mě nemáš ráda
ale já tě mám
v krvi rozpuštěnou
a bacily tetanu s vůní kouře a arniky a šlágry
tak starými
že je už vůbec nikdo nepamatuje

Cením si toho, že je v textu prožitek. Někdy zloby a bezmoci, jindy citu jemného a nevyzpytatelného. Někdy je cítit láska, možná, že k té ztracenosti. Nevím, co jsi hledal a jestli jsi to chtěl najít. A omlouvám se za tykání, pane Hrabě, jsme skoro stejně staří.

Na tvorbě tohoto beatníka mě oslovuje jeho upřímnost, jazyk je srozumitelný, občas se objeví slangový výraz, skoro jako by promlouval přímo k nám. Provokuje čtenáře mnohými kontroverzními texty, často vyjadřuje nechuť a odpor k vládě, touhu po svobodě a nezávislosti, někdy se vyskytují pocity vyděděnce, ale je přeci v básních ono něco, co Vám žádný „rozbor textu k maturitě“ nedá. Hrabě dokáže být laskavý a důvtipný a dokáže překvapit. Zas a znovu, při každém čtení.

Která kniha mi změnila život?, ptalo se zadání článku. Odpověď byla náročnější. Nejspíš žádná, život mi měnili spíše autoři, zejména můj nejmilejší trojlístek Frankl – Kundera – Hrabě. Poslední zmiňovaný se z těchto tvůrců rozepsal nejméně, přeci jen onen svítiplyn ukončil jeho život velmi brzy, a já ho nechci opomíjet. Vyrostli jsme spolu a tuhle výpověď jsem mu dlužila. Hodně mi pomohl, jak ve chvílích, kdy jsem měla pocit, že mi nikdo nerozumí, tak když se celý svět smál. Byl tu pro mne a za celou dobu mě neopustil. Budiž jakýmsi důkazem o hodnotě jeho díla i fakt, že navzdory krátkému uměleckému působení žije odkaz Václava Hraběte dodnes v mnoha písních (zvláště od Vladimíra Mišíka), opisech a recitacích. Jsou tu pro nás. S tématem – troufnu si říci – vždy aktuálním.

Myslím, že knihy v sobě mívají zabudované kouzlo okamžiku, které může vyjít napovrch jedině tehdy, když je vezmeme do rukou ve správnou chvíli. Toto načasování je velmi důležité. Vzpomínáte si, jak jste poprvé četli Malého prince? Oči byly slepé, a pak jsme se začali dívat srdcem. Bylo to jiné čtení, jako listovat docela odlišnou knížkou. To samé platí u Hraběte, člověk musí být naladěn na stejnou vlnu. Někdy lehce melancholickou, cynickou, vnímavou. Jednotlivé básně se neomrzí. Střídají témata a motivy. I tady to ale funguje jako v životě – nejde o lásku na první pohled. Obal není všechno. Až si všimnete toho, že prasklina na chodníku připomínala tvarem javorový list, až se usmějete na neznámého člověka v obchodě, až řeknete „děkuji“ a budete to tak myslet. Až se budete cítit otevření světu, přišel Vás čas na Blues. Možná ze mě teď mluví ta dvacetiletá dívka plná ideálů, ostatně bláznivým holkám byla sbírka věnována, ale mám za to, že také Hrabě mě naučil být vnímavější.

Sám si v básních všímá moci přítomného okamžiku:

 

Zavři očiprague-czech-republic-city-cities-urban-buildings
dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat

 

Z jeho básní je někdy cítit klid a někdy stísněnost.  Chvílemi naděje a touha, že za odlivem noci mešká ráno všedního dne. A lidé tolik věří, že bude dnem svátečním. Ovšem vůbec nejraději mám to, jak mě naučil nebát se změny. Jeho slova se stala mým ústředním motivem dalšího toku smýšlení. Pomohl mi vnímat to, co je. Nevěnovat příliš času minulosti, neboť může vést k depresi, ani budoucnosti, která umí vyústit v úzkost. Prožít dnešek. To dobré, i to špatné v něm. Protože i bolest se musí procítit, stejně tak, jako radost. Neboť to, co je teď, se už nebude nikdy opakovat. Každý den zažíváme poprvé a naposledy. Každé ráno se probouzíme o trochu jiní. Naučil mě vážit si této chvíle. Věřit v to, že všechno je tak, jak má být. Bylo to přesně v této myšlence:

Je to tak podivné
co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
ta myšlenka že tě můžu ztratit
protože všechno na světě
se neustále mění

 

Všechno na světě se neustále mění.

A my (také)? Budeme lepšími lidmi a pohneme horami.

 

V jistých pasážích jeho tvorby mvintage-music-closed-shopě napadlo, že čím více se honíme za štěstím, tím více nám uniká. Je nejspíš velký předsudek a omyl, že člověk usiluje v zásadě o to, aby byl šťastný. Ve skutečnosti chceme, abychom k tomu měli důvod. Pocit štěstí se pak dostaví sám od sebe. Třeba v okamžiku, kdy jdete pražskými ulicemi a poznáváte Hrabětem popsaná a vykreslená místa. Když se zvednete od stolu a jdete říct lidem, které máte rádi, že je máte rádi. Protože už tak nějak zkrátka není na co čekat. Náš život je teď a tady. A se vší úctou k východním náboženstvím, dovolím si nespoléhat se na reinkarnaci.  A to je myšlenka, kterou si z díla Václava Hraběte beru. Přeji nám, abychom měli pochopení, objímali své blízké, plakali, když budeme nešťastní a smáli se, když bude důvod. Někdy nestačí mít jen oči otevřené, jsou chvíle, kdy musíme otevřít i uši a budeme-li odvážní, přijde čas na to, otevřít srdce. Ne, nechci být patetická, milý čtenáři, ale něco je zkrátka potřeba také procítit. Není to ono, jít pořád jen po povrchu.

Každý musíme přebrat odpovědnost za svůj vlastní život. V mnohých textech se Hrabě zaobírá také smyslem. A tedy mi dovolte naposledy ho citovat: „Je třeba nedat se zlákat štěstím, které padne a sluší, nebýt tu zbytečně, nejíst tu zadarmo chleba.“

Bylo to jako být znovu poprvé zamilovaný. Hluboce a opravdově. Na první lásku se nezapomíná.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>