Většina lidí se o hypnóze dozví buď z filmů nebo představení známých hypnotizérů, kteří svými kousky očarovali svět. Takto se však utváří mylná představa o tom, co je hypnóza klinická a kdo ji praktikuje. Klinický hypnoterapeut si na rozdíl od kolegy ze showbusinessu nevybírá své – snadno hypnotizovatelné – klienty, ale naopak musí pracovat s celou škálou osobností a různou úrovní hypnability (citlivostí na hypnózu), a tedy často překonávat zjevný odpor klienta. Právě kniha od jednoho z nejznámějších představitelů hypnoterapie a jeho žáka nám odkrývá podobu hypnoterapie v nejjemnějších detailech a ukazuje, že se nemusí jednat o pouhé lusknutí prstů a propad do změněného stavu vědomí, ale především o pečlivé pozorování klienta a opatrnou práci, kdy může trvat i několik sezení, než se dosáhne kýženého efektu.

Jedná se vlastně o dílo dvojice autorů, kterými jsou v jistém smyslu Mistr a jeho učeň; mistr je záhadnou, zkušenou, ale především talentovanou postavou, jež hypnotizuje stejně snadno jako dýchá; učeň na druhou stranu je postavou možná postrádající stejnou míru talentu a rozhodně nemající takovou zkušenost, zato ve zvídavosti a dychtivosti pochopit proč hypnóza funguje svého mistra převyšuje. Bez prvního by nevznikl přístup k hypnóze a bez druhého samotná publikace, jež se ho pokouší objasnit. Jak Milton H. Erickson tak Ernest L. Rossi jsou psychologové psychoterapeuti původem z USA.

Kniha se dělí na předmluvu, jež je zaměřená na představení osobnosti pana Ericksona a nastavení očekávání od publikace, úvod, jenž nám dává přesné instrukce nutné ke správnému pochopení textu, samotný přepis klinické hypnózy, a nakonec doslov následovaný shrnutím. Hlavním textem je zmíněný přepis hypnózy rozdělený do 7 kapitol podle jednotlivých sezení a osmá kapitola zachycující sezení po dvou letech. Každá jedna z hlavních kapitol má stejnou strukturu: krátce je shrnuta probíraná problematika s občasnou ilustrací pomocí příběhu z Ericksonova života, praxe či teoretické znalosti, následuje záznam klinické hypnózy, jenž je rozpracovaný až do svých nejzákladnějších částí a protkaný komentáři obou autorů, načež je kapitola zakončena popisem hlavních prvků použitých v konkrétním sezení s jejich teoretizací a komentářem.

Velkou předností publikace je zaměření na jeden centrální případ (kazuistiku/praktickou ukázku) hypnózy, na níž je postavena celá kniha. Na rozdíl od jiných knih, které přímo přetékají kazuistikami, kdy při četbě třetí si již nepamatujete obsah první, je celá publikace zaměřena pouze na jediný případ hypnózy jedné psycholožky Miltonem Ericksonem, což napomáhá jak dobrému pochopení jednotlivých konceptů a celkové orientaci v knize, tak – a to především – k lepšímu zapamatování jejího obsahu. Tento přístup je mi velice sympatický a zdá se mi, že mnoho jiných psychologických knih by mělo buď zredukovat počet popsaných kazuistik na 5-10, podle délky publikace, nebo se rovnou zaměřit na jeden centrální případ a až poté některé koncepty dovysvětlit či podtrhnout kratšími kazuistikami.

V průběhu záznamu hypnózy jsou postupně ukazovány různé techniky, obecné postupy a znaky rozvoje transu, které jsou na konci každé hlavní kapitoly podrobněji vysvětleny. Je jich tolik, že jsou v rámci shrnutí obsaženy v několika přehledných tabulkách. Jedním z hlavních principů jsou nepřímé sugesce, které na rozdíl od přímých sugescí nejsou rozkazy, ale návodné otázky. Dále kniha obsahuje příběhy nebo například využití dvojné vazby (výběr z několika možností, kdy každá vede klienta požadovaným směrem), implikace (řeknu: „nevím, jak se vaše chování změní“; zároveň tím však implikuji, že dojde ke změně) či implikace s časovou vazbou (řeknu: „za jak dlouho myslíte, že upadnete do transu“; ptám se na čas, ale implikuji, že do transu upadne). Dalším stěžejním konceptem je budování souhlasného nastavení u klienta, kterého se dosahuje nejrůznějšími způsoby: využitím truismů (tvrzení s nimiž se nedá nesouhlasit), dvojné vazby (dává pocit kontroly), vypotřebováním odporu na jiné činnosti (klient řekne „nejdu zhypnotizovat“ načež mu terapeut nabídne 3 židle s tím, že to vyzkouší na každé z nich; nevyjde to na prvních třech, ale na čtvrté už dojde k transu) a mnoha dalšími. Všechny techniky se navzájem doplňují a velice se mi líbilo, jak zapadají do celkového přístupu autora.

Výše zmíněné techniky jsou pouze ty nejobecnější. V souvislosti s nimi mi byly sympatické chvíle, kdy byl pod úryvkem z rozhovoru, v úvodu kapitoly či při popisu jednotlivých postupů, zmíněn způsob, jak a kdy na ně Erickson vlastně přišel. Některé z oněch příhod mi přišly velice vtipné, ale hlavně dobře ilustrovaly jejich princip a jak se projevují v realitě. Toto mě přivádí k tvrzení autorů, že použité techniky v rámci hypnoterapie se dají využít i v klasické psychoterapii, s čímž po přečtení knihy souzním, jelikož právě způsob budování souhlasného nastavení a překonávání odporu se mi zdály velice užitečně pojaty jak přístupem, tak postupy.

Velice se mi líbí Ericksonův obecný pohled na klienty a lidi obecně. Pochopil něco, co se mi zdá u jiných autorů – a hlavně v oblasti klasické hypnózy – poměrně vzácné, a to že pracuje vždy s jedinečnou osobností a je třeba klientovi pozorně naslouchat, aby mohl svůj postup přiléhavě upravit; v klasické hypnóze se daleko častěji užívají přímé sugesce „Položte si ruce na stehna a pomalu vstupte do transu“, zatímco v Ericksonově pojetí se takřka nedávají a využívá se nepřímých postupů (výše zmíněné implikace a dvojné vazby). Stejný obdiv si zaslouží spoluautor Rossi za opravdu nevšední rozbor Ericksonova myšlení, který je svou důkladností opravdu jedinečný; ze záznamu hypnózy je rozebrána snad každá věta s komentářem Rossiho nebo celým jeho rozhovorem s Ericksonem nad konkrétní sekcí, přičemž rozhovor je vždy vyznačen tučně a dá se přečíst před samotnými poznámkami autorů.

Asi jediný, ale podstatný problém, na který jsem při četbě narazil, vyplývá buď ze zaměření autorů na klinický aspekt hypnózy na úkor teorie, což sami autoři přiznávají, nebo z čisté neaktuálnosti publikace, a tedy nedostatečné revize v rámci druhého vydání (velice mne zajímal slibovaný doslov s aktualizacemi pohledu, ale byl jsem zklamán jeho stručností – i tak byl jeho obsah velice zajímavý). Asi největší problém je tato věta: „odhaduje se, že většina lidí nevyužívá, a to přinejmenším, více než 10% své duševní kapacity.“  Toto tvrzení, i s přihlédnutím na zmiňovanou problematiku neurologie na téže straně nejspíše vyvěrá z častého nepochopení, jak funguje mozek; přibližně 10% jsou klasické nervové buňky a zbytek 90% gliové buňky, kdy ty druhé vyživují první; takže ne, všichni využíváme tu kapacitu, kterou máme a 90% našeho mozku nám neleží ladem, pouze má jinou funkci. Na druhou stranu autoři vyzdvihují význam budoucího výzkumu a pro tyto účely ukazují nutnost podrobení toho, co prezentují, kritické analýze a dalšímu zkoumání, a tak se jim jisté nedostatky i vzhledem ke stáří publikace dají odpustit. 

Kniha hypnotické světy je opravdu výjimečná a nabízí hluboký pohled do myšlení jednoho z nejvlivnějších představitelů hypnózy vůbec. Publikace překypuje množstvím technik a postupů slovo od slova použitých v rámci záznamu klinické hypnózy, dále rozvitých a podpořených doprovodným komentářem. Čtenář by měl být na pozoru před někdy již zastaralými poznatky, ale z praktických aspektů knihy mohou čerpat dodnes jak lékaři, tak psychoterapeuti anebo třeba i řečníci. Všem výše zmíněným, spolu s každým se zájmem o hluboký ponor do odlišného přístupu k hypnóze, než je obecné znám, knihu vřele doporučuji.