Úzkost jako každodenní společník

Pokaždé když zaslechnu slovo úzkost, zmocní se mě známý tíživý pocit na hrudi. Dříve jsem si nedovedla představit, o jak moc paralyzující pocit se jedná.  Od zdravého stresu a mírné úzkosti před důležitými událostmi jsem se dopracovala až k panickým atakám, které zásadně ovlivnily můj postoj k životu a kompletně mi přeházely priority v životě.

Drobné úzkosti se však později začaly měnit na úzkosti téměř ze všeho, co jsem udělala nebo neudělala. Z úzkosti se tak stal každodenní nesnesitelný společník. Úzkost z úspěchu, ale i neúspěchu. Úzkost z uzdravení, ale i z nemoci. Úzkost ze společnosti lidí, ale i ze samoty. Měla jsem úzkost, když jsem se učila, ale také když jsem se neučila. Úzkost z odpočinku, ale i z přepracování. Již ráno jsem se budila s úzkostí, že jsem vstala v 5.00, protože to je podle mého pozdě. Na druhou stranu mě svírala úzkost z toho, že jsem racionálně věděla, že je to příliš brzy. Úzkost téměř ze všeho, na co jsem pomyslela.

Dalším vývojem byly již výše zmíněné panické ataky. Úzkost sama o sobě měla nějaký racionální důvod, naproti tomu paniky důvod nemají. Jak to tak bývá, první signály přetížení se projeví na psychice. Rozjel se kolotoč panických atak, které zdánlivě neměly příčinu. Tento stav bych přirovnala k absolutní bezmoci, kdy začnete zrychleně dýchat, čímž si vydýcháte veškerý vzduch a začnou vám brnět končetiny, tudíž se dostanete do svalové křeče a nemůžete třeba pohnout rukama. Poté začnete šílet, že určitě zemřete nebo se zblázníte. Tlak vesele stoupá a vám je ještě hůř.

Nejprve jsem paniky chápala jako něco, co nemůžu ovlivnit. Stylizovala jsem se do role „oběti“, která je nemocná a nic s tím neudělá. Po jedné velké panické atace jsem si řekla „a dost.“ Domluvila jsem si pravidelné psychoterapie a rozhodla se konat. Na psychoterapii jsem se naučila, že nic z toho se mi neděje bezdůvodně. Všechno má ať už vědomou nebo nevědomou příčinu. Poté jsem si začala uvědomovat, jak bezohledně jsem se k sobě chovala. Vstát ve 4 hodiny ráno, učit se, jít do školy, přijít domů, učit se a jít spát. K tomu celý den hektolitry kafe a téměř bez jídla. Upřímně bych se divila, kdyby se tento životní styl někde neprojevil.

Od té doby jsem začala více poslouchat svoje tělo a své potřeby. Přestala jsem ignorovat únavu a přepracování. Dostala jsem naordinovaný každodenní odpočinek a relaxaci. Také jsem začala dělat věci, které mě baví a dělám je jen kvůli sobě. Vždy jsem byla dost alternativně smýšlející člověk, a proto mě nadchla myšlenky jógy, které se věnuji již 4 roky. K józe se přidalo veganství, které mi pomáhá v boji se svým mozkem a dodává mi motivaci, protože sama v sobě cítím, že je to tak správně. Uzdravování psychiky není procházka růžovým sadem a už vůbec není přímá. Naopak, je velmi klikatá.

Moje každodenní mantry:

„Konečně jsem přestala utíkat sama před sebou. Komu jinému je lépe?“

„Naslouchej svému vlastnímu srdci spíše než jakýmkoliv jiným hlasům.“