Recenze

Oči moře: Sochy z lodních přídí

Nakladatelství Academia vydalo v roce 2022 knihu Claudia Magrise “Oči moře: Sochy z lodních přídí” (v originále Polene: Occhi del mare). V devíti krátkých kapitolách nás autor ponoří do světa dálek. Oky moře tu však nejsou světla majáku – čtenářova cesta začíná pohledem na sochu na přídi, která byla v minulosti stvořena, aby chránila námořníky na zaoceánských plavbách. Tato socha může mít podobu draka, lva, hada, ale nejčastější figurou se zdá být ženská postava, která se vyklání kupředu, udiveným pohledem sleduje hladinu moře a někdy se polooděná ocitá v objetí námořníků.

Text knihy je poetický a hutný, jeho esejovitá forma obsahuje historické a literární zmínky. Autor se možná méně než název napovídá věnuje geografii a moři jako takovému, těžiště opravdu tvoří fyzické schránky figur. Přidanou hodnotou pro čtenáře je mnoho barevných fotografií a obrázků zobrazujících zmíněné lodní sochy.

Na začátku knihy autor popisuje tyto sochy v různých kulturách a epochách: některé z nich sahají od lodi Argo (na které se podle báje plavili Argonauti pro Zlaté roucho) až po vikingské lodě. Pro mne asi nejzajímavějším textem je kapitola o sochách vyplavených na opuštěných plážích jako jediných přeživších potopených lodí. Tyto sochy často skončily jako ozdoby v hostincích, palácích, nebo v muzeích, které tak jsou jakýmisi hřbitovy. S největším obdivem se autor pozastavuje nad muzeem Valhalla na ostrově Tresco v souostroví Scilly, ve kterém návštěvníka vítají nejen sochy, ale i jiné “ztroskotané” předměty. Autor píše: „Bohové a bohyně, kteří sestoupili z Olympu nebo se vynořili z oceánu, nacházeli často útočiště, podobně jako tanečníci v saloonech, mezi stolky a výčepním pultem nebo jako reklamní figuríny ve výkladních skříních obchodů. Nebylo by divu, kdyby se hlava z lodní přídě našla pod načesanou parukou u kadeřníka. Pěkná macatá ženská z brigy Oberon, která byla nalezena v Kapském Městě a teď se nachází v muzeu v Göteborgu, byla po mnoho let pastvou pro oči hostů restaurace Henriksberg.”

Zdroj: Nakladatelství Acdemia

Kromě soch dostupných v muzeích všem existují i příběhy o zlodějích a únosech soch nebo sběratelech figur, jako byl kapitán Long John Silver, který svou sbírku věnoval muzeu Cutty Sark v Greenwichi. Sochy na přídích byly samozřejmě podřízeny společenské situaci, kdy žena na přídi musela na honosné lodi často ztělesňovat smyslnost, ale třeba protestantský étos se jakémukoli tělesnému prvku vyhýbal a protestantští obchodníci a majitelé lodí museli hledět na figurantky odpovídající zbožnosti. Jejich aura je tedy něco nejednoznačného, ochrana se mohla rychle zvrtnout v něco až démonického: „Sochy z přídí jsou jako andělé z náhrobků, bloudící po vodách, Sirény a Múzy záhrobí. Není to jen náhoda, že jejich řezbáři vytvářeli i hrobky a náhrobní sochy.“

Bylo pro mě velmi zajímavé na historii neprávem přehlíženého artefaktu sledovat osud člověka. Ten je narozdíl od soch více…bezbranný? houževnatý? pomíjivý? Představovala jsem si vodou omleté torzo sochy, jak se vynořuje na neznámé pláži kdesi ve světe. Může nám asociovat přežití a vítezství nad smrtelným tvůrcem, ale já v něm cítím i neživost a pouhý odlesk tehdejšího života tvořeného člověkem. Jak praví Magris, námořník nevidí moře, nevidí svůj osud, ale pohled figury na přidi ano. Vlastně jsem ráda, že lidské oči tak daleko nedohlédnou.

Kniha není rozhodně čtenářskou jednohubkou, vyžadovala ode mě hodně soustředění a navracení se v textu. Vše se zdá být podstatné, text je plný historických faktů a jmen postav reálných i mytických.  Pokud se chcete poprvé potkat s Magrisem, doporučovala bych začít jinou knihou, možná některou kapitolou z knihy Dunaj. Pokud ale máte dostatek času, jinou odpočinkovou knihu nemáte k ruce a možná jste zrovna i blízko k moři, knihu si jistě užijete. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *