Seriály

Zkušenost s mentální anorexií: Ohlédnutí III.

BackV tomto ohlédnutí bych se chtěla vrátit k maturitě a tomu, co bylo po ní, až do studia na vysoké škole. Do detailů to popsat nedokážu, jsou tu ale chvíle, na které nezapomenu. Ať už byly hezké, nebo ne, nosím je v sobě.

Maturity jsem se bála neskutečně moc a nakonec, musím se tomu smát, mi přišla jako jedna velká komedie. Celé čtyři roky jsem se děsila, učila jako blázen, poslouchala, co všechno musím znát a umět. A nakonec si vytáhnete jednu otázku, kterou za těch 15 minut ani nestihnete odříkat. Tím nechci říct, že byste se neměli učit, ani že je to brnkačka. Chce to jen to, co já tehdy nedokázala – zachovat klid a nepřistupovat k tomu, jako by šlo o život.

Vysvědčení nedopadlo podle mých představ, ale jak všichni říkají, nikdy se na to nikdo neptá a testy na další školu děláte všichni stejné, ať už odmaturujete jakkoliv. Mohla jsem si za to sama. Nedokázala jsem vypnout, odpočinout si, na chvíli vysadit. A na konci, kdy to bylo nejvíce potřeba, jsem už nemohla.

Na vysokou se v životě nedostanu. Tahle věta mě provázela po celý gympl. Proto jsem si také podávala šest přihlášek, aby blbec jako já, měl někde šanci. Ani po maturitě jsem se nedokázala přestat učit a stále ležela v knihách a odpočítávala dny do každého testu… Více bych to asi nepopisovala. Byla jsem přijata do Olomouce na psychologii, kde jsem moc spokojená. Po prvním dni jsem se chystala jít na pracovní úřad, jak na nás vše chrlili. :-) Teď mám za sebou první semestr a užívám si měsíc volna. Škola se zase blíží a blíží, já se bojím a bojím, opět si přijdu úplně blbá, ale věřím, že se to po prvním týdnu zase urovná.

Bydlím na koleji, která mi také pomohla překonat některé nemocné zlozvyky, hlavně, co se kuchyně týče. Za tuhle lekci jsem taky moc ráda. Domů nejezdím. :-) Nedokážu si představit, že bych každý týden zabalila kufry a jela na víkend domů. Jsem pryč celý semestr a vracím se po zkouškách. Mně to vyhovuje a doma jsem to prostě oznámila. Myslím, že ve světě telefonů a mailů to není tak hrozné a také vidím, že to zlepšilo naše vztahy a komunikaci.

S tátou se mi mluví lépe po mailu než naživo (jsem za to ráda, dříve nebylo ani to). Snažím se říkat mu vše, jako mámě, mít je na stejné úrovni. Prarodiče mě pomalu začali brát jako dospělou a snad i zdravější a ne jako malou Ivetku, o kterou se musí pečovat. S mamkou je to na mailu vždy dlouhá debata plná pocitů a myšlenek. Hodně mi radí, jelikož má jako jediná v rodině vysokou.

Musím se omluvit, ale o rodičích a jejich dříve zmíněných problémech, tady psát nebudu. Pamatuji si, jaká byla reakce doma a já pak musela žádat o smazání některých článků. Napíši snad jen to, že něco je stejné, něco lepší, ale něco se i zhoršilo. I když bych se o něco chtěla podělit, pro klid v rodině to dělat nebudu a vám děkuji za pochopení.

Teď si říkám, že bych mohla napsat i něco o své maličkosti. Hlavně, co se zdraví týče. Jenže nevím co a jak. :-) Dříve bych si ruce vypsala, abych sdělila, co všechno je špatně. Teď mě nic nenapadá. Občas to vážně není dokonalé a za úplně zdravou se prohlásit nemohu. I když jím, tělo nefunguje, jak by mělo a černé myšlenky mě sem tam také navštíví. Co ale mohu jisto jistě říci je, že je jich méně a méně a já sama s tím něco dělám. Já sama to chci. Vím, co je špatně, přiznám si to a chci to zlepšit a vím, že se to zlepší jídlem. A na tuhle myšlenku jsem čekala šest let.http://foter.com/ff/photo/8251634582/c44edaed88/

Poznala jsem skvělou výživovou poradkyni, které jsem také moc vděčná. Konečně mě baví jíst, na jídlo se těším, nebojím se ho a jím skutečně zdravě (tím myslím i to zdravé tučné a výživné). Jsem stále vegetarián, co tíhne k veganství a světe div se, nevadí mi, že jsem přibrala. A to je pro mě top. Pomalu šplhám na zdravou váhu a nevadí mi, že prsty neobejmu paži. Líbí se mi ten sval, co se na ní tvoří, a těším se, až to kamarádce nandám v páce. :-) Rozdíl je v tom, že je to zdravé přibírání. Ne jako v nemocnici po koblize a koláči, ale se zdravým jídlem a sportem, na který mám konečně sílu.

Dostala jsem se do fáze, ve kterou jsem nevěřila a jsem za to neskutečně ráda. Stále je na čem pracovat, co se sebevědomí, nálady, myšlenek a i váhy týče. Vše se ale obrátilo lepším směrem a já zase musím poděkovat lidem v mém okolí, kteří ustáli předešlé období a nepřestali mi věřit a podporovat.  Takže děkuji. :-)

Jsem moc ráda i za nové lidi, které v Olomouci a na škole mám. I oni mi jsou oporou, když mám problémy ve škole i doma.  I ve třídě se šedesáti žáky a v obrovské školní budově se najdou moc fajn lidé a skuteční přátelé. A já s nepochopením a smíchem vzpomínám na dobu, kdy jsem chtěla být jenom sama.

Opět přeji všem, kteří jsou nemocní, aby nepřestali bojovat a měli sílu a chuť do života. Jídlo není na tloušťku, ale pro život. Bez něj to prostě nejde. Nikdo nechce, abyste byli tlusté koule, ale zdraví krásní ve světě fungující a úspěšní lidé, kteří budou mít krásný život. Bez zdravého těla a mysli to ale nepůjde. Já na to přišla po letech a doufám, že vy budete rychlejší. Přeji hodně sil, pozitivních myšlenek, které vás vyvedou ze začarovaného kruhu anorexie. Abyste získali zpět svůj život a vše, co k němu patří, ale hlavně sami sebe.

Nemoc vás nepřestane ovládat hned a úplně. Tak rychlé to není. Musíte ji dokázat přeprat a nenechat se ovládat. Dělejte přesně to, co ona nechce. Těším se, až ji navždy vykopnu ze svého života. Pracuje se na tom a práce se daří.

Krásné a radosti plné dny přeje Iveta Hejsová.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>