Kde nefunguje poukazování na důsledky, měly by fungovat motivační rozhovory, slibují autoři Stephen Rollnick, Sebastian G. Kaplan a Richard Rutschman. Ve své knize Motivační rozhovory ve škole se pouští do tématu komunikace – co dětem ve škole říkáme a jak jim to říkáme. Lepší známky, méně pozdních příchodů, méně problémového chování nebo prostě větší spokojenost ve škole – zde všude je prostor pro motivační rozhovory.
Kniha je rozdělena do čtyř částí, z nichž první popisuje obecně motivační rozhovory (MR), kterým se u nás věnuje také např. Jan Soukup, a tedy by to minimálně v poradenském odvětví neměla být žádná novinka. Ve zkratce můžeme říct, že MR je určitý styl a soubor dovedností používaných při rozhovoru – v tomto případě – s žákem. Jeho cílem je pomoci při rozvoji a změně. Přístup založený na legitimním prožívání a respektu nám pomáhá budovat empatický vztah, a tak jemně směřovat rozhovor užitečným směrem (tomu říkáme evokace). MR nás učí, jak se vyhnout tzv. napravovacímu reflexu (tuto část obzvlášť doporučuji!) a oblíbené hře „ano, ale“, jak klást otevřené otázky či jak pracovat s reflexí u žáků. Důležitou částí je řeč změny, problikávající moment, kdy žák projeví chuť něco změnit, který je potřeba zachytit v pravou chvíli a posunout ho k samotné akci.
Druhá část knihy přináší názorné ukázky, jak motivační rozhovor může vypadat – ve třídě či na chodbě –, a předestírá tabulku témat, která se objevují ve školním prostředí (problémy s učením, problematické chování, hádka mezi spolužáky, hodina vedené s podporou MR,…). Třetí část mapuje uplatnění MR v situacích, které jsou náročné pro žáky i učitele. Řeč je zejména o šikaně, která se nikdy netýká jen agresora a oběti a která se nedá zastavit jednoduchými radami a číslem na Linku bezpečí. Školy k šikaně obvykle přistupují dvěma způsoby: prevencí a cílenými zásahy, kterými jsou často tresty. Jak zde může pomoct MR? Součástí zmíněných reakcí na šikanu je nějaká forma rozhovoru. A jen přirozený rozdíl mezi represivním rozhovorem a rozhovorem motivačním má za výsledek i jiný přístup k žáka k řešení dané situace.
Při MR vkládáme energii do inspirativních otázek spíše než do ukládání rad (ač dobře míněných). Jako jinde platí zásada, že to, na co si dítě přijde samo, je pro něj cennější než to, co mu dospělý řekne či nakáže. Kniha obsahuje řadu cvičení, které je možno cvičit samostatně na sobě nebo ve třídě se žáky. A jak jinak si lépe osvojit MR než praxí.
Když přemýšlím nad tím, co mi motivační rozhovor připomíná, vkrádá se mi na mysl asociace motivačního rozhovoru jako průvodce, který může vám i dítěti osvětlit, co vlastně chce a co např. potřebuje k tomu, aby se mohl lépe učit/fungovat/neposmívat se druhým. V MR jde také o to, jak vnímáme žáka – jestli svou pozornost zaměřujeme na pozitivní a silné stránky, nebo vidíme jen problém a slabiny.
Motivační rozhovor je však stále jen prostředek. A jako takový neexistuje „jeden správný a nezaměnitelný“. Nikdo vám nedá návod, jak se to dělá. Rollnick, Kaplan a Rutschman nicméně dávají svým čtenářům nástroje, díky kterým je přinejmenším možné rozšířit optiku, s kterou hledíme na problematické situace ve školním prostředí. Kniha je vhodná nejen pro pedagogy a školní psychology, ale i pro ty ostatní, kteří s dětmi přichází do kontaktu. Nicméně pedagogové jsou tak nějak „první na ráně“, kteří mohou žáky podporovat na jejich cestě. Škola by stále měla být i místem výchovy a osobního růstu a vše může začít u slov, která mají velkou moc.