Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: XIX. část

Cítit se osamocený ve společnosti lidí

Woman looking at forest at dawnJedním z nejhorších pocitů vůbec je samota. Pocit, že jsme na všechno sami a nemáme u sebe nikoho, komu bychom se mohli svěřit, koho bychom mohli obejmout a s kým je nám dobře.
Co ale teprve, když jsme obklopeni lidmi, ale přesto se cítíme sami? Je to velmi zvláštní pocit, když jsme ve společnosti lidí, ale stejně si připadáme jako ty nejosamělejší osoby. Zdá se nám, že jsme na všechna svá trápení sami, a i když se snažíme být otevření, máme pocit, že nám druzí nemohou porozumět. Nerozumí našemu trápení a my si tak často připadáme provinile za své pocity a emoce. Stydíme se a raději se uzavřeme do sebe.

Sama ze své zkušenosti vím, jak je obtížné začít mluvit o svých problémech. A co teprve, pokud se jedná o tak kontroverzní téma jako jsou duševní poruchy. Zpočátku jsem měla velký strach mluvit o tom, že mám problém, a proto jsem se to raději snažila vytěsnit a dělala jsem, že je všechno v pořádku. Později, když jsem si svůj problém uvědomila plně a dospěla do stádia, kdy jsem věděla, že na to sama nestačím, požádala jsem o pomoc. Říká se, že pomoc je prvním krokem na cestě k uzdravení. Ale co když vám chybí vnitřní motivace? Vnitřní síla bojovat? Potýkáte se dlouhá léta s vnitřním konfliktem, zda se vyléčit nebo být stále otrokem své nemoci.

Pro okolí se to zdá být nepochopitelné. Jak někdo může chtít zůstat nemocný? Nekonečné otázky typu: „Proč se nechceš vyléčit?“, „Co ti nemoc tak skvělého přináší?“. Jistěže si pak uvědomujete, že blázníte. Jistěže vám vaše racionální část říká, že je tohle celé špatně. Pokud ale nemáte dostatek vnitřní motivace, nemoc přehluší vaši racionální stránku. Nakonec nemoci přeci jen ustoupíte a poslušně posloucháte její příkazy. Jste na sebe naštvaní, ale nemáte dost síly na to se vzepřít.

Lékaři neví co s vámi, protože nechcete-li, nepomůže vám ani Bůh. Nejde o to, že byste nechtěli, ale máte strach. Bojíte se, co by bylo, kdybyste přišli o svoji pomyslnou jistotu. Jste bezradní, protože si uvědomujete závažnost situace, ale připadáte si ztracení. Máte pocit, že jste beznadějný případ a jste na sebe neskutečně naštvaní, že nedokážete bojovat. Nedokážete se vzepřít a raději jako poslušné ovečky posloucháte svoji nemoc.

Okolí je naštvané a dochází mu trpělivost. Je to všechno pořád dokola a ostatní už také neví, co s vámi dělat a jak vám pomoci. Rodina je zoufalá a začíná rezignovat. Tiše trpí a bojí se o vás. Vy jste pořád slabí na to začít něco dělat. Nic vás nedokáže donutit. Získáváte pocit, že tím své okolí obtěžujete (což není divu). Máte strach, že zůstanete úplně sami a ztratíte jak vaše přátele, tak veškeré lidi, které milujete a které milujete víc než vlastní život. V těchto obavách se raději opět uzavřete do sebe a svá trápení si necháváte pro sebe. Tváříte se, že vše zvládáte a snažíte se. Ve svém nitru však víte, že je to pouhý strach. Je to strach z odsouzení, strach ze samoty a opuštění. A kruh se opět uzavírá.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>