Recenze

Mám to o sobě říct? Jak se vypořádat se stigmatem duševní nemoci

Ještě dřív než jsem knihu otevřela, v hlavě mi znělo “no konečně”. Po tom, co už i témata jako genderová problematika, rovnost pohlaví nebo sexuální obtěžování dostávají víc prostoru a pozornosti, došlo nakonec i na osoby s psychiatrickou diagnózou, u kterých jsme poslední století tak nějak dělali, že neexistují. Přestože dávno víme, že tyto diagnózy jsou naprosto rovnocenné třeba s diabetem nebo rakovinou, a že taky podobně často zabíjí, i v 21.století nedokážeme vnímat pacienty s duševním onemocněním…no prostě jako pacienty.

I když si možná myslíte, že jste pokrokoví vzdělaní lidé, kteří žádné předsudky nemají, vstupte si do svědomí. Neřeknete si občas, že “ta ženská patří do Bohnic”? Nebo “že máte nějakou schízu” a “soused je naprostý šílenec”? Svěřili byste své dítě do péče někoho, kdo prošel psychózou? Nebo ho zaměstnali ve své firmě?

Ve věku 21 let si autorka knihy Anita Hubner od psychiatra vyslechla, že s psychózou se už neuzdraví, že je nereálné mít placenou práci a že její nejlepší budoucnost je chráněné bydlení. Ale Anita svého psychiatra neposlechla. Místo toho dostudovala psychologii, našla si práci, napsala knihu, vdala se a jejím životním posláním se stal boj proti stigmatizaci v psychiatrické péči. Jejím nejsilnějším nástrojem je teď vlastní příběh a ochota o něm otevřeně mluvit. A psát.

Psychiatričtí pacienti dnes můžou sáhnout po slušné sbírce publikací, ve kterých najdou sdílení zkušeností, motivaci, naději, různá doporučení nebo rady. Kniha Mám to o sobě říct se věnuje výlučně tématu sdílení svého příběhu s okolím, což vám možná připadá jako relativně banální problém. Jsem si ale jistá, že lidé s podobnou zkušeností, jakou má autorka, strávili přemýšlením o tom, komu pravdu sdělit a komu ne, hodný kus života.

V knize je věnována pozornost hlavně dvěma oblastem života – a to jak mluvit o své nemoci v pracovním prostředí (např. na pohovorech, mezi kolegy, atd.) a jak moc být otevřený v osobních vztazích (na první schůzce, s cizími osobami, atd). Autorka přikládá i kapitolu speciálně pro odborníky pracující s psychiatrickými pacienty, ale je zřejmé, že těm do rukou patří celá kniha. Jsou to totiž často oni, kdo k stigmatizaci významně přispívá a v knize se dočtete, proč to tak bohužel bývá.

Kniha je napsaná věcně a text členěný do krátkých celků, díky čemu se čte velmi rychle. Nosnou linkou knihy je metoda HOP (Honest, Open, Proud; vyvinuta ve Spojených státech s cílem pomoci pacientům se sdílením své diagnózy), kterou se autorka snaží čtenáři zprostředkovat, a která je naštěstí díky Národnímu ústavu pro duševní zdraví (NÚDZ) dnes už adaptována i pro české prostředí. NÚDZ vděčíme i za další bonus této publikace: každá kapitola je rozšířena informacemi o stavu problematiky v České republice a doplněna navíc zkušenostmi pacientů a členů iniciativy Na rovinu. Tomu rozhodně tleskám! Místy jsem byla až dojatá, jakou práci tým autorů těmto textům věnoval. Jde to ruku v ruce s osobním přístupem autorky, která na mnohých místech textu s odvahou sahá do svých bolavých vzpomínek a používá je k zdůraznění své myšlenky – že zkušenost s psychickými potížemi může být v životě vaší největší předností a ne slabinou.

Autorka knihu adresuje zejména pacientům a částečně odborníkům. Za mě je ale pro profesionály a studenty v oblasti péče o duševní zdraví toto téma povinné a je príma, že si o něm můžou přečíst v knize, která nabízí pohled očima skutečné pacientky a zároveň psycholožky. Ideálně by ale měli o tématu nejen přemýšlet a číst, ale i se na něm aktivně podílet. A úplně nejlepší by bylo, kdyby knihu četli místo pacientů i všichni ti, kteří zkušenosti s psychiatrickou diagnózou vůbec nemají – pak by byla opravdu šance, že ve 22.století tady téma stigmatizace snad už nebude.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.