Recenze

Velmi citlivá maminka

Co potřebují maminky? A co nejvíce pomáhá velmi citlivým matkám prožívat mateřství pozitivním způsobem? Jak se mohou maminky starat o dítě i sebe, aby se oběma žilo co nejlépe? Zodpovězení nejen těchto otázek slibuje švýcarská autorka Brigitte Schorr v knize Velmi citlivá maminka. Proč jsem si knihu vybrala? Ačkoliv nejsem maminkou, lákalo mě prozkoumat téma vysoké citlivosti neboli hypersenzitivity; ověřit si, zda se týká mě samotné a informačně se obohatit, čímž se „připravit“ na mateřství v budoucnu.

Upřímně mám z knihy rozporuplný dojem. Kdybych knihu nerecenzovala, tedy de facto neměla za úkol knihu přečíst celou, odložila bych ji po prvních stránkách úvodu, předmluvy a nejpozději během 1. kapitoly.  Především v úvodních části knihy mě zlobilo poměrně dost věcí. Na stranu druhou jsem v knize našla cenné myšlenky, které mě dosud provázejí a nesporně obohatily mě i mou psychologicko-poradenskou práci s klienty.

Velmi citlivá maminka je útlá knížka o 144 stranách. Je rozdělená do 4 částí a první 3 z nich ještě do 6-9 kapitol:

  1. Základní poznatky o hypersenzitivitě
  2. Když se velmi citlivá žena stane maminkou
  3. Kdo je a kdo není v rodině hypersenzitivní
  4. O vině, zodpovědnosti, terapeutech, učitelích a překročení rubikonu

Autorka vedle mnoha informací a postřehů mluví i o sobě a své zkušenosti vysoce citlivé maminky. Některé z těchto příkladů byly přínosné a pomáhaly srozumitelnosti a „normalizaci“ těm, kteří to mají stejně. Pár příkladů mi ale připadalo nerelevantních a osobně jsem je jako „důkaz“ hypersenzitivity nevnímala. Autorka také několikrát užila příměr či příklad z Bible. Některým čtenářům by se tím možná mohla přiblížit, mně osobně jako agnostičce to ale v odborné literatuře vážně nevyhovovalo.

Na příkladu níže bych chtěla ilustrovat své smíšené pocity z knihy. Ve 2. kapitole autorka píše mj. o přetíženosti vysoce citlivých lidí vyplývající s potíží s rozlišováním toho, co je důležité a co nedůležité, neboli co je třeba řešit a co lze nechat plavat. Až dosud jsem spokojená. Autorka pokračuje „…tento fenomén má neurologické vysvětlení. … Tato latentní inhibice zajišťuje, abychom si mohli stanovovat priority. Pokud je latentní inhibice jenom slabě vyvinuta (jako se například prokázalo u schizofrenních pacientů), může to sice přinášet velkou kreativitu, ale na druhou stranu také způsobovat častý pocit přestimulovanosti. Domnívám se, že většina hypersenzitivních lidí má latentní inhibici slabou, a proto se často cítí přestimulovaní a přetížení. Ještě pro to ale není vědecký důkaz, takže se tu musím spokojit s domněnkou.“ (s.59-60)

Co mi vadí? Více věcí.

  • Propojení schizofrenie a hypersenzitivity mě trochu polekalo. Odborný, tedy cizí a potenciálně hrozivý pojem „latentní inhibice“ na klidu nepřidal. Vysoce citlivou mysl čtenáře bez vzdělání v medicíně či psychologii by mohlo napadat: Značí vysoká citlivost sklon ke schizofrenii? Mám schizofrenii?… a tím se přinejmenším znejistit.
  • V příkladu výše jejich absence. Odkud autorka čerpá toto neurologické vysvětlení? To se v knize čtenář nedozví. Kniha obsahuje bibliografii, ta ale čítá pouze 37 zdrojů a z toho jsou pouze 4 v angličtině. Zbytek je v němčině. Nic proti sousedům, ale přece jen, předpokládám, že nejvíce informací o vysoké citlivosti najdeme v anglických zdrojích.

Akademik ve mně cítil podráždění i v jiných pasážích knihy, kupříkladu když autorka tvrdila „něco takhle je“ bez patřičné citace, nebo když po větě „byly provedeny srovnávací studie“ autorka ocitovala pouze 1 studii, navíc z roku 1992, přičemž to nebyla meta-analýza ani přehledová studie!

Autorka v textu mluvila ke čtenářce – ženě – velmi citlivé mamince. To mě zaskočilo, v úvodu knihy autorka nezmínila, že je tato kniha určena pouze pro tuto skupinu. Nutno podotknout, že se to nedělo často a na většině stránkách se užívá popisný jazyk. Když ale autorka promlouvala přímo k vysoce citlivým maminkám, připadala jsem si nepatřičně: jako bych četla něco, co není určeno mým očím. Kniha obsahuje informace cenné i pro ženy ne-maminky či muže, užití přímého jazyka knize podle mého názoru bere šanci, že si čtenáře získá mezi širokou veřejností.

Na knize Vysoce citlivá maminka oceňuji přesto mnoho věcí. Kniha mi přinesla vhled do problematiky vysoké citlivosti a mateřství i zařazení do kontextu současné doby. Oceňuji zmínění rozdílu mezi hypersenzitivitou a intro- či extraverzí i dalších oblastí s hypersenzitivitou souvisejících, u nichž jsem si toto propojení neuvědomila. Dost mě obohatilo i zvědomění si možného implicitního předpokladu či nároku (ať už od společnosti nebo sebe sama), že mateřství = obětování se. Přínosná byla také cvičení či doprovodné otázky k zamyšlení a reflexi na konci každé kapitoly. Cením si i toho, že autorka podporuje čtenáře/ky k sebe-laskavosti a zdravé péči o sebe.

Některé myšlenky autorky ve mně zarezonovaly. Abych čtenáře nezahltila, budu sdílet 3 z nich:

  • „…když ležíme a nic neděláme, vlastně si tak doopravdy neodpočineme. Tím, že jsou hypersenzitivní lidé neustále zaměstnáni svými myšlenkami a vnitřními stavy, pak často nedokážou opravdu vypnout, když je naprostý klid.
  • „Základním předpokladem pro poznání a přijetí vlastních hranic je, že prostě vnímáte a nic neposuzujete. Jde o to mít důvěru ve vlastní tělo a v to, co vysílá.“
  • „Nemůžeme vědět, čeho jsme schopni, když svoje hranice nikdy neotestujeme.“

Suma sumárum. Knihu Velmi citlivá maminka bych jistě doporučila maminkám z řad široké veřejnosti, které u sebe tuší, nebo dokonce jsou přesvědčeny o své vysoké citlivosti. Jako potenciálně seberozvojovou a více odpočinkovou literaturu ji mohu doporučit i populaci odborné. Pokud v ní ale někdo hledá ověřené informace o hypersenzitivitě či (aktuální) výzkumy, nechť se obrátí k literatuře jiné.

Na závěr malá zajímavost: Rozhodla jsem se zapátrat vodami internetu, našla jsem Institut pro hypersenzitivitu ve Švýcarsku, který autorka vede (ifhs.ch) a dozvěděla jsem se, že se autorka nyní jmenuje Brigitte Küster.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.