Čtenář drží v ruce dvě slavné kazuistiky Sigmunda Freuda, a sice Krysího muže (poprvé vydané v roce 1909) a Vlčího muže (1918), v českém vydání společně s Původními poznámkami k případu nutkavé neurózy patřící ke kazuistice Krysího muže. Ty se nalezly po Freudově smrti i přesto, že měl ve zvyku všechny své zápisky pečlivě ničit z důvodu zachování lékařského tajemství o svých pacientech. Jak ostatně zmiňuje doktor David Holub v úvodním komentáři k této knize, právě „léčba Krysího muže Freuda povzbudila k tomu, že se ve své klinické praxi, doposud orientované převážně na hysterické poruchy, více zaměřil také na jedince se závažnými obsedantními příznaky“ (str.9). Díky tomuto nálezu Freudových zápisků se můžeme my čtenáři dnes lépe seznámit s Freudovými prvotními myšlenkami a hypotézami, a tak můžeme proniknout ke zdarům i nezdarům v léčbě nutkavých neuróz.
I přes mé počáteční obavy, zda pro mě nebude text příliš hutný, mohu říct, že kniha příjemně ubíhala. Nerada bych se věnovala obsahu, respektive samotnému ději kazuistického narativu, a to z mnoha důvodů. Osobně, když se prokousávám analytickými texty, je právě jejich propojení s živým příběhem něco, díky čemuž jsem schopna pochopit často pro mě velmi těžce představitelné pojmy a teorie. Nerada bych tak jakýmkoliv komentářem vyzrazovala detaily ze samotného příběhu kazuistiky, neboť si myslím, že patří komplexně k sobě společně se vší teorií, kterou čtenář v knize nalezne. Jistě mnohé z vás napadne, proč Freud pojmenoval své kazuistika právě Krysí a Vlčí muž. I tuto tajemstvím opředenou informaci bych ráda nechala neodhalenou, neboť u mě osobně byla spojena s jakýmsi aha momentem, propojeným s pacientovou historií.
Chci však zmínit jednu věc. Narazila jsem na internetu na několik komentářů, předpokládám, že z řad laické veřejnosti, které označovaly Freudovy myšlenky za dávno překonané, zastaralé či dokonce směšné. Nechci polemizovat o tom, zda Freudovy myšlenky nemohou vzbudit úsměv nebo zda nemohou čtenáři připadat „přitažené za vlasy“. Freudovo kouzlo, alespoň pro mě osobně, však spočívá v naprosté genialitě, s jakou o vnitřních procesech člověka přemýšlí. To nosné v kazuistikách Krysího i Vlčího muže nejsou teorie, se kterými Freud přišel, ale právě okouzlení z toho, jakým způsobem dokázal o svých klientech a jejich vnitřním světě přemýšlet. Fascinující je na Freudovi právě jeho schopnost věci spojovat a hledat příčinné souvislosti mezi symptomem a událostí v minulosti jedince.
Nakonec to, zda měl Freud pokaždé pravdu, nebo se ve svých úvahách pletl, není až tak důležité. Freudovým největším přínosem, myslím, byl jeho jedinečný způsob, jakým se díval na člověka a jeho obtíže. A hodnotit, zda jsou jeho teorie překonané, legrační nebo šílené, mi vlastně připadá trochu irelevantní. Naopak. Bylo by zvláštní, kdybychom se nesnažili překonat teorie vyřčené před sto lety a kdybychom nevynakládali v našem oboru úsilí jeho teorie vyvracet, potvrzovat a rozpracovávat. Ostatně, sám Freud si tohle velmi dobře uvědomoval a bylo to jeho přáním, aby s jeho myšlenkami koketovali a polemizovali jeho nástupci.
Knihu bych doporučila především odborníkům, přínosná může být i laikům se zájmem o psychoanalytickou teorii.