Seriály

Deprese, panické ataky, PPP: XXV. část

Vděčnost

„Buď vděčný za to, co máš.“  Věta, která se stala velkým klišé, jejíž význam málokdo chápe.
Pocit vděčnosti musí člověk cítit uvnitř.  Poslední dobou si čím dál více uvědomuji, jak moc jsem vděčná. Pokaždé, když jdu parkem, kde padá hnědě zbarvené listí. Pokaždé, když si sednu do kostela a jen sedím a vnímám pocit, že JSEM. Pokaždé, když zvládnu svůj strach. Pokaždé, co obejmu milované lidi. Pokaždé, když si uvědomím, jak čistá a bezelstná láska umí být.

Dříve jsem slovo vděčnost brala jako něco, co mi opakovali rodiče, když jsem si stěžovala.
Časem, když jsem pochopila, že obyčejné věci, jako třeba vstát z postele, najíst se, jít ven nebo neplakat při každém pohledu do zrcadla, nejsou samozřejmostí, tak jsem si začala vážit všech okamžiků, které jsem zvládla. Všech překážek, které jsem překonala. Každého dne, který jsem přežila. Byla jsem vděčná za úplně obyčejné věci, které mohou být pro většinu samozřejmostí a ani se nad tím nepozastaví.

Často se chodím projít a pozoruji oblohu, stromy a svět kolem mě. Koukám na lidi, a nechápu. Nechápu, s jakým nezájmem o ostatní žijí, způsoby, kterými se k sobě chovají. Nechápu, proč nejsme zvyklí si pomáhat. Občas mám pocit, že nechápu svět kolem sebe. Nebo snad svět nechápe mě? Někdy mám dojem, že jsem zaseknutá mezi tím, že se snažím žít svůj život, a zároveň se z něj snažím utéct.

Kéž by si lidé uvědomili, že život není samozřejmostí. Ani obyčejné věci, které považujeme za samozřejmé, nejsou samozřejmé. Usmívat se přes tu všechnu bolest uvnitř. Odjakživa jsem byla extrémně citlivá a empatická. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi, a nerada jsem se hádala. Po každé hádce jsem se omluvila, jen abych všechno urovnala. Byla jsem ta, co měla samé jedničky a nemohla dlouho chodit ven, protože jí to rodiče nedovolili. Po tom, co jsem šla na gymnázium, jsem se radikálně změnila a vytvořila obraz „dokonalé“, nezávislé a vždy perfektní Lucky, která nepotřebuje pomoc a všechno zvládá. Vytvořila jsem si tlustou zeď kolem té křehké duše, protože jsem nechtěla, aby mi někdo ublížil.

Dnes už se nebojím ukázat, že jsem zranitelná, křehká a mám strach. Nebojím se, že by mě lidi odsoudili, protože přesně tohle jsem já.  Se všemi šrámy na duši i na těle, protože hlavní je, že mám obě ruce, kterými dokážu objímat nejpevněji, jak umím. Naučila jsem se, že láska dokáže být naprosto bezelstná a čistá. Naučila jsem se, že nejkrásnější pro mě je, když vidím, že se lidé kolem mě usmívají. Naučila jsem se být vděčná za všechny okamžiky, kdy se také já dokážu usmát.
Za všechny ty lekce, které jsem dostala, protože bez toho bych teď nebyla taková, jaká jsem.

Cítím obrovskou vděčnost za to, že můžu být s lidmi, se kterými jsem v bezpečí, a milují mě takovou, jaká jsem. Extrémně citlivou a empatickou se samaritánskými sklony, úzkostnou, vystresovanou, občas uplakanou a ne moc sebevědomou, ale na druhou stranu bezmezně milující, věrnou a odhodlanou něco změnit. Vděčnost za to, že dýchám a můžu obdivovat svět kolem sebe.

Vděčnost za to, že JSEM.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>