Recenze

Jiní viktoriáni: Studie o sexualitě a pornografii v Anglii v polovině 19. století

Studie Stevena Marcuse se věnuje autorům, čtenářům i samotným textům viktoriánské pornografické literatury. Má ale publikace, která poprvé vyšla v roce 1966, a je tedy od viktoriánské doby vzdálena v čase podobně jako od dneška, stále co nabídnout i současnému čtenáři? Na to se společně podíváme na následujících řádcích.

Stáří knihy není možné při recenzi pominout. Ač si nechci dělat legraci z práce pana profesora Marcuse, některé jeho glosy přinášejí minimálně pousmání – například když se vysmívá jistému viktoriánskému gentlemanovi, že věří v něco tak neskutečného, jako ženská ejakulace. Podle předmluvy, přidané v roce 2011, za perverzi také autor považuje fakt, že v současnosti “mnoho normálně fungujících žen občas upřednostňuje pohlavní styk svázané či přivázané, další se zase rády nechají poplácávat”. Nechť tedy ctěný čtenář recenze od díla nečeká, že bude v souladu s moderními poznatky psychologie a sexuologie (které partnerské konsensuální sadomasochistické aktivity vyřadily z 11. revize Mezinárodní klasifikace nemocí). Naopak se autor často obrací k modernějším i starším psychoanalytickým intepretacím a s gustem cituje názory Sigmunda Freuda.

Tolik ke kritice – jsou ale Jiní viktoriáni něčím zajímaví i dnes? Rozhodně. Marcus v nich přináší kompilaci a vzájemné porovnání několika děl poloviny devatenáctého století: Prvním jsou Lékařské spisy Williama Actona, které se v dobových mantinelech snažily o destigmatizaci tématu prostituce a současně varovaly před hrozivými následky masturbace. Druhým dílem je bibliografie pana Henryho Spencera Ashbeeho, která se tvářila jako seriózní index sexuálních materiálů, ale ve skutečnosti byla sama o sobě pornografií. Do třetice dává autor prostor pornografickému “životopisnému” románu Můj tajný život. Kapitolu také autor věnuje stručnějšímu rozboru několika dalších pornografických děl a na závěr zařazuje stať o dle jeho slov nejčastější viktoriánské sexuální fantazii – ponižujícím výprasku. Nahlédnutí do dobové literatury je velmi zajímavé, zvlášť pro laického čtenáře, který o viktoriánech matně tuší něco ve stylu “byli tak prudérní, že zakrývali i nohy od klavírů, aby jimi muži náhodou nebyli vzrušeni”. V dobových pramenech se prudérnost lékařských spisů staví do kontrastu s knižními scénami, které by svou explicitností nezapadly ani v soudobé pornografii (a některé by navíc byly nelegální kvůli věku jejich aktérů).

Hodnotu knihy Jiní viktoriáni dnes vidím převážně v náhledu na velmi specifické téma, který Steve Marcus čtenářům zprostředkovává. Současně však vyvozuje z příliš malého vzorku knih závěry se zdánlivou všeobecnou platností a jeho komentáře často nejsou v souladu se současnými vědeckými poznatky (například připisuje parafilní preference problematickým zážitkům z dětství). Kdo by v knize hledal převahu pornografických textů, případně zábavu na lechtivé téma, udělá lépe, když sáhne po jiném díle. Jiné viktoriány mohu doporučit těm, které zajímají vyňaté pasáže z dobových pornografických děl kvalitně přeložené do češtiny,  s velkou porcí literárně kritického komentáře, zahrnujícím psychoanalytické interpretace a glosy konzervativního autora.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *