Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: Ohlédnutí II.

Krok do neznáma

 Aerial view of croissant, chocolate piece and coffee cupKdybych měla shrnout uplynulé tři měsíce, nevím kde začít. Odmaturovala jsem a valila se jedna událost za druhou. Nemohla jsem uvěřit, že mám maturitu. Já jsem přeci úplně blbá, nic neumím, tak jak jsem odmaturovala? Jak jsem se dostala na vysokou? Jak je to možné, když v hlavě nic nemám a podle mě jsem k ničemu?

Nedokázala jsem vypnout a přestat se učit. Dokud neskončilo testové šílenství a já si nepřiznala, že jsem přijatá na školu a mám vše za sebou, stále jsem se učila a ležela v knihách. Pak se dostavily výčitky, že se neučím a zhloupnu. Pak přišel strach, že na vysokou nemám. Veškeré cíle a plány, které jsem měla před maturitou, se rozplynuly a začaly se tvořit nové, lepší a zdravější. Otevřel se mi celý svět. Najednou jsem nevěděla, čím chci být, co chci dělat víc, kam chci jet a děsilo mě, že to nestihnu. Jako by nebylo už žádné další léto, jen tohle. Byla jsem úplně mimo. Zmatená, rozběhaná, stále jsem chtěla někde a s někým být a zároveň si odpočinout a mít čas pro sebe. Můj organizovaný život se rozbil na milion kousků a najednou tu bylo každý den něco nového, nečekaného, spontánního. A já se toho najednou nebála.

Některé letní dny byly nádherné a nezapomenutelné a některé bych nejraději vymazala. Doma se pár věcí pokazilo, pár zas povedlo a zlepšilo. Nebudu tím ale kazit tento článek, jelikož má být o létě, volnu a dobrodružství. Zároveň už nechci, a vlastně ani nemohu, z osobních důvodů popisovat mé vztahy a problémy v rodině, jelikož se mi to kvůli minulým článkům vymstilo. Jak říkám, pravda se slýchá obtížně a přiznává ještě hůř. Na druhou stranu svou rodinu chápu a zkouším na to hledět z jejich strany a opravdu, vše se dá pochopit v několika verzích, ať už je to myšleno jakkoliv.

Před pár lety bych nevěřila, že mohu zažít i jiné léto, než s jednodenními výlety, hlídáním časů návratu (aby byla večeře v 18 hodin) a zkoumáním jídelníčků restaurací v místě, kde budeme. Na všechno – všecičko – jsem se vykašlala a užila si nádherné léto BEZ ANOREXIE. Neříkám, že se občas mrcha neozvala, ale nikdy to nebyl tak slabý hlásek a nikdy jsem ho tak dobře neumlčela, jako nyní.

V Alpách jsem si uvědomila, že stojí za to žít a že moje tělo opravdu potřebuje sílu. Došlo mi to až 2100 metrů nad mořem, ale přeci jen došlo. Proto ještě jednou děkuji kamarádce za výborné prošlé špagety, za její důvěru a snahu ukázat mi, jak krásný život může být. V kempu jsem se smíchem vzpomínala na moje hygienické mánie. Když jsem ve stanu válela všechno jídlo na dece, obědvala v přírodě a za volantem. Hned si člověk uvědomí, jaké hlouposti dělal a současně by měl být hrdý na to, že se jich zbavil.

Jestli je nemoc skutečně pryč? Nevím. Nedokážu to říct. Párkrát se ozvala a jsem si jistá, že se ještě ozve. Záleží jen na mně, jak moc jí to dovolím. Opět jsem dostala mnoho rad a podpory, jak se jí zbavit úplně. Myslím, že se mi to poslední měsíce dařilo. Nic jsem nehlídala, dala si, na co měla chuť (i zakázaná jídla), po 9 letech jsem měla čokoládu!!! Jsou to jen malé krůčky, které se postupně prodlužují a jednou, určitě brzy, to bude plynulá chůze zdravým a svobodným životem. Bez hlasů a výčitek, bez strachů a bolesti.

Něco zmizelo a něco se objevilo. Jiné obavy vyplynuly na povrch. Snažím se s nimi bojovat stejně, jako se vším. Není jich bohužel málo. Strach ze smrti a temnoty mě neopustil. Přidal se strach, že zůstanu sama a nikdy nebudu mít možnost někoho poznat. Strach že nebudu moct mít děti, nebudu máma a nebudu mít rodinu. Že nikdy nenavštívím země, které jsem vždy vidět chtěla. Někdy se to nahromadí a já nevím, jak z toho ven. Jsou to pocity, které se těžko vysvětlují i těm nejbližším, ale když pláčete a oni neví proč a jak vám pomoci, je to taky těžké. Nechci se budoucnosti bát, chci si ji naplánovat, aby se mi líbila a já se těšila na každý nový den.

sheltering wilde shelterDo školy se bojím i těším zároveň. Těším se, že se odstěhuji a budu žít sama za sebe (i když s finanční podporou rodičů, ale tak to má téměř každý student). Uklidňuji se, že pokud za rok se školou seknu, nic se nestane a svět se nezboří. Každý něco zkouší a nemusí přeci dělat to, co mu nejde. V období maturity mě bavila a velmi zajímala psychologie. Na tu jsem také přijata. Chtěla jsem studovat, jak si to přála babička, než umřela. Najednou by mi stačil jen bakalář a radši bych se viděla někde v zahraničí a dělala naprosto cokoliv. Chtěla jsem léčit poruchy příjmu potravy, když s tím mám vlastní zkušenost. Okolí mě od toho ovšem odrazovalo a já pak pochopila proč. Také jsem od toho chtěla mít pokoj úplně a ne se tím ještě živit. Začala převládat touha pracovat s dětmi jako dětský nebo školní psycholog. Pak mě opustily všechny tyto myšlenky a já byla schopná zůstat na brigádě, nebo odjet do zahraničí a tam dělat pokojskou či servírku. A teď? Budete se smát… já se sama sobě směji také. Teď absolutně netuším.

Není to ale povinnost vědět, co budu jednou dělat. Třeba mě během školy něco cvrnkne do nosu a zamiluji si to, nebo se ve mně zas probudí stará myšlenka. Momentálně mám chuť psát. Články, knihy, deníky. Zase pomoct ostatním, dostat se jak z problémů s jídlem, tak ze smutků a obav. Na to by se psychologie asi vážně šikla, takže vím, že školu jsem si vybrala snad dobrou. J

Jediné, čím jsem si na sto padesát procent jistá je, že chci pracovat s lidmi, mluvit s nimi a každý den poznat něco nového. Byla jsem tak dlouho sama, bez přátel a kolektivu, že bych to už nechtěla zažít. Jasně, možná to jsou nereálné plány, ale nic není nemožné a všechno mě teprve čeká. Momentálně kráčím do neznáma….

Takže jaké jsou nové vyhlídky? Budu se stěhovat, budu bydlet s kamarádkou, snad poznám nové lidi a získám přátele, poznám nové prostředí a doufám, že budu více žít než se učit, jako tomu bylo na gymnáziu. Ale mým největším cílem bude, abych na nové škole a mezi novými lidmi už nebyla ta nemocná, unavená a samotářská Iveta. Nedovolím jí, aby mi kazila další léta studentského a osobního života. Tohle léto jsem jí to poprvé po letech natřela a líbí se mi to. Tak proč to nedělat dál? No jasně, člověk by měl dělat to, co se mu líbí.

Na závěr bych chtěla všem popřát krásné letní dny, které ještě zbývají a dobrý start ve škole či v práci. Ať se vám daří, máte hezké vzpomínky z dovolených a mnoho plánů do budoucna. Dělejte, co vás baví, a buďte s lidmi, se kterými je vám fajn.

 A já se budu snažit zase někdy něco napsat.  Začalo mě to opět velmi bavit.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>