Kniha Konec spoluzávislosti americké autorky Melody Beattie je určena lidem, kteří se se spoluzávislostí potýkají. V první části se autorka snaží fenomén spoluzávislosti vymezit a popsat. Spoluzávislost je známá především ve vztazích s alkoholiky či drogově závislými lidmi. Autorka ji však v definuje v mnohem větší šíři jako (sebe)destruktivní chování, které se objevuje ve vztazích charakterizovaných tím, že se člověk nechá pohltit druhým do té míry, že ztratí kontakt se sebou, svými potřebami a hranicemi. Jeho život začne být plně určován potřebami druhého. A je lhostejné, zda je druhý závislý na návykových látkách, jídle nebo se jedná o dlouhodobě nemocného člověka, který potřebuje péči. V tomto ohledu kniha nabízí komplexní pohled na spoluzávislost, i když ve zbytku knihy autorka vychází pouze ze zkušeností s alkoholiky.

Široké pojetí spoluzávislosti určuje obsah druhé části knihy, který autorka pojmenovala „Základy péče o sebe“. Každá z kapitol této části se věnuje jedné oblasti života, kterou nejprve popisuje z pohledu spoluzávislého a následně nabízí rady, co je třeba v dané oblasti změnit, aby člověk vyváznul z osidel spoluzávislosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o opravdu obsáhlé oblasti jako třeba nezávislost a připoutanost, sebeláska a sebedůvěra, uvědomování si potřeb či vnímání a vyjadřování emocí, jde skutečně spíše o popis toho, co je třeba udělat, než jak na to. V tomto popisu se však autorce daří zachytit drobné nuance jednotlivých témat, což vede čtenáře k opuštění černobílého myšlení (např. uspokojovat své potřeby neznamená chovat se bezohledně k druhým).

Nevýhodou tohoto přístupu je, že v textu najdeme množství velkolepých doporučení jako např. přijmout realitu, odpoutat se od závislého partnera a od svých způsobů uvažování, vyjadřovat své pocity nebo rozhodovat sám za sebe. Méně už se však čtenáři dostane inspirace a podpory k prvním malým krůčkům směrem k tolik potřebné změně. V tomto ohledu text působí spíše tak, jako by promlouval člověku v hluboké temné jámě a říkal mu: “Jsi v hluboké jámě, je to tam hrozné a nevidíš cestu ven. Vím, jaké to je. Musíš prostě vyskočit, jako já.” Autorka sice na konci každé kapitoly navrhuje čtenářům cvičení k sebereflexi, nedává jim však už další vodítko k tomu, jak pracovat s tím, co si při cvičeních uvědomí. Výjimkou je závěr knihy, kde se autorka detailně věnuje principům svépomocných skupin Al-Anon a vřele je doporučuje čtenářům jako ideální (a do jisté míry jediné možné) řešení.

Kniha Konec spoluzávislosti je příkladem žánru „americké svépomocné literatury” a spojuje jeho přednosti i nedostatky. Hned v předmluvách k oběma vydáním knihy autorka zdůrazňuje, že při psaní knihy vychází ze své osobní zkušenosti spoluzávislého člověka a následného působení ve svépomocných skupinách Al-Anon. Zároveň zapracovává i poznatky psychologů a terapeutů, kteří se na problémy spojené se spoluzávislostí specializují. Ty však slouží především jako podpora autorčiných zkušeností. Na jedné straně to umožňuje čtenáři získat důvěru, že má autorka představu o tom, s čím se sám čtenář potýká. Na straně druhé to však knize dává obtížně uchopitelný tvar: text volně přechází mezi osobní zkušeností autorky, všeobecným popisem toho, jací „my spoluzávislí“ jsme, co cítíme a jak jednáme, popisem závěrů jiných autorů na téma spoluzávislosti a radami adresovanými čtenářům.

Jako čtenář jsem občas měla problémy se v různých stylech orientovat a podléhala jsem jistému pocitu chaosu. A to i přes to, že kniha je jinak přehledně strukturována. A zatímco se autorce podařilo pokrýt opravdu široké spektrum oblastí života, do nichž spoluzávislost proniká, přímočarost jejích rad je spíše zdánlivá, neboť jsou natolik komplexní a obecné, že jejich aplikace vyžaduje změnu životního postoje. Spíše než praktický návod na to, jak překonat spoluzávislost, získá čtenář po přečtení knihy velmi dobrý náhled na to, co všechno spoluzávislost způsobuje, jak jej spoutává a zkresluje jeho pohled na vlastní život.