„A ty se snad nechceš vyléčit?“

Věta, která mi rezonuje v hlavě pokaždé, když ji někdo vysloví. Věta, kterou jsem slyšela nespočetně krát. Věta, která v sobě skrývá nepochopení, opovržení a částečně také zlost. A v neposlední řadě také věta, která zůstává stále nepochopena. Pokud jsme nemocní, tak je přeci jasné, že se chceme vyléčit, no ne? Bohužel ne tak docela.

Je opravdu téměř nemožné, že existují lidé, kteří se nechtějí vyléčit a být zase zdraví. Pokusme se prosím alespoň pochopit, co je k tomu vede. Nejde o to, že by se nechtěli vyléčit, ale mají strach. Strach ze změny. Strach z neznámého. Strach z nejistoty. Strach ze života.

Pokaždé, když slyším tuto větu, tak pocítím obrovský pocit studu a viny. Za to, že jsem nebyla dost silná na to, abych se odhodlala vykročit ze své komfortní zóny a začala konat. Bála jsem se života. Bála jsem se neúspěchu, ale také úspěchu. A lásky, i když jsem ji tolik potřebovala… Je hrozně těžké opustit svoje zdánlivé jistoty a začít měnit svoje staré návyky a jít životu naproti.

Když začnete uvažovat o tom, že se chcete vyléčit a žít normální život, zastaví vás obava: „Co bude potom, až budu zdravý? Kdo vlastně jsem?“ Tak dlouho žijete s nemocí, že si nedokážete představit svobodný život. Pro okolí je to naprosto nepochopitelné. Svět je pro vás nebezpečným a nejistým místem. Jistotu a bezpečí si zajišťujete pomocí nemocného mechanismu, která vám zdánlivě supluje pocit kontroly nad životem. Ve skutečnosti však nemáte pod kontrolou vůbec nic. Postupem času jsem pochopila, že „Život je jako symfonie, která se sama píše“, a právě to je na tom nejkrásnější.

Je neskutečně těžké objevit po letech, kdo vlastně jsem a uvědomit si svoji hodnotu. Uvědomit si, že vaše hodnota není podmíněná žádným „pokud“ nebo „až“. Hodnotu prostě máte jen tím, že JSTE.

Strach cítit a čelit každodenním problémům. Po letech, kdy nemoc otupovala vaši mysl, se odhodláváte opět cítit a řešit každodenní problémy. Pokud se rozhodnete být pánem vašeho života, máte z části vyhráno. Už nedovolíte ničemu ani nikomu, aby ovládal vaše myšlení a prožívání.

Každý z nás touží být zdravý. Léčit se. Rozhodnout se. Udělat krok správným směrem. Jedná se o proces, během kterého mnohokrát, upadneme, ale záleží na tom, zda se dokážeme i přes to zvednout. Nebát se požádat druhé lidi o pomoc je jeden z nejodvážnějších kroků, které můžeme udělat. Odvaha neznamená vše zvládat sám. Odvaha znamená nebát se projevit soucit a spojení.

Projevovat soucit patří k dalším krokům v cestě k životu. Projevovat soucit je totiž troufalé. Znamená to uvolnit se a dovolit sobě samým směřovat k tomu, co nás děsí. Když pěstujeme soucit, čerpáme ze svého utrpení, empatie i krutosti. Soucit není vztah mezi léčitelem a zraněným, ale vztah mezi sobě rovnými. Všichni jsme jen lidé, kteří touží po přijetí druhých a lásce. Spojení rodí spojení.

Buďme k sobě prosím hodnější.