Susan Cain se proslavila bestsellerem Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit (v originále Quiet: The Power of Introverts in a World That Can’t Stop Talking), ve kterém zmapovala svět introvertů a jejich vliv na společnost. Nyní přichází s novinkou Sladkobol: jak nás touha a zármutek obohacují a utvářejí (Bittersweet: How Sorrow and Longing Make Us Whole), která se zaměřuje na emoce, od kterých má řada lidí tendenci spíše utíkat: zármutek, smutek a žal.
Po knize jsem sáhla s velkými a možná nevhodně nastavenými očekáváními. Pracuji jako psycholog v nemocnici, kde se setkávám prakticky denně s fenoménem smrti, zármutku, a ztrátou. S ohledem na název knihy jsem očekávala odpovědi na existenciální otázky a v mé recenzi se nenaplněná očekávání projeví. Kniha na mě působila spíše dojmem “self-help” knihy, která sází na kvantitu myšlenek a témat na úkor kvality.
Cain v knize zkoumá koncept, který nazývá sladkobol (v originále bittersweet) – melancholický, smutný, ale zároveň i sladký stav mysli, který se vyznačuje pocitem touhy, smutku a zároveň krásy. Autorka předkládá myšlenku, že tento stav nás může přivést blíže k našemu nitru a umožňuje nám hlubší propojení s ostatními. S takovou myšlenkou nelze než souhlasit a řada z čtenářů jistě má takový zážitek hlubšího propojení skrze smutek a truchlení odžitý. Možný přínos smutku, melancholie a/nebo truchlení, je téma bezpochyby zajímavé a má potenciál rozšířit naše chápání lidských emocí.Nicméně, navzdory bohatství tématu, kniha samotná trpí určitými nedostatky.
Sladkobol působí místy roztříštěně a některé kapitoly jsou nesourodé. Cain se snaží pokrýt mnoho různých aspektů sladkobolného emocionálního stavu, ale někdy nedokáže propojit jednotlivé myšlenky do soudržného celku. Snaha jednu myšlenku odargumentovat tím, že využije (z širšího kontextu vytržené) dílčí citace nejrůznějších autorů napříč historií lidstva působí šroubovaně. Příkladem budiž třeba stránka (s.23), kde autorka na jediné stránce zmíní Romea a Julii, Simone Biles, sv.Augustina, Pipi Dlouhou punčochu, judaistiko-křesťanskou tradici, Marka Melise, C.S.Lewise, Vedrana Smailovice, Leonarda Cohena a TV show American Idol jako doklad toho, že všichni “(…) saháme po nebi a toužíme po dokonalém a krásném světě, který je mimo náš dosah.”, což v nás vzbuzuje onen sladkobolný pocit.
U řady přímých citací některých autorů (mj.Charlese Darwina) jsem se nedokázala ubránit dojmu, že citovaný autor přeci píše o něčem docela jiném, než jak to Susan Cain interpretuje a propojuje s leitmotivem knihy.
Navzdory těmto výhradám bych nerada zvědavé čtenáře od Sladkobolu odradila. Cain přináší důležitý pohled na to, jak můžeme vnímat a prožívat emoce, které jsou často považovány za nepříjemné nebo nepatřičné. Myšlenka knihy, že smutek a zármutek mohou být mocný zdrojem inspirace a spojení, pokud je přijmeme jako přirozenou součást našeho života, je skvělá a potřebná! Být smutný a projevit smutek by nemělo nést konotaci charakterové vady, slabosti či prohry.
Podnětná pro mě byla kapitola o “tyranii pozitivity” s názvem Jak se mohl národ vybudovaný na zármutku proměnit v kulturu normativního úsměvu?” kde autorka rozebírá historii a kulturu USA a za mě zde zdařile propojuje různé zdroje a hypotetizuje o kultuře vítězů a poražených – kulturních vyděděnců soudobé Severní Ameriky, která neumožňuje přiznat neúspěch či nepohodu.
Poměrně poutavé bylo i čtení kapitoly o transgeneračním přenosu a epigenetice. Přestože i tato kapitola klouzala spíše po povrchu.
Celkově považuji Sladkobol za podnětné čtení pro ty, kteří mají od smutku a žalu tendenci utíkat a hledají inspiraci, jak je pustit do svého života. Pro ty, kteří už se se smutkem a zármutkem nějakou dobu seznamují a touží po hlubším zkoumání existenciálních témat bych doporučila pátrat dál.