Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: XXIII. část

Empatie jako dvojsečná zbraň

https://welldoing.org/storage/app/uploads/public/58e/f7e/e7a/58ef7ee7a63bd422754604.jpgEmpatie se popisuje jako schopnost vcítit se do druhého člověka a porozumět jeho emocím.
Empatičtí lidé jsou nám přirozeně bližší a dokážeme jim snáz věřit a více se otevřít. Je považována za bezpochyby pozitivní vlastnost, kterou z druhých lidí dokážeme přirozeně vycítit.
Co když ale dokáže také ubližovat?

Vždycky jsem se považovala za velmi emotivního člověka. Všechno hrozně prožívám, jak to dobré, tak to špatné. Pokud jsem z něčeho nadšená, tak je to opravdová vřelá radost. Naopak pokud prožívám něco špatného, tak prožívám se stejnou intenzitou. Tím spíš, že jsem vždycky byla ve všem extremista, tak ani tento případ není výjimkou.

Odjakživa jsem slýchala příběhy lidí a nechápala jsem, jak je možné, že mi lidé tolik důvěřují a svěřují mi své příběhy. Povídala a prožívala jsem je s nimi ještě dlouho předtím, než se u mě vůbec projevily jakékoliv problémy s duševním zdravím. Všichni mi vždycky říkali, že se u mě cítí v bezpečí, že je vyslechnu, neodsoudím a snažím se jim pomoci. Tímto jsem se začala hodně zajímat o druhé lidi, o jejich prožívání, o jejich pocity a trápení. Postupem času se začaly objevovat problémy s duševním zdravím, které mi otevřely oči víc než cokoli předtím. Když sami pocítíte, jaké to je, když bolí duše, změní vás to. Od té doby jsem ještě empatičtější než kdy předtím. Vím, jaké to je, když i obyčejné věci jsou nepřekonatelný problém, jak je těžké smát se, dívat se na svět, dovolit si plakat.

Od té doby poslouchám mnohem pozorněji. Přemýšlím. Snažím se pomoci. Je neskutečně krásné, když vidím, že jsem někomu alespoň trochu ulehčila od jeho trápení, protože jsem pochopila, že na světě je pouze jedna věc, která vás udělá šťastnými. A sice, když si uvědomíte, že všichni jsme lidé. Všichni máme svá trápení, svoje problémy a radosti. Pro mě je největší štěstí, když vidím milované lidi kolem sebe šťastné. Potom vím, že nic víc nepotřebuji. Je neskutečně osvobozující, když si uvědomíme, že na tomto světě nejsme sami za sebe, a že je krásné starat se o druhé lidi a ne jen o sebe. Je krásné vidět, jak se lidi usmívají. Když mají radost z maličkostí. Naučila jsem se, že je můžu potěšit maličkostmi. Hrozně ráda se o lidi kolem sebe starám, protože vím, že to má smysl. Starat se o druhé, aniž byste za to něco očekávali. Jen tak. Naprosto neúčelně. Upřímně. Cítit. Vnímat.

Empatie je krásná, bohužel však dvousečná. Na jednu stranu mohu cítit štěstí, na druhou se dokážu vcítit do bolesti druhých lidí takovým způsobem, jako bych ji cítila sama. Jen těžko lze popsat pocit, když vás bolí u srdce. Je to neskutečně hluboká bolest, kterou cítíte dlouho poté.
Tak moc nechci, aby se trápili lidé kolem mě, až se trápím sama.

Už od mala jsem se cítila nepochopená. Pamatuji si jako by to bylo včera, když jsem seděla v šesté třídě na posteli a poslouchala Andreu Bocelliho a jeho skladbu Vivo per lei. Cítila jsem takový ten hřejivý pocit, který mám dodnes, když poslouchám hudbu, když zpívám, když máme koncert se sborem, když tančím. Dodnes se cítím neskutečně nepochopená. Vždy mě každý viděl jako emancipovanou a silnou, jež rozdává úsměvy a snaží se všem pomoci. Málokdo ale zahlédl tu křehkou citlivou holku, která všechno tolik prožívala. Která se teď cítí jako labuť se zlomenými křídly. Snaží se, aby svět pochopil.

Svět, který vidí pouze očima, ale pro oči nevidí. Kéž by dokázal vidět také srdcem.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>