Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: XXIV. část

Utíkáš od něčeho nebo k něčemu?

https://www.pinterest.co.uk/pin/451767406347562263/Jsi moc hlučná, rychlá, optimistická, pesimistická, naivní, hodná, samaritánská. Moc všechno prožíváš. Moc se stresuješ. Jsi moc hodná. Moc pomáháš druhým, koukej taky na sebe. Moc se upínáš na druhé lidi. Věty, které slýchám téměř denně.
Lidé si neuvědomují, že tohle jsem prostě já. Moje osobnost. Smířila jsem se, že jsem ve všem MOC a PŘÍLIŠ.

Ze všech stran na váš křičí slogany typu: „Měj se ráda“, „10 kroků, jak se mít ráda“, „přijmi se taková jaká jsi“. Proč to tedy není tak jednoduché? Proč celý život bojuji s pocitem, že je se mnou něco špatně? Proč si nepřijdu dost dobrá? Proč od sebe utíkám? Před 6 lety jsem zvolila útěk do nemoci. Útěk od života a od sebe samé. Měla jsem pocit, že jedině tak se schovám před sebou samotnou.

Postupem času si začala uvědomovat, jaká vlastně jsem. A sice, ve všem trochu MOC. Extremista. Všechno nebo nic. Smířila jsem se s tím, že jsem ve všem moc rychlá (pokud mě někdy uvidíte jít po ulici, tak za mnou nejspíš bude ohnivá čára), většinou dělám deset věcí naráz, protože jedna mě nudí (tak proč dělat jednu, když můžu deset?!), moc hlučná (no, spíš bych řekla, že mě je všude plno), moc ukecaná (víte, jak žraloci musí pořád plavat jinak zemřou? Tak nějak to mám já s mluvením), moc optimistická nebo naopak pesimistická (jsem opravdu hodně emotivní, tudíž všechno prožívám tak trochu příliš. Příliš šťastná nebo naopak příliš smutná. Jedno je ale jisté, nikdo se se mnou nenudí:)), moc hodná (možná jsem naivní, ale věřím, že s laskavostí a srdcem na dlani nejdál dojdeš), moc samaritánská (možná je to pravda, nicméně nedokážu se dívat na to, když se lidé kolem mě trápí. Mám takový nutkavý pocit pomoci, ať se děje cokoliv. Možná jsem podle ostatních moc samaritánská, ale raději budu moc samaritánská než moc sobecká), moc empatická (občas si říkám, že mě ta moje empatie zabije – cítím trápení a utrpení druhých příliš silně. Potom se trápím, jako by se to všechno dělo mně. Naopak se dokážu vcítit do druhých lidí, a chápu, co prožívají, jako bych to prožívala já), moc umělec a pisálek (někde jsem četla, že umělci mají neklidné duše, což bude nejspíš pravda. Miluju zpěv a hudbu, která se dotýká srdce. Miluju kreslení, které mi pomůže zpracovat všechny emoce). Jsem moc pečlivá, moc zodpovědná.

Když to tak píšu, tak si říkám, jestli je nějaká stránka, ve které nejsem tak nějak MOC. Zatím jsem ji teda neobjevila. Nejdůležitější pro mě bylo uvědomit si, jaká vlastně jsem.

SEBELÁSKA. Slovo skloňované ve všech pádech. Časopisy ho používají téměř v každém druhém článku. Jen co otevřu ráno internet, tak na mě vyskočí pět článků na téma sebeláska.
Jak je tedy možné, že je čím dál víc lidí, kteří se nemají rádi, ačkoliv máme tolik dobrých rad a návodů jak mít rád sám sebe?

Dlouhou dobu se snažím přijmout to, jaká jsem. Ač je to se mnou někdy dost náročné a o nervy, tak to stojí za to. Věřím v to, jaká jsem. Snažím se také věřit, že i druzí lidé mě budou mít rádi přesně takovou, jaká jsem.  Snažím se uvědomit si, že útěkem od sebe nic nevyřeším. Uvědomila jsem si, že se nikdy nezměním, a pokud ano, tak to nebudu já. A tohle prostě nedovolím.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>